Spin
Robert Charles Wilson
Jedné noci, když malý Tyler se svými nejlepšími kamarády, dvojčaty Dianou a Jasonem, pozoroval oblohu, zhasly hvězdy a už se neobjevily. Ve stejném okamžiku zmizely z oběžné dráhy všechny družice a ráno se na nebi místo slunce objevila jen jakási nedokonalá náhražka. Jak se ukázalo později, Země se ocitla v jakémsi „kosmickém pytli“ způsobujícím kromě dokonalé izolace i to, že se jeden den na ní rovnal milionu let v okolním vesmíru. Konec světa je najednou velice blízko. Román byl odměněn cenou Hugo, Cenou akademie SFFH, cenou Geffen (Izrael) a byl nominován na cenu Locus za rok 2006, v roce 2007 vyhrál Kurd-Laßwitz-Preis, v roce 2008 získal Imaginaire Award a v roce 2009 Seiun Award.... celý text
Přidat komentář
Kniha je hrozně nevyvážená. První půlka, která popisuje vznik Spinu, jeho dopady a první myšlenky jeho využití, ta je parádní. Jenže pak se to tempo nějak zasekne a ta vatovitost přeroste přes únosnou mez. Člověku pak trvá - v kontextu té první poloviny - překvapivě dlouho, než se propracuje k závěru, který je sice slušný, ale ten dojem už moc nespraví.
Není to špatné dílo, ale ten potenciál tam byl prostě větší. Chronolity se mi líbily víc.
Už dlouho jsem nečetl knihu s tak odpudivou obálkou a tak příšernou anotací, kde se píše o dětech a kosmickém pytli. Tohle je skvělá, pomalá, moderní sci-fi, zdánlivě ve starém hávů. Stylem jsem si několikrát vzpomněl na Ishigurovo Neopouštěj mě. Ne snad, že by byl vypravěč "nespolehlivý". Tylerovy věřit můžete. Jen víte, že vám to dávkuje extrémně pomalu a postupně s drobnými narážkami na to, co přijde. A pak je tu taky ten motiv dětí, to že se začíná u dětství vypravěče. "Realističností", zdánlivou neakčností (i když i tady je akce typu přepadení konvoje a zavraždění marsovského velvyslance, ale ta akce je často někde pod povrchem, jakoby se odehrává v lidech - viz skvělá scéna s náboženskou komunitou na ranči) a zároveň mnohovrstevnatostí jsem si zase několikrát vzpomněl na mého oblíbeného Kima Stanleyho Robinsona, u kterého je taky na prvním místě hlavně člověk a to dokonale promyšlené sci-fi jsou především kulisy. Tady se evidentně několikrát zrcadlí motiv "rodičovství" a "nástupnictví", "dědičnosti". Parádní. Už se těším na autorovy Chronolity... (A ano, taky jsem si při tom vzpomněl na Vzpomínky na Zemi.)
Zajimava kniha, libila se mi. Nebylo to uplne nezapomenutelne, vim ze za nejaky cas si nevzpomenu o cem byla, ale ted po precteni, jsem spokojena.
Spin, je kniha, jejíž námět s velikým potenciálem nebyl využit.
Autor od začátku knihy čtenáři předhazuje vějičky, které lákají k dalšímu čtení - mimozemský objekt na Zemi/nad Zemí, obydlení Marsu, hypotetičtí mzáci atd., tedy dost, aby se čtenář prokousával vyprávěním hlavní postavy.
Ta je sama o sobě nezajímavá a přesto, že je celou dobu v centru dění, slouží čistě jako - vypravěč. Rozvleklý vypravěč. Dovídáme se o něm a od něj spoustu věcí, které jsou pro příběh zbytečné a pouze natahují čekání na posledních pár stran, kde se (konečně) dočteme něco skutečně podstatného. Netvrdím tím, že zajímavého.
Tak nějak může vypadat kniha, pokud někdo vymyslí zápletku Sci-fi příběhu a napíše kolem ní román, kde se ta zápletka sice objeví, ale nemá řešení, logiku, napětí.
Proč lidstvo neprovádělo výzkum ve vesmíru v blízkosti Země nad Spinem, kam mohlo posílat raketoplány a komunikaci zajišťovat právě těmi ? Proč po obydlení Marsu neposílalo na Mars vesmírné lodě, když to bylo možné a cesta (tzn. výměna informace) by vzhledem k rychlosti času vně spinu trvala zlomek pozemského času? Jak je možné, že lidstvo neudělalo žádný technologický pokrok (vůbec žádný)? Tak by se dalo ještě chvíli pokračovat.
