Solaris
Stanisław Lem
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36272/bmid_solaris-vkF-36272.png
4
1091
1091
Solaris je vrcholné dílo Stanislava Lema, jednoho z mála neanglicky píšících spisovatelů, kteří pronikli do absolutní špičky autorů science fiction. Příběh se odehrává na vzdálené planetě Solaris, osídlené živým oceánem, který projevuje inteligenci, ovšem tak odlišnou od všeho, co znají lidé, že jejich pokusy o navázání kontaktu se nejen nedaří, ale vedou k naprosto nečekaným efektům.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2003 , Mladá frontaOriginální název:
Solaris, 1961
více info...
Přidat komentář
V posledních letech zjišťuji, že mnohé sci-fi klasiky nejsou pro mě, dalo by se říci, že z důvodu určité morální zastaralosti, která se v případě této knížky projevuje tak, že...řekněme, že moderněji píšící autor by do knihy nevkládal takto rozsáhlou infoskládku (infonálož?) toho, čemu se v knize říká solaristika.
To by ovšem až tak nevadilo, kdyby ta infonálož byla nějak provázaná s dějem, kdyby se ji čtenář dozvídal postupně a nenásilně v průběhu knihy. (Proč se dozvídáme fakta tak, že hlavní postava na stanici čte knihy? Je to vědec, uvedené věci by přece měl už znát). Kdyby děj uvnitř stanice byl bezprostředněji ovlivněn tím, co můžeme vidět venku.
Co se tohoto týče, útržkovité dialogy zvláště s ostatními vědci vypadaly jako absurdní drama, jejich jednání zkratovité a nevysvětlené. Spíše než vědce schopné postavit se k problému čelem a rozebrat je a řešit, připomínali školáky, které maminka přistihla s pornáčem v ruce.
Dávno mrtvá girlfriendka byla vzhledem ke způsobu, jakým kdysi sešla ze světa, zřejmě na hlavu už coby živá předloha, takže její kopie ve mně zrovna nevzbuzuje hrůzný pocit z rozdílnosti a odcizení, a vlastně mě nijak nezajímala, ne když jsou venku symetriády.
Přitom popis jevů na planetě (symetriády, mimoidy, celá ta planeta jako jeden organismus) je fantastický (nicméně jsem ráda, že mám k ruce internet a můžu si vyhledat, jak který ten uvedený matematický útvar vlastně vypadá, číst to dřív, moc si to nepředstavím) a bylo mi až líto, že takto dobré a nevyužité nápady jsou uvnitř tak, promiňte, špatné knihy.
Nebudem tvrdiť, že som pobral všetko, čo Stanislaw Lem vo svojej knihe uvádza. Preto spíšem ako na mňa toto dielo vplývalo. Možno budem jediný, kto bude mať tieto pocity, možno nie.
Čakal som od tejto knihy prudko filozofické dielo, ktoré bude plné myšlienok. Preto ma prekvapilo, že to má aj príbeh, že to nie len sleď myšlienok, ako to bolo v prípade Obrazu Doriana Gray (možno nie najlepšie dielo na porovnanie, ale iné ma nenapadlo).
Zo začiatku som mal pocit, ako keby som čítal horor. Takmer prázdna stanica, zvláštne správanie posádky, nepochopiteľné udalosti. K tomu som cítil strach z neznáma. To ,,neznámo“ je prezentované práve Solarisom. (SPOILER: Páči sa mi, že Lem nepríde s nejakým riešením Solarisitckého problému, ale necháva to v podstate nevyriešené. Tak ako to bolo na začiatku knihy, tak to bolo i na konci. KONIEC SPOILERu).
Príbehová časť knihy sa mi dobre čítala. Problém mi robili opisy mimoidov a procesov, ktoré prebiehali na Solarise. Tie ma až tak nebavili.
Z druhého odseku to znie, ako keby tu neboli myšlienky. Nie je to tak. Toto dielo má určité myšlienky. O nás, našom mieste vo vesmíre, o stretnutí s neznámym, nepochopeným. A sú to myšlienky, ktoré ma bavili.
