Srdce v kleci - Román o něžném rváči Janu Nerudovi
Otomar Dvořák
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368835/mid_srdce-v-kleci-roman-o-neznem-rvaci--CrE-368835.jpg
4
53
53
Zahoďte veškeré školní představy o rozšafném pánovi s plnovousem a hůlkou, jenž laskavě popisuje komické figurky malostranských obyvatel! V tomto příběhu poznáte skutečného Jana Nerudu, mladého rebela, vzpurného darebáka a výtržníka, znalce pivnic a vináren, cynického ironika, vášnivého tanečníka, svůdce žen a prokletého básníka, jenž dlouho a bolestně hledal své místo v životě, jenž prožíval osudové a nešťastně končící lásky, často se pohyboval po tenké hraně mezi životem a smrtí, aby konečně našel svou cestu, která nejen obrazně, ale naprosto reálně mířila ke hvězdám.... celý text
Přidat komentář
Moc pěkné čtení. Po přečtení Dcery národa a shlédnutí seriálu o Bedřichu Smetanovi je čtení tohoto životopisu Jana Nerudy přínosem a potěšením. Perfektní zpracování historického románu z doby obrození. Kniha je plná pro mě nových informací, vše je podáno poutavě a čtivě.
Přiznám se, že zformulovat hodnocení u této knihy pro mě není jednoduché, protože se ve mně mísí pozitivní dojmy s negativními.
Jak autorovo Vřeteno osudu, tak se i Srdce v kleci vyznačuje působivě zachycenou atmosférou. Naprosto autenticky čtenáře provádí druhou půlí 19. století, ať už jde o významné události, pražská zákoutí, známé osobností či tehdejší způsob života. Nepochybně k tomu přispívá ich-forma, díky níž vše popsané vnímáme přímo perspektivou Jana Nerudy. Místo neživé postavy z učebnice před námi ožívá vášnivý muž plný protikladů. Oproti zmíněnému Vřetenu osudu přesto román vidím jako slabší. Text je množstvím informací velmi hutný a styl obzvláště v první a třetí části silně popisný. Číst mě tak bavilo střídavě - tyto části méně, druhá a čtvrtá více. Informace chápu jako zajímavé a přínosné, ale uznávám, že v současném vedru jsem nezvolila úplně šťastně. Také bych knihu aspoň o sto stran zkrátila. Srdce v kleci podle mě představuje skvělé zpestření znalostí o Nerudovi, ale začátečníkům bych ji jako celek nedoporučila. Jednak kvůli délce (člověk musí mít o téma opravdu zájem, aby přečetl 500stránkovou bichli), jednak kvůli absenci uvádění letopočtů. Čtenář by se měl v elementárních letopočtech orientovat. Žáky ve škole bych s ní však rozhodně seznámila skrze určité vybrané úryvky. Mnohem víc jim přiblíží autory a dějinný kontext příběh než suchá fakta.
Jak píše Markiibuks - nemám slov. Prostě nádhera, hluboké a poutavé čtení, které mě zasáhlo a prostoupilo, pravdu má stoprocentně autor, že Neruda má co říct i k 21. století a já dodávám - naší současnosti.
Teda, já nemám slov. Tahle kniha, to bylo něco tak neskutečně krásného. Jsem ráda za tuhle cestu do minulosti, kdy jsem mohla spolu s Janem Nerudou navštívit řadu předních osobností té doby, stát u zrodu Národního divadla, almanachu Máj a prožít Nerudovy strasti i štěstí. Proč se takto Národní obrození nevykladá ve školách. Škoda jen, že neexistují skutečné cesty do dob dávno minulých, tolik bych si přalá potkat Jana Nerudu po boku s Vítězslavem Hálkem v Praze na zámeckých schodech a dát si s nimi skleničku mělnického U Ježíška ....
Hvězdiček bych dala víc, kdyby to bylo možné. Příběh krásný o rozervané duši mladého Jana Nerudy, ale přesto dal nám hodně. Prošli jsme jeho osudem zároveň s osudy českého národa v určitém období, setkali se s jeho přáteli nám známými, jinošskou nerozhodnost v lásce k Aničce Holinové a zarputilost ve vztahu ke Karolině Světlé. Jeho srdce bylo částečně nestálé, ale největší jeho láskou byla jeho maminka. Osudy národa jsme prožívali s ním, až do jeho stáří, přátelé odcházeli tak, jak jim svíčka dohořela a tak se loučíme i s knihou, která nám byla podána výborným vyprávěčem, autorem panem Otomarem Dvořákem.
Výpravný román o prvních dekádách druhé půle 19. století: před očima defilují jména velikánů literatury známá ze školních škamen, ale vystupují zde jako živí, a dokonce se najdou i "noví" (Rudolf Mayer - prý nejlepší z Májovců - o něm se ale neučí), jména světoběžníků i exulantů (zajímavé, jak Neruda nesnášel Smetanu, s jeho povýšenými manýry ze Švédska - nakonec si ale byli velice blízcí), dalších umělců i průmyslníků. Dozvíme se o změnách v životech tehdejší doby - nová slova (výlet místo landpartie, nazdar jako sokolský pozdrav), rozmach techniky (fotografie, horkovzdušné balony).
