Srdce Evropy
Pavla Horáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475830/bmid_srdce-evropy-4Rx-475830.png
3
187
187
Nový román Pavly Horákové nabízí pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let: z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která se snaží vyznat ve vlastních zmatcích i ve zmatené době, a přitom přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny, svérázné, sebevědomé ženy, která nedostatek formálního vzdělání vynahrazuje vrozenou bystrostí a vnímavostí. Mezi mnoha tématy, jež obě roviny vyprávění spojují, vyniká jedno: fascinace, kterou obě ženy pociťují tváří v tvář Vídni, tomuto zvláštnímu amalgámu světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti, cizího a důvěrně známého – a svého času také druhému největšímu českému městu. Kateřina pobývala ve Vídni v roce 1912, tedy v době, kdy sláva pyšné císařské metropole vrcholila; v roce 2020 se do Vídně v jejích stopách vydává Anežka, aby se o své předchůdkyni dozvěděla víc. Přitom zjišťuje, jak pevně provázané jsou dějiny českých zemí a Rakouska, objevuje skutečnosti, o nichž se u nás příliš nemluví, či dokonce mluvit nesluší, do toho řeší svůj milostný život, a jakoby mimoděk přichází na to, kým vlastně je – a kým by chtěla být – ona sama.... celý text
Přidat komentář
A mně se to líbilo moc. Chce to, ovšem, aktivního čtenáře, příběh pravděpodobně nebude bavit hltače červené knihovny. Tato linie je tam sice taky, ale doplněná životním osudem Kateřiny a celé to propojuje historická linka. Až pojedu do Vídně, tak si příběh doplním o svou osobní linii, kouknu se na stavby, které viděla Kateřina a oživila Anežka, jako vypravěčka příběhu.
Posbírat souvislosti o české stopě ve Vídni muselo dát hrozné práce, a tak bych tím tomuto úsilí chtěla vzdát hold.
(SPOILER) Obsah se zdál původně přitažlivý, knihu jsem nakonec celou dočetla, ale asi jsem čekala cosi jiného, plnokrevnějšího. Můj dojem je takový suchopár, hromady údajů ale román? Do něho to má daleko. Přitom by stačilo škrtat a škrtat. Nebo rozdělit na dvě či tři knihy. Jedna encyklopedie s fotkama a obrázkama dějin a osobností. Druhá příběh Kateřiny a třetí příběh autorky. Ten byl nejslabší. Osobně bych si s chutí přečetla ten Kateřinin. Ten byl opravdu zajímavý a ne zcela běžný. Skvěle jsou zde zaznamenány dobové reálie. Dějová linie autorky je ale fádní, nezajímavá, neosobní a bez konce. Prostě ta kniha je jen obrovský souhrn všemožných údajů, informací, s chabou dějovou spojovací linkou. Brala bych to naopak. Takhle sorry, nevyužitý skvělý námět.
Zklamání… jasně navázat na oceněnou prvotinu není sranda, ale tohle bylo moc. Jako by covid období sebralo Horákové spisovatelský um. Kateřinin deník měl fakt velký potenciál, ale radši bych si ho přečetla samostatně bez řečí současné hrdinky… která mě rozčilovala svým vysvětlováním, opakováním, výčty…
Tohle se fakt nepovedlo. Jak kdybych četla copy paste z wikipedie a aby to drželo pohromadě, tak tam autorka sem tam práskne větu, jestlipak tudy šla má prabába, jestlipak se potkali s mojí prabábou. Vypravěčka nemá vůbec žádnou osobnost a jako bonus nemá žádný vztahy s okolím, nula kamarádek, nula sourozenců, 50% rodičů mrtvejch, protože kdo by se crcal s nějakejma vztahama. Tenhle styl zpracování pamětí mně přijde fakt smutnej, nevyužitej potenciál a vopruz. Když budu chtít číst random články z wikipedie, budu číst random články z wikipedie, ne něco, co se tváří jako román.