Nebudem klamať, ale hlavná postava Krisa mi nebola vždy sympatická, i keď dokážem jeho správanie pochopiť.
Som spokojný s týmto dielom. Síce nie všetky jeho prvky môžem hodnotiť kladne, tak pozitívny pocit pretrváva. A teraz ,,šup“ na nejaké jej filmové spracovanie. Som zvedavý, ako sa s niektorými pasážami popasovali.
Pro mne neuvěřitelný zážitek z četby a upřímně, napoprvé jsem asi nedokázal pojmout hloubku myšlenek. Nejblíže mi sedí srovnání zřejmě s Asimovem. Kniha je zvláštní už tím, kde se odehrává děj a vykreslením jeho jen skutečně pár postav. Jde o unikátní dílo jeho myšlenkou, která je doslova esencí sci-fi. Pro každého milovíka žánru jde o trefu do černého. A také pro milovníky psychologie.
Klasika. Je to něco jako ponor do husté atmosféry podivné planety, kterou obývá neznámá forma inteligence. Ta je všudypřítomná, byť na venek ji reprezentuje záhadný oceán, a má poměrně nečekané schopnosti.
Ve své podstatě se jedná o krátkou sci-fi novelku, která nevyniká akčností, ale určitě má dost osobitou atmosféru, kterou při čtení budete dost intenzivně pociťovat.
Současně je to jakási alegorie na lidskou pošetilost, která se projevuje ve všech možných podobách nové vědy zvané solaristika, jež se zabývá planetou Solaris. V tomto směru je to tak trochu filozofující dílko.
Knížka má ale i pěkné umělecké pasáže, kde autor nechává tryskat epochální erupce své imaginace.
Možná je to knížka určená pro opakované čtení. Možná se nikdy nedozvíme, jak to vlastně všechno bylo.
"Lidé obsáhnou jen málo věcí naráz; vidíme pouze to, co se děje před námi, teď a tady, současná plastická představa mnoha procesů, i když vzájemně spojených, a dokonce se doplňujících, převyšuje naše možnosti."
Několikrát sfilmovaná záležitost svědčí o tom, že kniha je vážně dobrá, v podstatě nejlepší z tvorby pana Lema. Ačkoliv téma hodně probrané, tak si Solaris dokáže zachovat určitou originalitu ve vztahu setkání dvou civilizací, kde nejde o to kdo je vyspělejší, ale spíše o naprostou rozdílnost na hranici chápání obou z nich. Skvěle napsáno a skvěle se to čte. Pro kultovní vyznavače staré klasiky zřejmě povinnost. Hodně dobré 4.
Komentáre to podo mnou napísali dokonalo a ja už k tejto knihe pravdepodobne nemám čo viac dodať. Jedine by som vytkla, že som sa občas strácala v tých námatkových, zvláštnych konverzáciách, ktoré boli akoby vo sne. Toto nebolo "len" scifi, ale aj psychologický či hororový román.
Už dávno vím, že polský spisovatel S.Lem patří k několika autorům sci-fi, kteří jsou na špici tohoto žánru. Protože nejsem skalním čtenářem sci-fi, poslouchala jsem knihu v audioverzi a mohu jen potvrdit, že fantazie Lema je nepřekonatelná a navíc jeho jazyk tak bohatý, celý námět tak neotřelý - pokus o navázání spojení mezi člověkem a neobvyklou bioformou na vzdálené planetě, která je z hlediska lidského nemožná, ale přesto ovlivňuje lidskou psychiku. Doporučuji.
Nie som fanúšikom scifi žánru, väčšinou som tieto typy kníh fakt nedočítal, lebo mi prišli ako bludy. Ale toto ma vskutku zaujalo, chvíľami som tým vedeckým úvahám síce nerozumel, ale princíp, či akési posolstvo knihy ma celkom rozsekalo. Akože žiadny ufóni, príšerky a chujovinky, ale že dojdeš na miesto vo vesmíre, kde sa ti zhmotnia v podstate tvoje vlastné výčitky svedomia a do života sa ti vracajú kostlivci z tvojej myšlienkovej skrine a otvárajú sa tvoje trináste komnaty...tak tomu hovorím geniálny nápad!
