Splav
Fráňa Šrámek
Sbírka veršů, v níž nad motivy válečnými, tuláckými, baladickými a nad motivy dotýkajícími se lidského osudu vítězí náměty opěvující přírodu, mládí, lásku, ženu, život a rodný kraj.
Přidat komentář
zajímavé je, že tuto klasiku jaksi současná nakladatelství netisknou. nejspíš není dosti in a cool. to ale nevadí. vždyť stačí projít si několik stránek i staršího vydání a člověka to naladí tak nějak jinak.
četl jsem jako student ze zájmu, listuji ve sbírce i teď - a také ze zájmu.
Ve škole jsem se poezii vyhýbala jako čert kříži, když jsem jí pak dala šanci a to konkrétně Fráňu Šrámkovi, změnila jsem názor. Báseň Uprostřed cesty jsem si zamilovala tak, že jsem se ji naučila nazpaměť.
Ne, nenatrháš z nebe hvězd,
a přece věř, že natrháš.
V boj marný, když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer, tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.
Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád.
Těch cest se nesmíš, nesmíš ptát.
Snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď,
až přestaneš se ptát...
První kniha básní, kterou jsem dobrovolně přečetl. Nebylo to špatné, sem tam mě zaujaly některé obraty, někdy i celé básně. Ale celkově to bylo příliš unylé.
A vždy v horkém letním dni, když se nadechuji vůně borovic a mateřídoušky, zazní mi v uších: "v poledním lese, kdo miluje, srdce své neunese...."
" V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese" sice není ani trochu pravdivé tvrzení (empiricky ověřeno), ale panu Šrámkovi to odpouštím, protože to tak krásně zní. Ta slova dokáží vyvolat pocit letního vedra na pasece plné vůně smolných borovic.
Poezii sice moc nedám, avšak tenhle Básník je jeden z mála, jehož verše se staly součástí mého literárního světa.
K veršům se občas vracím, pohlazení v dnešním hektickém světě. Není na škodu se zastavit a jenom vnímat krásu a rytmus veršů.
Podzimního deštivého dne
Má krásná Evo, kdybych měl posla
a nebyl chud a nebyl smuten,
já bych dnes vypravil posla
aby ti donesl dar.
Člověče boží, řekl bych poslu,
před tebou leží nejsladší cesta.
Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města,
slunce se otaž, kde leží jih.
Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou.
Snad se i schýlíš, políbíš zemi.
Po březích půjdeš, vinicemi,
za tebou sever, před tebou jih.
Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře.
Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.
Snad najde v tobě zalíbení.
A přijme můj dar.
V dalekém jihu potkáš ji kdesi,
chodívá za ní mladý bůh s flétnou.
Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou.
Pokloň se hluboce. Mluv!
Pověz jí... pověz... O zlých dnech nemluv.
Také ne o mně. Překrásná jména
dej jí jen a řekni: Velebena!
Pověz jí... pověz... Mlč!
Zase jsem neodolala. Místo komentáře celá báseň. Když ty verše jsou jak pohlazení.
Knížku jsem si vybral, protože splňuje sedmnáctý úkol Čtenářské výzvy 2018, neb básničky normálně nečtu. Ale zlákaly mě verše, že "... muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín ...", tak jsem si sbírku tedy přečetl celou. Kromě předešlých veršů se mi ještě líbily básně Žena, Voják v poli a Cesta z bojiště, ale nejvíce na mě zapůsobila báseň 30. srpen 1914.
Netroufnu si dát hodnotící hvězdy, protože poezie je podle mě o emocích a co se líbí jednomu, to podle jiného může být hodnoceno slabé jako čaj. Takže za mě ke knize jen tento komentář.
"Chtěl bych tě potkati v lukách", toť naše oblíbená rodinná hláška a vzpomínka na dobu, kdy můj milovaný při hodině literatury recitoval Splav a já seděla v první lavici před ním. Recitace před třídou je sice zlo z největších a zabiják vztahu mládeže k poezii, ale občas přece jen k něčemu dobrá.
Určitě v celé sbírce někdo smysl najde, ale mně se líbilo pouze: Černé dny. Můžeme zde nalézt spoustu zajímavých myšlenek, ovšem skladby o přírodě mě nenadchly.
Krásná jemná sbírka, která se mi moc líbila a dílo tohoto autora mi hluboce přirostlo k srdci. Interpretačně zcela bez potíží.
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
Milé zastavení v hektické době. Ne všechny básně mě oslovily, některé jsou silné a zůstanou mi v paměti.
...
Já ráno touze řekla, jdi,
snad potká tě, snad uvidí,
a večer přišla, mlčela,
a každou noc mi umřela.
A stokrát když mi umřela,
už jsem jen oči zavřela,
že jsem jen hřbitov, bylo mi,
pod bílými spím růžemi.
Pak skřípla vrátka, kdosi šel,
a ještě, ještě nedošel,
kdes na stezce byl vzdálené
a já již byla z plamene.
...
Děkuji za možnost legálního stažení zdarma.