Pokud by se jednalo o 20 stránkovou povídku, nemuselo by být špatná.
Tajomná mimozemská rasa obalí Zem časovou membránou, ktorá v zásade funguje asi tak, že kým vy na klávesnici hľadáte ä, zvyšok Slnečnej sústavy zostarne o deväťdesiatdeväť rokov, a keď sa potom snažíte donútiť svoju klávesnicu napísať Ä, stihnú sa na Marse vyvinúť jednoduché huby a kým vy ešte stále dumáte na kieho ďasa by vám kedy bolo veľké široké Ä, malý ÄÞÄß⸫ÖÆ¢Йϼ¢ zo Severného Marsu už promuje z molekulárnej biológie.
Nízke hodnotenie preto, že o neznámych mimozemských rasách, membránach a marťanskej molekulárnej biológii som sa nedozvedela takmer nič, zato som bola dôkladne informovaná o tom, že on miluje ju, ona miluje iného, iný miluje boha a boh nás má všetkých v péčku.
Moc jsem od Spinu nečekal, bylo to takové sáhnutí naslepo. O to příjemnější pak bylo zjištění, že mám v ruce zase jednou zajímavou a inteligentní scifi s originálním nápadem. Nečekejte ale žádnou akční smršť, tenhle druh knihy to rozhodně není, jde spíš o klidnější záležitost. Komu se líbí trilogie "Vzpomínka na Zemi", je asi cílová skupina i pro Spin.
Ta pátá hvězdička je tam za to příjemné překvapení, opravdu jsem nečekal že to bude tak dobré.
Pekny pribeh. Na niekolkych miestach a niekolkymi sposobmi poukazuje na nutnost vidiet veci v spravnej perspektive. Slusny zaver so zopar prekvapeniami.
Minus jedna hviezda za velmi pomaly (viac ako 1/3 knizky) rozbeh a za skakanie v case.
Poutavé sci-fi. Při jeho čtení si člověk musí položit několik otázek v souvislosti s chováním lidstva, které si uvědomuje svůj blízký konec. Hvězdičku dolů jsem dala za pro mě zbytečnou rozvleklost děje přeskakováním v čase. Když jsem knihu dočetla, musela jsem se vrátit znovu k první kapitole. pak se mi teprve příběh uzavřel.
Povedené scifi se slušným příběhem obsahující několik zajímavých myšlenek. Hvězdičku dolů za místy zbytečnou roztahanost děje.
Spin je složitější dílo, než jsem si původně představoval. Dal jsem na doporučení goodreads a knihu si sehnal s tím, že pořádně nevím, o čem kniha je. Věděl jsem jenom to, že na Zemi je uvalena jakási barikáda a v okolním vesmíru utíká čas poněkud rychleji než na samotné Zemi.
A tak se dozvídáme o Tylerovi a o dvojčatech Lawtonových a Spinu. A v postupných asi čtyřiceti letech vývoje jejich životů. I přes to, jak je příběh rozvleklý a s hromadou omáčky, tak není Spin jako takový důležitý pro vývoj příběhu hlavních hrdinů, potažmo jenom samotného Tylera. Ale to si musí čtenář vyzkoušet sám, protože popisovat složitost unikání času mimo Spinem obalenou zemi. Jak to všechno funguje třeba na Marsu, nebo na Slunci... No já jsem u toho prostě slintal jako blázen. Pro mě to byla jako procházka rajskou zahradou.
Ten konec mi po nedávném přečtení Hamiltonovy antologie Úsvitu noci připadal lehce podobný. Nemluvě o Simmonsově Kantosu Hyperionu, kde se díky portálům, respektive Obloukům, cestuje z planety na planetu... Ale ve výsledku vlastně proč ne. Kniha mě bavila zřejmě víc, než ostatní, ale já se za to nestydím...
Pravděpodobně mé poslední setkání s Wilsonem. Darwinie, Chronolity a teď ani Spin mě nedokázal zatáhnout do děje. Prostě mě jeho styl nesedí a knihám jako by chyběla výraznější myšlenka.
Knížka je vcelku zajímavá, nápad dobrý, ale něco jako by mi chybělo. K postavám jsem si nevytvořil pouto a do takového toho tranzu začtení jsem se po celou dobu nedostal. Snad mi překáželo to přeskakování v čase, které zde nemělo příliš opodstatnění (nebo jsem si ho nevšiml). Hodnotím jako průměr.