Myšlienka na ďaleké svety a mimozemské civilizácie dokáže vzbudiť pozornosť a úžas nejedného z nás – možno aj preto sa sci-fi literatúra teší takej obľube. Neznáme planéty, ktorých zákonitostiam nerozumieme, medziplanetárne lety, skafandre, tajomné oceány podivnej konzistencie či zdanlivo nikam nevedúca snaha o pochopenie. Výpočty, vynálezy, nekonečné pokusy, sem-tam nešťastné úmrtia. Stanisław Lem to v Solarise všetko kĺbi, pridáva štipku dobrodružstva a ešte čosi navyše.
Napriek veľavravnému názvu i samotnému prostrediu, kde sa dej knihy odohráva, totiž Solaris neponúka to pravé orechové len milovníkom vedecko-fantastických príbehov – na svoje si prídu aj tí, ktorých fascinuje ľudská psychika. V jeho rozbúrenom vnútri, tam kdesi uprostred neustále sa meniacich vĺn, sa totiž ukrýva aj poriadna dávka psychológie.
Autor na pozadí výskumnej misie (a s ňou spojenými komplikáciami) načrtáva problematiku ľudskej nátury – polemizuje o našich najtajnejších túžbach či obavách, dotýka sa otázky svedomia a tvárou v tvár nečakanému nezáujmu či otvorenej ignorácii poukazuje na neschopnosť, nevôľu (alebo možno dokonca strach) človeka akceptovať skutočnosť, že nie je stredobodom vesmíru.
V Solarise sa tak na jednej strane stretávame s poriadne vyšperkovaným, sci-fi terminológiou nasýteným opisom planéty, pričom spoznávame nie len jej súčasnú podobu, ale i históriu, na druhej strane sa prostredníctvom nepochopiteľnej a poriadne mentálne vyčerpávajúcej situácii, do ktorej sa dostávame spolu s výskumníkmi, ocitáme pred zdanlivo neriešiteľným problémom rozhodovania. Čo je morálne správne či únosné a ako by sme sa v danej situácii zachovali my?
Na sci-fi si veľmi nepotrpím, no čosi na psychologickom aspekte knihy v spojení s Lemovým vycibreným štýlom, vďaka ktorému som mala pocit, že sledujem poriadne prepracovaný film, ma totálne dostalo. Solaris je ako fascinujúca halucinácia hraničiaca s nočnou morou, z ktorej sa nedá prebudiť – vyvolá bezmocnosť, dezorientuje a zanechá plno nezodpovedaných otázok, no zároveň absolútne pohltí a očarí. Jednoducho wau!
Mým Solaristům...podruhé.
Člověk většinou znejistí.Většinou znejistí když je pozorován.A ještě když se mu někdo hrabe v podvědomí.
V nesmírně vesmírných šuplících skrytých v zákoutích vlastního já.
Solaris je hard a psycho v jednom.Velmi promyšlená věcička jež při každém dalším čtení vyvolává další otázky.
Lem i ve slavném Solarisu má tolik nápadů,které by dalo z fleku na deset jiných knih.Bez nadsázky bez přehánění pravověrné sci-fi jak má být.A že už od napsání zeměkoule udělala hezkých pár otoček kolem Slunce :)
Psychoanalýza s přesahem.
Jen samotná kapitola s popisem oceánu Solarisu je unikát.Něco tak mnohovrstenatého a jak se tvrdí v doslovu tohoto zeleného vydání.Co to vůbec představuje ten samotný popis povrchu,tak ten nemá obdoby.Nevycházím z údivu.Vlastní úsudek at si každý udělá sám.
Paranoia uvnitř stanice s nepočetnou osádkou ve stísněných prostorách je proslulá.
