Srdce Evropy
Pavla Horáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475830/bmid_srdce-evropy-4Rx-475830.png
3
187
187
Nový román Pavly Horákové nabízí pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let: z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která se snaží vyznat ve vlastních zmatcích i ve zmatené době, a přitom přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny, svérázné, sebevědomé ženy, která nedostatek formálního vzdělání vynahrazuje vrozenou bystrostí a vnímavostí. Mezi mnoha tématy, jež obě roviny vyprávění spojují, vyniká jedno: fascinace, kterou obě ženy pociťují tváří v tvář Vídni, tomuto zvláštnímu amalgámu světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti, cizího a důvěrně známého – a svého času také druhému největšímu českému městu. Kateřina pobývala ve Vídni v roce 1912, tedy v době, kdy sláva pyšné císařské metropole vrcholila; v roce 2020 se do Vídně v jejích stopách vydává Anežka, aby se o své předchůdkyni dozvěděla víc. Přitom zjišťuje, jak pevně provázané jsou dějiny českých zemí a Rakouska, objevuje skutečnosti, o nichž se u nás příliš nemluví, či dokonce mluvit nesluší, do toho řeší svůj milostný život, a jakoby mimoděk přichází na to, kým vlastně je – a kým by chtěla být – ona sama.... celý text
Přidat komentář
Jakožto "děvčica ze Slovácka", která už má o Vídni a přelomu 19. a 20. st. leccos načteno, hodnotím knihu plným počtem, protože mě zcela polapila. Zápisky Kateřiny se četly úplně samy. Množství informací o Vídni, kterými nás zahrnovala při svém bádání Anežka, zaplňovalo prázdná místa, někdy jsem si jen připomněla - jo, aha, ano, vím - a moc jsem si to užila. Bavila mě i linka osobní - Anežčino tápání a hledání se a kniha se stane i dobrým mementem na covid.
Ale možná, kdybych neměla už dostatečnou znalost, kdybych nebyla ze Slovácka, tak možná by mé nadšení tak velké nebylo. Možná...
Já tuhle ženskou asi miluju.
Teorie podivnosti to není, ale je to stejně dobré. Sice tu až na několik málo míst chybí humor, ale to vůbec nevadí.
Nicméně k tomu, aby člověk s touto knihou souzněl, je třeba, aby alespoň někde hluboko v sobě cítil smutek nad koncem Rakousko-Uherska. Nebo si ho aspoň připustil jako možnost.
Stejně jako u Teorie podivnosti jde o dost fragmentovaný text. V jedné rovině jde o citace z deníků autorčiny prababičky. Nesmírně zajímavé. Nejen poněkud archaickou češtinou a svébytným stylem, ale hlavně tím, jak popisuje život na moravské vesnici v první polovině 20. století a odhaluje, že vztahy nebyly až tak idylické, jak si dneska namlouváme. Přibližuje osobní trauma talentované ženy, která ale nemá šanci dosáhnout na vzdělání, po kterém touží.
V druhém plánu jde o vyznání lásky k Vídni a českému vlivu v ní. Spousta jmen dělá tuto linii místy hůře čtivou, ale faktografické údaje mohou směle soupeřit s turistickými průvodci a tu horší čtivost plně vynahrazují.
Jako spojovník mezi těmito dvěma liniemi pak je příběh hlavní hrdinky, která během svého studijního pobytu ve Vídni nejen chodí po místech zmiňovaných v denících, ale hledá české stopy v tomto městě. A kromě jiného hledá sama sebe. Z této roviny jsou možná nejzajímavější reflexe rodových traumat a porovnání života před 100 lety a dnes.
Spousta informací, myšlenek k zamyšlení i emocí.
Za mě skvělé.
A ano, i mně občas naskočil Rudišův Winterberg.
Strašně zajímavá knížka. Náročná, ale i přesto čtivá a opravdu jsem ocenila, že jsem se dověděla spoustu zajímavých informací o Vídni i o jižní Moravě.
Tentokrát od autorky nic moc, v podstatě seznam jmen Čechů, kteří za CK monarchie přispěli k rozmachu Vídně, na pozadí milostného příběhu ze současnosti. Pro mě je jednička její Teorie podivnosti.
