Sólo
Rana Dasgupta
Román jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších britsko-indických spisovatelů. Ulrichovi je bezmála sto let, a než přišel o zrak, četl v časopise reportáž o tom, jak cestovatelé v daleké zemi nalezli papoušky mluvící jazykem kultury, kterou krátce předtím vyhladila jakási katastrofa.
Přidat komentář
K Bulharsku, zejména k Sofii, mám blízko, takže jsem četla s velkým zaujetím První část je o životě Ulricha v průběhu bulharských dějin první poloviny minulého století, o promarněných šancích a nenaplněných snech. A právě sny jsou podstatou druhé části, ve které sledujeme reálně vyprávěné osudy Ulrichových " dětí denního snění" v novodobém kapitalismu. Je to působivá fikce lidských osudů.
První polovinu knihy s příběhem Ulricha jsem přečetla celkem rychle, ale stále jsem čekala nějaké rozuzlení či zvrat ke konci jeho života a bohužel. S hrůzou jsem zjistila, že se kniha pokračuje příběhem někoho jiného a na to už jsem sílu neměla. Možná kniha nakonec nějakou pointu měla, možná příště...
Čekal jsem od té knihy mnohem víc. První polovinu jsem pořád čekal, kdy to začne být něčím zajímavé, na začátku druhé poloviny se zlomem ve vyprávění to chvilku vypadalo nadějně, ale brzy to sklouzlo do ještě větší banálnosti než polovina první a musel jsem se vyloženě nutit, abych to vůbec dočetl.
Ulrich dělá hlavně co musí, než to co by chtěl a aniž si to uvědomuje je jeho život drcen dějinami. Autor nám podsouvá historické události jen tak na okraj, ale po přečtení jsem měl dojem, že to byl právě vývoj světa a společnosti, který nejvíce ovlivňoval Ulrichův život. Druhá část se snaží najít odpověď na otázku jak prožít život a naplnit jej, je-li to vůbec možné.Má větší šanci talentovaný lehkomyslný Boris nebo cílevědomá pracovitá Chatúna?
Po několika stránkách odhazuji knihu v dál. Snažila jsem se k ní vrátit a znovu se začíst, ale nešlo mi to. Nutila jsem se do toho, nebavilo mě to a vůbec mi stránky neubívaly, jak tomu zpravidla je u jiných knih.
Absolutně nezáživný začátek, možná se to rozjede, ale moc tomu nevěřím. Psáno stylem který mi vůbec nesedí.
Nebudu dávat odpad, když jsem nedočela. Takže za mě je to jedna hvězda.
Dějiny Bulharska v průběhu 20. století „očima“ slepého důchodce Ulricha, který si minulost přehrává na nevidomých sítnicích ničím nerušenou formou denního snění. V myšlenkách si vybavuje odtažitý vztah k otci, který mu znemožnil realizovat se v milované hudbě, zájem o chemii, konfrontace s politicky aktivními přáteli, nevydařené manželství a rezignované přitakání komunistickému režimu, který jej vydíral prostřednictvím uvěznění jeho matky. Úvahy jej přivedou až do neradostné současnosti, v níž přežívá jen díky solidaritě sousedů. Přeživší pamětník politických experimentů může stejně jako filosof H. G. Gadamer prohlásit: „Dvacáté století jsem prožil.“ Druhá část knihy pak skrze opakující se tematické motivy Ulrichova života, jakési ozvěny či hudební repetice v jednotlivých „sólech“, ukazuje na životech dvou mladých lidí divoce pragmatické Bulharsko nového tisíciletí. Boris i Chatúna vyrůstali poznamenáni totalitním režimem a jsou odhodláni najít si v době kapitalismu vlastní místo. Cesty všech tří směřují nevyhnutelně do bodu, kde se mají protnout.
Kdybych knihu v půlce odložila, vůbec nic by se nestalo. Shrnula bych jako čekání na nic.