Sokrates – člověk pro naši dobu

04.06.2018

Pravda oslobodzuje , je to kniha ktorá to oslavne opisuje...
____________________________________

Paul Johnson - Sokrates
＊1928 | ＊469 +399 př.n.l.
Sokrates se narodil v květnu ve měste, které my bychom označili za středně velké.
Jeho dém čili okres se nachádzel na jižní strane města Athény. Jeho otec Sofroniskos byl kameník a jeho matka Fainarete byla vynikající porodní bába. Sokrates na ni byl hrdý, a pranic si nedělal z vtípku o jeji práci, jake se objevily napřiklad v Aristofanových Oblacích(div.hra).

Jak sem už spomínal, jeho máma byla porodní bába, a on se také zajímal o lékařství a léčení, což se pak odrazilo v jeho dialozích, a zdá se mi vysoce pravděpodobné, že znal Hippokrata, největšího lékaře starověkého Řecka, který byl jeho přímým součastníkem.
Z dialogu ,, Kriton ,, se dozvídáme, že otec dal synovi dobré vzdělání v gymnasiu: ve čtení, psaní, atletice a hudbě.
Traduje se , že se vyučil kamenickému řemeslu svého otce.

Cestovatel Pausanias(2. st.po.kr), pán Baedeker starověkého Řecka, praví, že za jeho časů na Akropoli ukazovali jako Sokratovu práci skupinu soch zvanou ,,Grácie,, a toto tvrzení také přebírá Diogenes Laertios.
Mohlo však dojít i k zámněně protože Sokrates bylo v 5 .století př.Kr. běžné jméno.

Sokrates nikdy nenudil, to tedy ani v nejmenším, avšak Xenofón uvádí, že diskutoval o výrazech v uméní se sochařem Kleitonem a malířem Parrhasiem. Píše se o něm, že řekl:
,,Vznešenost a důstojnost, sebeponižování
a servilita, rozvážnost a porozumění,
nestuodnost a vulgarita, to vše se odráží
ve tváři a postojích těla, ať už nehybného,
či v pohybu.
O čtyři století později Cicero, který patrně o Sokratovi hodně věděl, pravil, že
je nedůstojné nechat na tváři projevit strach
nebo nálady:
,,Vždy zachovávejte stejný výraz, jako Sokrates.”

Víme , že Sokrates se jako voják zúčastnil obléhání Poteidaie, mohutně oprevněného přístavu a dřívější kolonie Korintu.
Táhlo mu na čtyřicet a Sokrates u toho byl.
Rovněž se bil u Amfipole na severním egejském pobřeži, místa kolonizovaného Athénami v letech 437-436 př.Kr., jež se nacházelo blízko zlatých a stříbrných dolů
Pangajského pohoří a mělo obchodní
význam.
V rané fázi peloponéské války se Amfipole vzdala Sparťe bez boje a Athény vynaložily velké úsilí, aby ji získaly zpět.
Bojů u Amfipole se zúčastnil Sokrates a také, budoucí dějepisec Thukydides, tehdy mladý velitel o deset let mladší než Sokrates.

Roku 424 př.Kr. Sokrates bojoval při trpkému Athénském ústupu z Délia v Boiótii.
Byla zima a panoval krutý chlad. Sokrates
prokázal nevšední odolnost a statečnost, tím spíše obdivuhodnější, že mu v té době bylo
šestačtyřicet, tudíž byl dle tehdejších měřitek již stařec.
O tom, jak si Sokrates na této výpravě vedl, se
nám zachovalo očité svědectví jeho mladého aristokratického přítele Alkibiada.
Sokrates mu zachránil život, tak že nad ním stál, když byl raněn, a bez ohledu na své bezpečí odrážel nepřítele.
Albikiádes říká , že Sokrates v plné zbroji byl
impozantní postavou, dokonce i při ústupu.
Říká, že v jeho postoji bylo něco, co nepřítele přimělo úplne ho nechat být.

Vypuknutí moru, (430 př.Kr.)Periklova smrt, zhroucení jeho vlády a zastavení jeho kulturního programu, stíháni jeho hlavních přívrženců a všeobecná skleslost v Athénach Sokrata osobně zasáhly.

Nyní začal mít Sokrates pocit, že má poslání.
Vždy byl přemýšlivý a rád hovořil a diskutoval s Athéňany.

Sokrates trávil velkou část svého času rozvažováním o dobrém životě a o tom , jaj k němu dospět.
Veřil totiž, a právě v tom spočívalo jádro jeho víry, že lidé mohou určité míry spokojenosti,
v čase své existence a štěstí na věčnosti dosáhnout, výhradně úsilím ,,vést dobrý život,,.

Jeho pojetí těla a duše, a jejich vztahu bylo
prosté:

Tělo bylo aktivní, fyzický, pozemský aspekt
osoby a bylo smrtelné.
Duše byla spirituálnim aspektem a byla
nesmrtelná.
Tělo dychtilo po rozkoši a materialním uspokojení, bylo sobecké, a pokud nebylo ovládano, stávalo se semeništem neřestí.
Duše byla intelektuální a morální složkou
osoby a vyznačovala se přirozenýn sklonem
konat správně a zlepšovat se.
Nejdůležitější čiností človeka bylo ovládnout
tělesné instinkty a vycvičit se, aby mohl reagovat na to, co ho učí duše.

Vědění, cnost a moudrost tak byly úzce
provázány, a zkoumání vazeb medzi nimi,
bylo předmětem jeho,, zkoumání ”
Sebe sama i ostatních.

Nejvzácnejším poučením ze Sokratova života se mi zdá být, že konat spravedlivě dle
našeho nejlepšího vědení nám dodává
takovou míru srdnatosti, již se nemůže rovnat žádna vrozená či vycvičená udatnost.
Vyznačoval-li se Sokrates jednou konkrétní
ctností, byla to odvaha, prokazovaná za nejrůznejších okolností, od bitevního pole po soudní síň a nyní v jeho posledních hodinách, kdy nad ním byl vynesen rozsudek smrti.

Díky jeho pronikavým argumentům ve prospěch duše a života, jež nám kyne poté, co tělo zemře- argumentům, jež vyjadřovali jeho vlastní naprosté vnitřní přesvědčení-, se Sokrates stal nesmrtelným .

Sokratovo vlastní nadšení během posledních hodin stále vzrůstalo, až se v okamžiku bezprostřední blízkosti smrti proměnilo v úchvatný, nepolevující a mohutný pramen optimismu a očekávání.

Smrt přijímal nikoli jako trest, ale jako odměnu.
Byla vyvrcholením, korunou, oslavením a osvětlením celého jeho života...

„ ... už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, ... leda bohu ...“