Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2012/bmid_spolceni-hlupcu-wqM-2012.jpg
4
1231
1231
Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat a žije se svou ovdovělou matkou až do dne, kdy se jeho matka rozhodne, že Ignácius si prostě musí najít práci...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , ArgoOriginální název:
A Confederacy of Dunces, 1980
více info...
Přidat komentář
Panoptikum bizarních postav a postaviček, o kterém nejprve nebudete vědět, co si myslet, ale které se vám nakonec pospojuje dohromady a nabídne břitký pohled na (nejen) americkou společnost. Satira každým coulem, která ale svou obtížnější stravitelností nebude pro každého.
Brilantní satira plná groteskních postaviček a situací zkarikaturizovaných do takových rozměrů, že naprosto chápu komentáře těch, které to jednoduše nebavilo. Já jsem v tom ovšem shledal nevídaný humor, který (samozřejmě i díky výtečnému překladu) mi v několika pasážích naprosto brutálně namohl bránici a prostor k zamyšlení (40 let stará kniha a samé jádro problému, na kterém kniha hoduje a tak umě satirizuje, se v mnoha směrech dá považovat za aktuální). Je pravda, že se mi v některých částech, které mi při čtení přišly mnohdy až zbytečné, mohutně uzavírala záklopka (haha), naštěstí ale v závěru všechny ty zdánlivě nepotřebné situace dostaly smysl a krásně do sebe zapadly. Zajímavé je i to, že když čtu různá hodnocení a komentáře k této knize, docela snadno se dá poznat světonázor onoho čtenáře. Lehce líto je mi ale těch, kdo se sžívají s Ignáciem a jen kvůli tomu, že sdílí jeho "pohled na svět" považují tuto knihu za nevtipnou a spíše jaksi smutnou a tudíž si jí nedokáží patřičně užít... spadají tak totiž do přesné definice toho, co si myslím že Toole v této knize primárně satirizoval. Tito čtenáři jsou tedy jednoduše hlupci... ale to jsme ostatně i my, kteří jsme se u této knihy dusili smíchy, není-liž pravda? (viz. Dorian Greene). Radost číst.
Při troše snahy nacházím dva klady: sympatickou postavu pana Gonzalese a fakt, že jsem si díky Spolčení hlupců přečetla Boëthia. Jinak je na mě příliš americká, příliš obscénní a příliš nevtipná.
Kniha nebyla špatná, místy mě i bavila, ale nějak jsem se do ní nemohla začíst. Trvalo mi dlouho, než jsem ji přečetla a jsem ráda, že už to mám za sebou. Čekala jsem od knihy trochu více, soudě podle udělené Pulitzerovy ceny a některých komentářů.
Obálka knihy je opravdu trefná.
Mongoloidi jenž, zřejmě frustrováni svou bezútěšnou existencí, tento literární démant nedokáží plně ocenit, a snad po něm i šlapou svými prohnilými amorálnímy podrážkamy, by zajisté snesli menší zbičování jako za Chammurapiho. Avšak je nabíledni, že tito podlidé ve své omezenosti nedokáží plně nahlédnout v kvality takového veledíla, jako je přeslavné Spolčení hlupců.
Snad jsou jejich mozky zdegenerovány bezpočtem nekvalitních televizních pořadů a jiné žumpy, jež denodenně vstřebávají do svých závitů mozkových. Nemůžeme jim to mít za zlé, jsou koneckonců jen produktem společnosti, která se odklonila od moudrosti největších myslitelů a prohnilá bezútěšně směřuje k zániku.
Když se takové společnosti nabídne kniha jako tato, která by ji mohla vyvést z její duševní hniloby a ukázat jí nejskvělejší ideály, přec se najdou ve společnosti jedinci, kteří takovou ohleduplnou pomoc odmítnou navrátivši se ke své prostoduchosti.
S politováním nad takými se s vámi loučí
Pracující mládenec
Pozor! Spolčení hlupců není zábava, u které se budete lámat smíchy. Je to ironie, z které běhá mráz po zádech. Protože ať už jste kýmkoli, jsme všichni hlupáci a karikatury samy sebe. Tooly se vysmívá způsobům pomocí nichž si budujeme představu vlastní výjimečnosti v příšeří pokojíčků svých životů. A tak se přiznávám, že například mě dělí od hlavního hrdiny cca 150 kg, ale to je asi tak všechno.
Geniální kniha. Jedna z těch, co člověka provází celý život. Já už jí četla asi pětkrát (díky přicházejícímu milosrdnému stáří je to pro mě pořád nové :-) ).