Mně by se líbilo více Kateřiny (škoda toho spoře využitého deníku) a méně Anežky. Anebo pevnější propojení obou vyprávěcích rovin.
Vážím si práce, kterou autorka do knihy vložila. Větší část knihy jsem si opravdu užíval faktografické údaje a zajímavosti ze života vídeňských Čechů, mnohé jsem se dozvěděl a jsem tomu rád. Tyto informace by se měly více dostávat také do hodin dějepisu, abychom si všichni uvědomili, že jsme se jako Češi za císaře pána podíleli na řízení, rozvoji a budování celého soustátí a že jsme nebyli pouhými chudými příbuznými. Až budu znovu ve Vídni, určitě si předem knihu prolistuju a vyhledám si místa, kam bych se rád podíval. Také informace ze života Kateřiny byly poučné a zajímavé. Prožila nelehké období konce monarchie, budování Československa, nacistickou okupaci i začátek komunismu. Číst vzpomínky ženy z vesnice z daného období jsem nikdy neplánoval a jsem rád, že jsem tu možnost měl. Ona myšlenka spojit příběh Kateřiny a Anežky byla určitě dobrá, jen ke konci knihy bylo informací už moc a nesouvislost, s jakou po sobě následovaly úryvky Kateřiny a Anežky, mi čtení kazila. Těžko jsem udržel pozornost, jelikož jsme občas skákali z tématu na téma, z osoby na osobu, a bylo náročnější se soustředit. Ke konci už tam bylo moc informací, moc zmíněných osob, a scházel mi děj. Příběhu Anežky ke konci podle mě jaksi došel dech. Jak jsem se na začátku rád začetl do výčtu jmen důležitých Čechů, kteří nějak ovlivnili život ve Vídni, na konci už se z toho stával jen výčet jmen. Posledních pár stránek jsem prolistoval. I tak ale hodnotím pozitivně a jsem za knihu rád.
Za mě zklamání. Kniha se mi četla velmi těžko, hledala jsem děj mezi faktografickými daty. Příprava, rešerše a práce na knize musela být obrovská, ale já zjevně nejsem cílovka.
Už jste někdy četli encyklopedii heslo za heslem? Ne? A proč ne? Zřejmě proto, že je to nuda, ne. No a zhruba polovina téhle knihy je jako čtení encyklopedie. Taková škoda dobře znějícího námětu.
Jako román to zkrátka nefunguje, na učebnici dějepisu je to málo uspořádané, jako průvodce po Vídni by to snad šlo. Po odjezdu hlavní hrdinky zpět do Česka už je to ale jen vyjmenovávání náhodně řazených historických (ne)zajímavostí. Řečeno s cimrmanovským seminářem, kniha od toho bodu trpí dvěma vadami, které jsou komplementárně spojené: neschopnost myšlenku udržet a neschopnost myšlenku opustit.
Co mi navíc při všem tom vyjmenovávání českých rodáků ve Vídni vadilo, byl pocit, že bych se měla stydět za to, že je neznám. Měla to být kritika výuky dějepisu?
V knize sledujeme v podstatě dvě dějové linky. Ta Anežčina má vcelku banální zápletku a směřuje od nikud nikam. Vlastně jen tvoří rámec Kateřininých pamětí. Většinou jsem ale vůbec neměla dojem, že se za všemi těmi národopisnými i jinými informacemi skrývá nějaká postava, spíš to byl jakýsi neosobní hlas, který doplňoval vybrané příhody ze Slovácka. Kateřinin životopis rozhodně byl v knize to nejzajímavější, ačkoli ani tady se nějaké výraznější zápletky člověk nedočkal. Možná je to i tím, že se tu objevuje jen takový "výběr z hroznů". Po dočtení jsem si musela jednotlivé útržky poskládat k sobě, aby se mi vyloupl alespoň nějaký obraz o životě Kateřiny a její rodiny. Určitě by stálo za to ten příběh rozvést, mohla by to být taková jihomoravská sestra Šikmého kostela.
U obou románů autorky, které jsem četla, mám stejný problém, a tím je závěr. V Teorii podivnosti mi k celku neseděl. Tady je zase marná snaha o záchranu Anežčina příběhu, který se na mnoha místech zcela utápí v encyklopedii.
