Špásmo

Richard Podaný navazuje na hravou poezii Edwarda Leara, Emanuela Frynty, ale i Christiana Morgensterna, jejichž kvalit sic nedosahuje, avšak to není důvod k pohrdnutí kýmkoli pouštějícím se do hájemství limeriků (tedy nejenom). Nonsensové absurditky v sobě nezřídka skrývají narážky na básně jiných bardů (viz už Šapollinairovský název sbírky), ale vtip, který vychází z umného zacházení s jazykem, se nijak výrazně nezařezává a ony literární odkazy tak ve své lehkonohosti působí spíše jako jakési dělání ramen na možné literárně vzdělané kritiky (na druhou stranu, který pitomec by neznal Poeova Havrana nebo Blakova Tygra, že). Sbírka tak může obstojně sloužit jako rozplývavé rozptýlení nedospaných rán (můj případ) nebo znuděných večírků lačnících po chlupatých (hermetické sic!) veršících.