Představuji si, jak se mě kamarád táže: "Jaká je dle tebe nejlepší literární postava?" a poté, co odvětím, že jím je Ignácius J. Reilly, se oba zasmějem.
Tlustej intelektuál s doktorátem, jenž není schopnej žít důstojnej život a přesto je schopnej se neustále zaštiťovat svrchovaností své intelektuální úrovně. Ignácius se nechává vyživovat svou matkou, protože on sám je determinován svým neblahým fyzickým stavem a předurčen větším cílům než je průměrné chození do práce. Píše knihu (spíše nesouvislé pojednání) o tom, jak svět jenom morálně hnije a to zhruba od doby středověku.
V příběhu vystupuje několik různě ztřeštěných postav, z nichž každá je chytrá jako rádio, ačkoliv jsou to jen variace hlupců. Jejich životy se protkáváj ve více či méně humoricko-satirických situacích.
Já mám slabost, pro atypické chyraktery a solidní prozaickej sloh, takže jsem se bavil, ale nevěděl jsem, jak si tento román, vyložit/interpretovat. To tenkrát jistě nevěděli ani vydavatelé a Toole byl odmítán. Já bych takovou chybu neudělal, protože román je to čtivej, zábavnej a dostatečně jinej, aby si mezi lidmi našel zalíbení.
Přesto se objeví tací, kteří Spolčení hlupců odhodí kvůli nesympatičnosti postav. Je pravdou, že Toole netlačil na grotesknost tak moc, jak by jistě mohl. Román si totiž stále zachovál míru opravdovosti, v níž lze najít východisko.
Když ignácius v převleku piráta prodává párky na ulici šedesátých let přístavního města New Oreals, tak je člověku evokována jistá karikaturní verze moderního piráta, kterým J. Reilly vskutku je a mě vyloženě bavilo, jak ten tlustý imbecil svým pokrouceným povýšeneckým smyšlením vše převrací ku svému pohodlí.
Román byl vydán až po 11 letech a dnes jsme schopni zpětně reflektovat šedesátky. Román vypovídá o roztříštěnosti doby, období flámu tehdejší Ameriky. Byl to vyostřelý konflikt způsobů života, společenských norem, morálním kódů i obecných světonázorů. V každé oblasti kulturního života byly staré idee zpochybňovány a doba sama o sobě byla schopnější ve zpochybňování starých zásad než ve vytváření nových. Ukazuje to svět poznamenáných bláznivých individuí a já byl jenom rád, že mi próza zábavnou cestou přiblížila jednu z tragikomických skutečností šedesátých let.
„Já si dám kávu,“ řekl velkoryse Ignácius. „Sladovou kávu se svařeným mlékem.“
„Jenom nescafé,“ řekl barman.
„To přece nemůžu pít,“ řekl Ignácius matce. „Takovou ohavnost.“
„Tak si dej pivo, chlapče. Pro jednou tě nezabije.“
„Mohlo by mě nadmout.“
Je s podivem, jak často je v komentářích zmíněna podobnost s pracovních prostředím. A světe div se, i já mám ve svém pracovním okolí člověka, který by výše zmíněná slova o pivu dokázal pronést a myslet je přitom smrtelně vážně. Příběh je tak absurdní jak je vtipný, stejně absurdní jako dialogy, které ho podpírají. Rozhovory mezi Ignáciem a matkou a Ignáciem a zbytkem města jsou naprosto neuvěřitelné. Ignácius je vůbec prapodivný tvor, těžký troll, sociopat, narcis s těžkým Oidipovským komplexem, manipulátor a sebestředný nadutec opovrhující všemi ostatními, nižšími formami života. Vlastně ani jeden charakter v příběhu není vyloženě normální. Dohromady tvoří bizarní mozaiku osudů, kdy čtenář neví, zda se smát nebo kroutit hlavou.
„Navzdory všemu co museli podstoupit, jsou černoši převážně příjemní lidé. Měl jsem s nimi prozatím málo do činění, neboť se stýkám pouze se sobě rovnými či s nikým, a ježto sobě rovných nemám, nestýkám se s nikým.“
Knihu jsem přečetl na základě tipu v jednom internetovém seznamu doporučené četby. Je to seznam sestavený psychologem a již po pár stranách mi bylo jasné, proč právě tato kniha na tom seznamu je. Absolutně nic jsem od toho nečekal, autora ani knihu jsem neznal, knihy podobného žánru příliš nečtu a tohle jsem tedy rozhodně neočekával, možná právě proto jsem se královsky bavil. Mnohé větné kompozice jsou odzbrojujícím způsobem geniální.