A teď, co s tím. Úplně špatné to nebylo, já jsem ale zklamaná. Nemůžu se ubránit srovnání s Winterbergovou poslední cestou. A v tomhle porovnání jsou to pro Srdce Evropy takové lepší dvě a půl hvězdy, víc ne.
Životní příběh jedné obyčejné ženy s neobyčejnou vitalitou. Na pozadí vám autorka předkládá sdílenou dějinnou zkušenost Čechů a Rakušanů. Je až s podivem, jak velkou část historie máme společnou. Kniha přímo vyzývá projít si zmíněné reálie a předkládá spoustu inspirací životními osudy, mně utkvěla v paměti především Božena Hrejsová.
Pavla Horáková je nyní oficiálně mou oblíbenou spisovatelkou. Moc se těším na její další díla.
Mnoho linií vyprávění, množství historických i místopisných údajů, několik časových vrstev a celé to nějak nedrží pohromadě.
"Vypadá to, že pomalu každý, kdo ve Vídni přelomu století něco znamenal, měl českou babičku nebo českou židovskou babičku".
"Češi se k novodobým válkám vždycky tak nějak namanou. Jako třeba Leopold Lojka, rodák z Telče, osobní řidič moravského hraběte Františka Harracha.... Který v Sarajevo špatně odbočil, a způsobil tak světovou válkou."
"Češi a Němci žili pohromadě tak dlouho, až se z nich staly spojené nádoby. Za sedm set let k sobě nenašli cestu, ale zároveň spolu vydržely. "
Skvěle zpracovaná kniha (dvě časové linie se výborně doplňují, mnoho dějinných i místopisných faktů, popis sociálních problémů i těžkého postavení žen) a zároveň velmi čtivá.
Doufám, že autorka bude s psaním pokračovat.
Velkou chybou bylo číst knihu hned po Winterbergovi... Zase Vídeň, zase obrovské množství historických informací a souvislostí. Tentokrát mi ale chyběly emoce, láska, něco, co by mě chytilo za srdce. Od poloviny už jsem neměla chuť na další čtení, tak jsem to jen dolistovala do konce. Zajímavé mi přišlo, že šlo o reálné zápisky Kateřiny. A příběh současné Anežky mě nebavil. Chyběly mi u ní emoce, nějaká jiskra. Pořád jen historie, přemýšlení, neuměla jsem ji pochopit. Škoda. Ale co se knize podařilo - vzbudit touhu zase po čase odjet do Vídně. Nehledat známé rodáky, ale jen se nadechnout vídeňského vzduchu.
Hodnocení téhle knihy je ode mě hrozně nespravedlivé. Objektivně je to totiž skvělá kniha, výborně vyrešeršovaná a člověku, který má tenhle typ románu s velkým historickým přesahem a naučnou hodnotou rád, dá hrozně moc. Já jsem se ale subjektivně tak moc trápila. Nemám ráda dějepis, a tak jsem si vlastně užívala jen tu historickou linku, kterou ve většině případů tvoří útržky Kateřinina života. Vyprávění o tom, jak se k ní chovala matka, jak málem zchromla, jak se ženy zbavovaly dětí (jako ten cumel z plesnivého chleba a cukru ), to mě bavilo a dost mi to setřelo mé zidealizované představy o té době. Naopak linka Anežky mi nesedla svou popisnou rozvláčností a ani tím, když řešila sama sebe.
Byť se mi kniha netrefila do vkusu dějově, chtěla bych vyzdvihnout její audioknižní zpracování, díky němuž jsem ji podle mě vůbec "dočetla". Narátorky @petrabuckovaherself i Johanna Tesařová jsou obě výborné. V rozhovoru s autorkou jsem se dozvěděla, že obě mají německé kořeny, proto je jejich interpretace velmi přesvědčivá a výslovnost cizích slov a jmen fenomenální. Zvukový podkres je taky skvělý, čtením prostupují dokonce i písně, pokud je o nich v textu zmínka. Audiokniha se mi opravdu moc líbila.