Sním či bdím.Zdá se mi to tedy bdím.Ale jak zjistím že nespím čili nesním.Není spánek vlastně zásadní pro naše životy.Mimozemská inteligence,pokud je tedy inteligentní nebo se aspon přibližuje té naší ? Nebo ji převyšuje.Bude se domnívat to samé ? Je-li vůbec možné budeli se domnívat v našem vnímání (lidském) což je vlastně lidsky nemožné.Domnívat se a posuzovat okolí po našem bude ve výsledku mylné.
Stanislaw zkoumá co se dá a bylo by to na další knížku.Ostatně to je u něj zvykem.
Nepřekonatelné mistrovské zároven.Alespon bráno ve smyslu člověčího.
Co nám také zbývá,že ?
Solaristům a budoucím ijiným istům,průkopníkům objevitelům.Ti to dozajista nebudou mít jednoduché.
Prý se to blíží.Do sta let říkají odborníci.
Zatím si nastavuju budíka.Obávám se,že zaspím.Bude to ale něco.
U mě zatím Lem jako první kontakt vede.
Na doporučení tatínka jsem tu klasiku nakonec zvádla:-) Chápu, že mu připadá geniálnější, než mě. Zajímá ho věda, je skvělý ve fyzice a matice. Pro mě to byla nálož, ale nápad super, promyšlené a úvahy, co se objevily velice zajímavé.
I pres nektere tahle, popisne pasaze, nemuzu tehle klasice ubirat. V ramci "solaristiky" totiz zazni spousta fascinujicich myslenek (at uz o lidstvu, bohu, zkoumani vesmiru, kontaktu s naprosto odlisnou formou zivota, vztazich), kniha ma zvlastni, misty temer transcendentní, misty az hororovou atmosferu a predevsim samotna premisa kontaktu (nebudu spoilerovat, zajimave je hlavne to skrze CO komunikace probiha) s necim naprosto cizim, cinu knihu vyjmecnou.
Číst tuhle knížku bylo jako účastnit se nějaké ďábelsky geniální mše v Chrámu Nejvyššího SCI-FI. Nebo jako přikurtovat se na Adama -pouze v sandálech- k raketě, aby rakeťák posléze zjistil, že ty sandály zůstaly dole na kosmodromu. Zkrátka těžce popsatelný zážitek.
Solaris začíná jako klasické sci-fi, načež do toho Velekněz Lemowicz přilije špetku hororu. Ne moc, jen tak, aby to na „Duchéminově patře“ zanechalo pachuť něčeho zneklidňujícího. Hned potom tam náš neohrožený Velekněz nastrouhá trochu psychoanalýzy, načež v polovině do budoucího majstrštyku přimíchá pár zrnek učenecké soli, která chuť první poloviny trochu překryje, ale jedlíkovým chuťovým buňkám dodá nezbytný solidní základ pro vychutnání druhé poloviny, která již sestává z hořkých, byť do celku zapadajících aromat.
Zajímavou tečkou na závěr je pak doslov Františka Novotného (vyd. 2021), který jedlíkovi, který si snad nebyl jist, nešálí-li jej chuťové pohárky, podá potřebný trávicí kontext.
Zkrátka a dobře – jedlé, ale místy náročné, vyžadující jedlíkovo aktivní vychutnávání. Přesto po těch všech pytlíkových polévkách bylo toto poctivé několikachodové/multi-chuťové jídlo naprostou senzací. Tedy pro mne fakt jo.
Tomuhle (právem přechválenému) gastroštyku nemůžu dát míň než 15 * z 5, ačkoliv mne učinilo vybíravějším, což není žádná výhra. (A opět poukázalo na nešvary českých sci-fi šéfkuchařů)
Pochvala pro knihu Zlín za minimalistické, ale elegantní vydání.