Nicméně o samotném životě hlavního protagonisty se vlastně dočítáme jen málo, záběr je věnován především jemu jako dvacátníkovi, výrazně méně jako třicátníkovi a zbytek je, s prominutím, odbytý - letem světem ku hrobu. Celý jeho zde vyobrazený život rámují dvě sbírky - propadák Hřbitovní kvítí (v jeho necelých dvaceti mu opravdu nikdo nemohl tuhle pochmurnost zbaštit) a nečekaný bestseller Písně kosmické (nadčasové dílo pěkně ukazující, že ani umělci nebyli imunní vůči technologickému rozvoji, i když samozřejmě hvězdy a oběžnice je zajímaly vždy). A do toho ještě jedna mladická hra, o které jsem ani nikdy neslyšela - zase propadák. Takže tohle zobrazení Nerudovu tvorbu poněkud oklešťuje a zkresluje co do významu.
I jeho život se točí především kolem dvou lásek, jednou zhrdnul sám, po dlouhých sedmi letech nadbíhání, a druhá mu dala kopačky raději sama, z dobrých (rodinných) důvodů. Rodinný život tedy nezažil, ale u přátel si čas od času dětí občas užil a manželský život mohl sledovat alespoň z povzdálí. Nicméně zažil smrt, často předčasnou, až příliš mnoha svých kolegů a přátel...
Samotný Neruda, jak je autorem líčen, mi k srdci nepřirostl, spoustě názorům a dumání jsem nevěřila, chování či jednání jsem neschvalovala, a ich-forma celého vyprávění pro mne byla ještě víc odrazujícím prostředkem. Ale se všemi kulisami a kontextem domácím (národní obrození, pronásledování policií za jakýkoli projev českých požadavků, válka s Pruskem a Braniboři v Čechách, stavba Národního divadla apod.) i zahraničním (nevěděla jsem, že i Neruda trochu cestoval do ciziny, zajímavá pasáž je věnovaná jeho pobytu v Paříži, kde se setkal i s Julesem Vernem) nabývá román lepší formy.
"Říká se, že Pařížanky jsou krásné, ale není to pravda, ony nejsou krásné, ony jen tak vypadají; jejich půvab vězí v energii, jejich oči, ústa, paže a celá těla jsou v neustálém pohynu, který se podobá tanci, jsou mistryněmi šelmovských pohledů a neodolatelných úsměvů; zkuste takovou šarmantní Pařížanku zastavit do nehybnosti, třeba ji vyfotografovat - a nic z ní nezbude; droboučká, hubená nosatá, tuctová jako vrabčák na smetišti. Pokud v ulicích Paříže potkáte opravdovou krásu, hodnou malířova štětce, pak vězte, že to bude původem nejspíš Ruska, Polka - nebo Češka!" (není uvedeno, zda je to přesný citát - mohlo by to být z Pařížských obrázků, které jsem tímto objevila, ale ještě nečetla
Knize trochu (hodně) chybí časové informace, kotvičky pro čtenáře, aby věděl, kde v 19. století právě jsme, protože byť lineární vyprávění, průběh času se neustále zrychluje (letopočet jsem našla v celém objemném románu snad jen jeden).
"Mrtvé u nás máme rádi, protože už nemohou protestovat, nemohou se bránit, když o nich začneme vyprávět nesmysly, když obrátíme jejich původní záměry z rubu na líc a potom pochodujeme s těmi prapory tam, kam by naše idoly, být ještě naživu, rozhodně nešly."
Škoda, že v knize není často zřejmé, zda autor cituje z Nerudova díla, a konkrétně odkud, nebo zda je to autorovo převyprávění, proto také nedávám nevyšší hodnocení. Ale jakkoli dobu našeho obrození máme ze školy vcelku zažitou jak v dějepise, tak literatuře, zde se události lépe skládají do kontextu a lze se dozvědět i mnohé překvapivé informace.
I když se mi kniha nečetla úplně snadno, musím konstatovat, že mě velmi zaujala. Úplně na mě dýchla doba národního obrození a oživila jsem si znalosti ze školy. Takto podané informace by mi v době mých studií jistě pomohli lépe si zapamatovat a utřídit fakta.
Asi nepochopím, proč se takto kvalitní kniha dostane do Levných knih... Je skvělá, úžasně napsaná... Jako by ty dobové obrazy z jejích stránek úplně vystupovaly...
Nádhera, jsem další, koho tato kniha pohladila na duši. Ze školy mám v očích Nerudu jako šedovlasého brýlatého kmeta. Tady se najednou setkávám s maturantem a mám možnost sledovat jeho postupné dozrávání a í stárnutí. Existovat tato kniha před 50ti lety, asi bych znal z Nerudy víc než Hřbitovní kvítí a Povídky malostranské. Navíc to setkávání s dalším množstvím postav, které jsem znal jen z hodin literatury či dějepisu. Přitom nesplývají, každá je něčím zvláštní a žije vlastním životem. Autor se pak zcela vyhýbá tématu Nerudovy sexuality. Soustředí se jen na neutrální popis jeho nestandardního přístupu k jemu blízkým ženám.