Dávam 4*, ale svojim hodnotením, celkové hodnotenie knihy nenavýšim, čo je škoda. Mňa to teda bavilo veľmi, takisto ako u predchádzajúceho diela Teorie podivnosti. Viedeň, Brno, Morava, trošku Praha. Váznamní rodáci z Moravy a Čiech a názory autorky, prečo ich v súčasnosti nikto neoceňuje. (Trošku budem polemizovať, ale boli to rodáci z Rakúsko-Uhorskat, aspoň pre mňa. Ani Máraiho neberiem ako slovenského košického rodáka.) Autorka nám priblížila svet nielen chudobných ľudí, ktorí sa do Viedne sťahovali, ale i stredných a mešťanských vrstiev, ktorí sa vo Viedni vyšvihli. O to viac ma potom na konci zaujal fakt, že ten denník je naozaj skutočný a som veľmi, veľmi rada, že sa s ním autorka aspoň takto sčasti podelila. Za mňa bravó!, wikipedistický text s obsiahlymi informáciami mi nevadil, ba skôr naopak. Trošku "pokulhávala" dejová linka a postavy zo súčasnosti. Ale ako som hovorila pri Teorii, budem autorku naďalej sledovať a jej diela čítať, za mňa svieži vánok v súčasnej českej literatúre.
Ze začátku se mi kniha líbila. Bylo v ní spousta zajímavých informací, ale ty se pořád opakovaly. A nejvíce mě štvalo neustálé opakování toho, kdo má prarodiče z Čech, mohla jsem přeskakovat celé odstavce. Já myslím, že to každý čtenář pochopil.
Ale zase na druhou stranu četla jsem knihy, které měly hodnocení okolo 90% a četly se mi hůře než tato kniha s hodnocením 70%. Jenom si myslím, že mohla být tak poloviční.
Po Teorii podivnosti jsem byla zklamaná a knihu jsem od čtvrtiny četla jen letmo. Je obdivuhodné, kolik autorka získala informací, ale po chvíli jsem byla přehlcená a do čtení jsem se musela nutit, připomínalo mi to encyklopedii. Prolínání příběhu Anežky a Kateřiny a dvou časových období je zajímavé. Moc pěkný koncept, ale na mě pomalý spád.
No tak já tuto knihu naprosto hltala. Hlavně proto, že pocházím z prostředí, o kterém prababička píše ve svém deníku/knize. V duchu jsem procházela známá místa a snažila se na ně nahlédnout očima člověka té doby. Bavila mě i ta faktografická část. Dozvěděla jsem se opravdu mnoho. Ocenila jsem také lehce romantickou linku, ale ne zase tak významnou, aby na ní stála celá kniha.
Rozhodně tuhle knížku nakoupím ve více kusech a doputuje tak k několika čtenářům v mé rodině.
Od přečtení mě mírně odrazovaly zdejší komentáře, které knihu hodnotily jako nudnou, plnou faktografických pasáží, bez děje. O to příjemněji jsem byla překvapená. Pravda, děj není nijak dramatický, ale celé vyprávění je přes svoji pozvolnost velmi čtivé. Prokládání faktickými informacemi, někdy pojaté až encyklopedicky mi nevadilo, naopak, protože pojednávalo o dějinných obdobích a osobnostech, které mě velmi zajímají a dozvěděla jsem se spoustu nového.
Ústředním motivem je propojení českých a německých (rakouských) dějin i životů běžných lidí v minulých dvou stoletích, zasazení do tohoto kontextu je nesmírně důležité pro pochopení našeho dějinného příběhu. V postavě Anežky se určitě najde mnoho jejích současnic, vyprávění Kateřiny zase demytizovalo idylku venkovského života za starých časů. Je třeba vyzdvihnout autorčin mimořádně kultivovaný styl a jazyk.
Štítky knihy
česká literaturaAutorovy další knížky
| 2018 |  Teorie podivnosti |
| 2018 | Johana |
| 2021 | Srdce Evropy |
| 2016 |  Tajemství Hrobaříků |
| 2011 | Hrobaříci v podzámčí |
Velmi jsem se na tenhle román těšila a počítala jsem s tím, že se vzhledem k historickému tématu bude jednat o náročnější četbu. Autorka však bohužel vůbec nevyužila potenciál, který téma nabízelo. Nekonečné nudné popisy procházek po Vídni, nebo po Praze, které už mi po polovině knížky ani nebylo líto přeskakovat, dějiny na přeskáčku a na sílu nalezené paralely mezi Anežčiným a Kateřininým životem opravdu nestačí. Velká škoda - Pavla Horáková umí skvěle vyprávět, ale V Srdci Evropy jako by na to zapomněla.