„Vaše naprostá nevědomost v oboru, který předstíráte vyučovat, zasluhuje trest smrti.“
Text neskutečně často připomíná zoufalost běžných denních interakcí a sociálních patologií. Ať jde o zmíněné trolly, sněhové vločky, osoby se spasitelským komplexem, neústupné extrémisty všeho druhu a mnohé další. Knihu rozhodně doporučuji.
Urputně dlouhá groteska. “Vtipné” komentáře mistra Ignácia mě minuly hned po pár stránkách, příběh se vyvíjel odnikud nikam a výpovědní hodnotu o době a lidech té doby jsem také nezaregistroval.
Grandiózní obálka, následně i popis románu a autora mě navnadili, tentokrát jsem ovšem tvrdě narazil a knihu dočítal jen ze zvědavosti, jestli přece jen nakonec něco ... a ono stejně nic!
Škoda.
Děj knihy naprosto šílený, snažil jsem se to přečíst co nejrychleji a pořád čekal že už mu konečně někdo rozbije hubu. Bohužel sem se nedočkal, a i před tím blázincem se mu podařilo zdrhout. To mě teda naštvalo.
Spousta přemoudřelých blbců. Všichni chytrý jak rádio. Občas jsem si připadal jak u nás v práci. Vrcholem absurdnosti bylo, když jsem si Spolčení hlupců v práci opravdu četl. To se mi postavy z knihy leckdy prolínaly s realitou a to už bylo fakt na hlavu. Ačkoliv přiznávám, že hňupa úrovně Ignácius ještě v práci nemáme.
Nejdriv jsem myslela, ze knihu odlozim. Hlavniho hrdinu bych musela totiz "proplesknout" jaky je to sobec a pokrytec, ale pak me zajimalo, jak to vlastne vsechno dopadne a ke konci uz jsem jsem se smala jeho pohledu na svet a vcelku se to podoba nasi situaci doma s mladsim bratrem, takze za me povedena kniha, ac trosku zvlastni co se tematu tyce. Podobnou jsem jeste necetla.
Ignácius je něco mezi neskutečným trollem a nepříčetným magorem. Už tolikrát jsem od různých lidí slyšela, že to je kniha jejich života, ba přímo bible. V tom případě mám pocit, že mi něco uniká. Ignáciovo tažení, když ho matka konečně vykope do práce, je geniálně popsané, matky mi ale bylo dost líto, ač si ten nevděk svojí výchovou do velké míry zavinila sama. A sama je taky pěkně potrhlá. Umím si představit, že ten bezohlednej blázen Ignácius po svém úniku světu nakonec ještě pěkně zavařil.
Ignácius by si zasloužil lopatu do ruky a pěkně pod dozorem makat! Dlouho jsem se nesetkala s postavou, která by mě tak příšerně štvala, jako on. Nesympatický, nemakačenko, tak inteligentní, až je vlastně hloupý...
Na druhou stranu potlesk Toolovi, že ho dokázal tak trefně vystihnout. Ale to je asi tak všechno. Jsou knihy, u kterých si říkám, proč je vlastně někdo napsal. Proč se tak namáhal? A tahle bohužel patří mezi ně.
Asi jsem sáhla vedle.
Zpočátku jsem zaznamenala trochu vtipu, ale už výstup s policistou byl trapný a nadsazený. Takhle by se snad choval jedině idiot.
Dobře, říkala jsem si, je to záměr. Jenomže hlavní hrdina byl opravdu vzhledově odpudivý, duševně zaostalý, neschopný vágus, o němž se mi číst nechce.
Vtip si představuji jinak.
Knihu jsem poslouchala, nedoposlechla, normálně jsem to vzdala. Pan JIří Zavřel mě vždycky dokáže vtáhnout do všeho, co čte, ale tady se to nestalo. Pochybuji, že za to může on.
Ani autorův životopis mě neobměkčí. Na druhou stranu chápu lidi, kteří si z nějakého důvodu myslí, že spáchat sebevraždu je řešení. Sice nevím čeho, ale o svobodě volby se diskutovat nedá. Jen je to ve výsledku tak trochu škoda.
Pane Bože, tak toto bylo fakt něco. Ignácius Railly je takakový blázen, že si jej prostě zamilujete... No a ostatní postavy byly též skvěle propracované. V této knize nebyla snad jediná nudná část.
Spolčení hlupců
Jedna z nejvtipnějších knih, které existují. Jedním slovem nádhera!!! Skvělý překlad Jaroslava Kořána. V souvislosti s některými komentáři mě napadá, jak trefné je základní motto této knihy: Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí. :)