Ctiva a originalni sci-fi. Jde nejen o sci-fi jako takove, ale i o prurez priblizne 30 lety zivota trech hlavnich postav stojicich kazdy za svym odlisnym nazorem, ktery se v prubehu let vyviji. Kniha ma skvely rozjezd a priblizne do tri ctvrtin jsem byl moc spokojeny; pote - vyjma Jasonovy zaverecne "zpovedi" - me kniha lehce zklamala. I tak jde ale o velmi vydareny a poutave vypraveny pribeh
Skrytý souboj vědy (Jason) a víry (Diane) a Tyler měl od každého něco ...
Líbilo se mi, jak během těch třiceti let byla vykreslena povahová změna Simona - ze sebevědomého muže se stal ustrašenec bez radosti ... (že by kritika věřících?)
Z knihy jsem si vzala, že umět si užívat života, je velký dar.
Zajímavé téma. Knížka byla vtipná. Někdy jsem ale přeskakovala, hlavně popisné pasáže.
Kvalitní sci-fi, ale hodně také o mezilidských vztazích (vztah rodičů a dětí, sourozenecký a různé milostné vztahy).
Wilson si chytře zvolil za vypravěče lékaře, který o fyzikální podstatě Spinu a dalších jevů neměl ani páru (a Jason mu v mnoha situacích říká, "to bys nepochopil"). Autor se soustředil spíš na to "proč" než "jak" se to stalo. Ale zase na konci to bylo spíš o "jak" a ne "proč".
Dlouho jsem se do Spinu obávala pustit, protože jsem si podle anotace myslela, že tam budou vystupovat jen dětští hrdinové a na to já si zrovna nepotrpím. Poměrně mě tedy překvapilo, že tam sice tři hlavní hrdinové vystupují jako dvanáctiletí, ale naštěstí jen na chvíli, v době, kdy je Země obalena tou kosmickou membránou, díky které se jeden den na zemi rovná milionům letům v okolním vesmíru. Pak už sledujeme příběh, jak postupně stárnou a jak se se Spinem vyrovnávají a co se proti tomu snaží podniknout. Celkem bych to tedy zhodnotila jako nadmíru povedené sci-fi plné výborných myšlenek a skvělým rozuzlením.
Přečteno včera – a pro mne jedna z knih roku! Myšlenkově i stylově (jako vždy výborný překlad Petra Kotrleho) skvělé. Autor má schopnost psát tak, že si člověk hned řekne Jé, tohle je Wilson, podobně jako si řeknete třeba Jé, tohle musí být Jethro Tull; jinými slovy, je jedinečný, a to je moc dobře. A osobně jsem mu nesmírně vděčný za postavu Jasona a za následující slova o něm, která vložil do úst Diane:
„Když lidé pochopí, jak obrovský je vesmír a jak kratičký je lidský život, jejich srdce zvolá. Někdy je to výkřik radosti: myslím, že u Jasona to tak bylo; myslím, že právě to jsem na něm nechápala. Měl dar úcty. Ale pro většinu z nás je to výkřik hrůzy. Hrůzy z vyhynutí, hrůzy z bezvýznamnosti. Naše srdce volají. Možná na Boha, nebo možná proto, aby nebylo ticho.“
Dnes v noci jsem se nenadále probudil, a za oknem zářil Mars.
Pribeh ve kterem hypotetikalove (tedy hypoteticka mimozemska inteligence) jednoho dne obali svet obalem ve kterem cas ubiha mnohonasobne pomaleji.
Opravdu povedene a propracovane scifi...
Autor perfektně vymyslel každý detail a stvořil tak úžasné sci-fi, kde se nejenom dozvíme dostatek o stěžejní události příběhu, ale i o veškerém dění kolem toho. Jak vše, co se stalo, změnilo společnost, jak se daných událostí chytila nejen věda, ale také lidé z úplně opačného pole snažící se vnímat všechno po stránce duchovna.
Z počátku jsem byla knihou vlastně docela fascinována a možná proto čekala trochu víc, než jsem nakonec mohla dostat. V průběhu se mi totiž začínalo pozdávat, že po stránce Tylerova osobního života je tam toho až moc, což dokázalo místy trochu nudit a působit natahovaným dojmem.
Další věcí, co se mi příliš nezavděčila, byly jednotlivé charaktery, vymyšlené jako podle šablony. Každý jednotlivec působil, že byl napsán na základě jakéhosi určitého modelu. Dalo se tedy docela dobře převídat jednání téměř každého, kdo se tam objevil.
I přes všechny moje menší či větší poznámky a snahy na všem něco najít, je Spin opravdu moc dobrá science fiction a sama za sebe jsem docela zvědavá na autorovy další knihy, které se teprve chystám číst.
Spin
...trochu vzduchoprázdno...