Čistě subjektivně: číst Solaris, to je něco jako nastoupit na pořádně zvlněnou a smyčkovitou horskou dráhu. Výborný námět, nápady a úvahy určitě hodné zamyšlení, ale... ta nevyrovnanost. Občas jsem si musela přisednout ruce, neb měly silné cukání některé kapitoly, nebo aspoň jejich části, rovnou vyrvat a zahodit. Lem má obrovskou představivost, co se týče všelijakých popisů, krajinek, továren, to je typické pro většinu jeho dobrodružnějších děl. V případě Solaris se vyřádil, aby nám přiblížil procesy a útvary v planetárním oceánu, jenže zašel do totálního extrému. Než se prokoušete třiceti stránkami bezdějových citátů z odborných knih a pozorování zajímavých akcí a reakcí té protoplazmatické masy za oknem stanice, zapomenete, co se odehrávalo předtím. A tak dokolečka dokola, round and around.
Přitom to syrové psycho - až psychedelické drama, místy hraničící až s horrorem, kterého jsou Kris Kelvin a jeho druhové na Solaris účastníky, je něco, na co byste hned tak nezapomněli. Nebýt toho...
Přes všechny výhrady a kritizování... je to údajně Lemovo vrcholné dílo, patrně i opravdu bude. Ale holt ode mě, za ty chvíle nekonečné nudy a zběsilého listování, ať už se konečně zase něco děje, víc než čtveřici slizkých oceánských útvarů nedostane.
Nuž takto. Vo veľkom štýle, čias dávnych, je cesta do srdca čitateľov, ktorí by možno ani sci-fi nečítali, ale po takejto knihe sa stanú fanúšikmi tohto žánru. Vidno, že staré dobré časy žijeme teraz. Pod kopami mŕtvych textov prítomnosti bude Solaris žiariť aj po 100 a viac rokoch. Kelvin bude jedným z nás a jeho láska a nádej, jeho myšlienkové pochody sa budú rodiť v nás ako v mysliacom oceáne, ktorý pokrýva planétu nášho života a v nádeji v ňom budeme zhliadať záblesky Boha, ktorý obdarúva, miluje a my? Pitváme plný pýchy a pitváme život, namiesto toho aby sme ho žili. Ďakujem za túto knihu Pán Lem.
Další Lemova klasika, tato dokonce několikrát, více či méně úspěšně, zfilmovaná. Výrazným rysem je hutná, tíživá, horrorová atmosféra. Neznámo číhá za každým rohem temných chodeb stanice. Nejde o prvoplánový pocit nebezpečí, jde o skutečné neznámo, cizí, nelidské. Hmatatelný strach nepramení z hrozby smrti, pramení z absolutního neznáma, které nelze pochopit lidskou myslí, pramení z archetypální hrůzy šílenství, osudu horšího než bolest a smrt. Je to komorní SF. Příběh se opět točí kolem prvního kontaktu s neznámou, nelidskou entitou, prozkoumává lidskou reakci na nelidské podmínky a rozhodně patří do zlatého fondu mistrovských děl žánru.
Autor klade před čtenáře otázky a nechává jej, aby si na ně odpovídal sám.
Má lidstvo právo osidlovat jiné světy. Chceme poznávat neznámé, nebo jen objevovat dokola již objevené, jen v jiných podobách. Co vlastně víme o svém nitru.
A nastiňuje myšlenku, že i přes všechnu technologii se nezbavíme boha. Boha jsem očekával, vzhledem k polskému autorovi. Překvapilo mě však, do jakých úvah o bohu se pustil.
Tuto knihu bych doporučil i do školních osnov jako literaturu k maturitě.
Je to zajímavá kniha, přesto mne nijak nenadchla. Já tyhle "psycho" romány úplně nemusím.
Autorovy další knížky
| 1994 |  Solaris |
| 1977 | Futurologický kongres |
| 1962 | Návrat z hvězd |
| 1981 |  Pánův hlas |
| 1956 | K mrakům Magellanovým |
Nebavilo mě to... Nevím, co bylo horší - nekonečné popisy nebo nesmyslné dialogy. Z počátku byla historie zkoumání Solaris zajímavá, pak už jen nekonečná a nudná.
A přitom v těch vzácných chvílích, kdy se objevil nějaký děj, to nebylo špatné. Jen je škoda, že ho v těch zhruba 230 stranách bylo tak maximálně 10 %. Po proškrtání by z toho mohla být celkem zajímavá povídka.