"Žádný zdroj neříká pravdu a některé lžou". To říká autorka několikrát. A kromě příběhů žen z různých období je to vlastně jedna z důležitých myšlenek knihy. Dává podnět k tomu podívat se na historii trochu jinak, než pod vlivem stereotypů, které máme zafixované z hodin dějepisu. Vnitřní Němci či Rakušané v nás a vnitřní Češi když ne v Němcích, tak určitě v Rakušanech. Když člověk takhle souhrnně vidí známé i méně známé české stopy v Rakousku, ale i naopak. Zkrátka máme k sobě blízko.
Příběh Kateřiny byl celkem pochopitelně zajímavější.
Pokud si chcete trochu víc rozšířit obzory, sáhněte po této knize. Já za ni autorce moc děkuji.
Jisté pochyby, které ve mně vzbudila Teorie podivnosti, Srdce Evropy rozptýlilo. Až bych nevěřila, že mě tolik informací dokáže neudolat, že to ten text unese. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, zda je mi bližší Anežčina, nebo Kateřinina linka... Nakonec asi Kateřinina. Jen vizuál obálky není to, k čemu mé srdce tíhne :-)
Kdo by to byl řekl, že budu někdy nadšeně hltat telefonní seznam. Já tu ženskou fakt miluju!
Jak skvěle spojila paměti Kateřiny, díky níž nahlížíme na venkovský život na Slovácku (s odskoky do Vídně) v cca první půlce 20. století, s pohledem současnice Anežky, která zasazuje vše do kontextů a hluboce se noří pod povrch. Četla jsem vlastně svým způsobem dějepisnou knihu, ale tak skvělou. V době, kdy jsem se doma rozčilovala nad tím, jaké příšerné učebnice dějepisu mají naše děti a že fakt těžko se z toho učit a že dějiny je nutno vyprávět, jsem četla Srdce Evropy. Je to jen malý výsek - středoevropský, ale skvěle napsaný, plný věcí, o nichž jsem vůbec netušila a za které autorce fakt děkuju.
Rozšířila mi zase o něco obzory. A nějak podobně bych si představovala i učebnice. Vážně. Teď tedy mluvím hlavně o té části, kterou nám v knížce předává Anežka. Pak je tu ještě Kateřina a její pohled na běžné venkovské žití. Kateřina je všímavá a chytrá ženská, které osud nedopřál dělat to, co by sama chtěla. Ale její zápisy jsou čtivé a zajímavé, dávají nahlédnout zase do jiných oblastí lidských životů. Vlastně mě překvapilo hodně věcí, jak to na počátku minulého století fungovalo.
Pavla Horáková je výborná pozorovatelka, rozhlíží se a pátrá, zkoumá, vrtá se do hloubky. Kouká tu vzhůru, tu pod nohy. Přináší neotřelé pohledy na na první pohled obyčejná fakta. Všímá si... Z její knihy si nesu plnou hlavu věcí, o nichž budu ještě dlouho přemýšlet. A dozajista tou knihou budu ještě mnohokrát listovat. A mám chuť jet do míst, o kterých jsem tu četla. A taky se rozhlídnout.
PS: Dost nehezká obálka tedy.
Štítky knihy
česká literaturaAutorovy další knížky
| 2018 |  Teorie podivnosti |
| 2018 | Johana |
| 2021 | Srdce Evropy |
| 2016 |  Tajemství Hrobaříků |
| 2011 | Hrobaříci v podzámčí |
Pro mne zklamání. Předchozí kniha Horákové (Teorie podivnosti) mne nadchla. Nečekal jsem, že u další budu mít problém s dočtením. Ano, jistě, věděl jsem, že to bude jiné.
Přesto....
Pasáže z babiččina deníku jsou výborné.
Jakási romance dvou náhodně se potkavších středoevropanů vcelku jalová. Kniha asi něco podobného potřebovala, co ale nakonec s tím? Ano - máme se dobře. Že si to ani nezasloužíme...A zbytek, což může být tak 50% knihy, to je jen výčet jmen, míst a činů.
Kdo se kde narodil, co postavil, napsal, spáchal či namaloval ve Vídni. Či naopak.
To není ani průvodce, jak o knize někteří vstřícní recenzenti píší...Je to opravdu výčet.
A výčty nebaví, spíše unavují.
Tohle mne opravdu nebavilo.