Spása
Květoslav Minařík
Spása je neobvykle pojatá studie o hloubkové psychologii, jež používá terminologie moderní vědy k vysvětlení metodiky a výsledků jógických postupů. Je možno ji pokládat za náročnou učebnici jógy. Květoslav Minařík poukazuje na vztahy mezi biologickými jevy na biologických membránách živého lidského organismu a jeho psychickými složkami. Ukazuje, že jsou vzájemně ovlivnitelné jak různými postoji člověka v běžném životě, tak speciálními jógickými metodami, jež autor svými zkušenostmi prověřil, nebo zásahy do psychické oblasti dle pouček buddhismu a křesťanství. Rozvíjí zde velkolepé možnosti praktických manipulací s elektromagnetickým polem na biologických membránách živých buněk při řešení všech životních problémů až k nejvyšším dosažitelným kladným cílům, jaké znají všechny hodnotné duchovní nauky. ... celý text
Přidat komentář
„V lidském snažení se snad ničemu tak špatně nerozumí jako snahám mystickým.“ Touto úvodní větou začíná svou Spásu pan Minařík. A tak se snad až ostýchám napsat, že jeho Spásy se to netýká. Pro mě je tato kniha zcela klíčová. Možná za to může fakt, že jsem ji celou četla nahlas. Jako když maminka předčítá dětem na dobrou noc. Pomalu a s důrazem na každé slovíčko, aby dítě příběh pochopilo. A tak se stalo. Ačkoli to může někomu připadat zvláštní či dokonce podezřelé a i když vždy budou nějaké otázky, přijala jsem Spásu od prvního písmenka až po to poslední. Samotná četba pro mě byla skvělým zážitkem. Nejen co se týká načtených informací, ale hlavně v tom, jak člověk četbu samotnou prožívá a co cítí. Chtělo by se mi napsat, že Spásu by si měl přečíst každý. Ale nemůžu. Protože tak, jako každému chutná něco jiného, tak i Spása bude chutnat jen někomu. Jiný ji bude těžko trávit a někdo může říct, že je to odpad a měl raději zůstat hlady. Já se k této knize ale zcela jistě vrátím.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Přímá stezka |
| 1990 | Beseda bohů: Psychologie skutečnosti |
| 1991 | Jóga v životě současného člověka |
| 1994 | Pataňdžaliho jógasútra |
| 1995 | Mahájánské texty |
Přečetla jsem ji po dvaceti letech potřetí a teprve nyní snad můžu říct, že textu víceméně rozumím. Co tedy skoro padesát let mrtvý Minařík považuje za spásu? Změnu subjektivních podmínek prožívání, zjišťování a uvědomování. Návod, jak té změny dosáhnout, je ve stručnosti obsahem této knihy.
Vytrhuji z kontextu:
"V nejvnitřnějším smyslu je člověk psychickou existencí, která podniká jednu akci za druhou jen na základě toho, že trpí pocitem osamocení a prázdnoty. Pokouší se odstranit je tak či onak, ale ve skutečnosti to činí jenom řadou přání, tj. psychickými vzdutími. Proto přání znamenají psychický nepokoj a tím i akce, které uvádějí životní potenci do vlnového pohybu a vyvolávají reakce podobající se vlnobití, které se v tomto případě tříští právě o tělo. Na této úrovni se bytost vyjadřuje jako biologický faktor, který se dostává do pohybu chemickými reakcemi a jejich produkty.
Po překročení biologických hranic se bytost může jevit pouze jako pole stále se měnícího elektromagnetického napětí, které je podmíněno chemickými procesy, probíhajícími na nižší úrovni. Jinak je však možno tyto síly snadno ovlivňovat vztahy vědomí k něčemu. Mohlo by se říci, že v bytosti jsou energie reagující na všechny duševní popudy. Tato skutečnost nám napovídá, že bytost není něco hotového, čeho fyzikální vlastnosti jsou pevně stanoveny, nýbrž něco, co je na základě přítomnosti valenčních energií neustále ovlivňováno, a proto je způsobilé pro změny hodnot daných zrozením."