Ach.. krásná kniha, pohlazení duše i intelektu. Psáno s jemnou něhou, citlivě a s úctou, blažené smutky i bouřlivé naděje se střídají v poetickém plynutí Rakousko-uherských dnů.
Již potřetí výprava s Otomarem Dvořákem do naší historie.
Opět velké plus za autentické nakouknutí do Prahy druhé poloviny 19.století a do tehdejší české společnosti, autor umí přiblížit z historie nám známé postavy i dějinné události opravdu živým způsobem, z tohoto hlediska výborné.
Poznáme Jana Nerudu jako mladého bouřliváka, jako poněkud dekadentního básníka, jako novináře i jako autora prózy, i jako stárnoucího muže, který před rodinou a dětmi upřednostňuje práci, klídek v soukromí a posezení v hospůdce s přáteli. Nejpovedenější mi přišlo vystihnutí jeho osobnosti glosátora – fejetonisty, řekla bych, že přesah Nerudových fejetonů do dneška je z jeho tvorby nejtrvalejší, opravdu je to vtipné i dnes, zatímco básněmi se pro poněkud zastaralý jazyk občas těžko prokousáváme (aspoň já…)
Oproti dříve čteným knihám – Vřeteno osudu a Lásky princezen kuronských – mě tahle chytla přece jen o fous míň, nevím přesně proč, snad tu chybí to zvláštní napětí nebo souznění s osudy hlavních postav, které nutí čtenáře číst s nadšením, jak tomu u mě bylo u obou předchozích titulů. A přiznám se, že pro mě autor popsal Nerudův vztah s Karolinou Světlou ne moc pochopitelně, důvod té velké lásky a souznění dvou duší jsem z textu nevycítila, emoce na mě při čtení nepřeskočily...
Jako vždy se ve mně po přečtení knihy mísí velká spousta pocitů. Zde převládá radost. Knihu jsem dokázala přečíst (stoprocentně jsem zde vytvořila svůj nový osobní rekord v délce četby) a také možnost odškrtnout si další knihu ze čtenářské výzvy (pohřbů bylo hned několik).
Chtěla jsem si oživit vzpomínky ze školních lavic a znovu se ponořit do dějin národního obrození, májovců, mladočechů, do období plného zvratů a nadějí, do kouzla Prahy 19. století a to se mi asi povedlo.
Každopádně není to zrovna lehké čtení (proto mi to trvalo tak dlouho). Musela jsem "odbíhat" i k jiným, záživnějším, knihám a neustále se v četbě povzbuzovat ;). S básněmi mám od jak živa problém, pan Neruda i jako mladík nebyl zrovna sympaťák a časové zasazení (jak už tady psala Litocha) katastrofální.
Dočteno, ale doporučuji pouze fajnšmekrům.
Právě čtu, jsem za polovinou, ale musím si odpočinout ... (proložím to nějakou zábavnou četbou). Je to psané dost rozvláčně, ale za pár dní se ke knize vrátím. Už zase pokračuji ve čtení, je lepší než ta "zábavná" ...
Dočteno, kniha se mi líbila, ale na jeden zátah se číst nedá. Dočetla jsem se hodně zajímavostí a těším se na další knihy O. Dvořáka
Zachytit českou společnost 19. století v průběhu několika desetiletí je ambiciózní projekt a musela být za ním náročná příprava. Neupírám autorovi erudici, musel toho jistě spoustu načíst. Přesto jsem s knihou docela bojovala, a to hned z několika důvodů.
Předně mi nebyla sympatická hlavní postava - a to je vždycky problém. Na začátku jsem toho sobeckého floutka s podivnou morálkou nemohla vystát. Časem se trošku zklidnil (nebo jsem si zvykla), takže už mi i knížka připadala zajímavější.
Vadilo mi často násilné začleňování motivů z tvorby, hlavně Povídek malostranských. Citace konkrétních básní byly pro mě v pořádku, ale manévrování hlavní postavy do situací, které se objevují v povídkách a které Neruda knižně vydal až o několik desítek let později, je podle mě mnohdy zbytečné.
Hodně jsem se zamýšlela nad věrohodností popisovaného. Jasně, jedná se o beletrii, ale jednak jsou tady nepřesnosti, které příliš důvěry v další obsah nevzbuzují, jednak líčení událostí očima Jana Nerudy působí dost subjektivně.
Taky mi chybělo přesnější časové zasazení - nikdy jsem si nebyla jistá, jestli mezi jednotlivými událostmi uplynulo pár týdnů, nebo pár let.
Přes tyto výhrady byl pohled na tehdejší dění mnohdy fascinující, zvláště v druhé části knihy, která už se přece jen místo na Nerudovy citečky a výstřelky více soustředila na společenské dění. Pokud čtenář uvítá plasticky vylíčenou interpretaci tehdejších událostí a přiblížení osobností více či méně známých veřejně činných osob, je tahle kniha dobrá volba.
Dočetla jsem a jsem opravdu nadšená! Jak píše orinka3, kniha je studnicí vědomostí - dozvíte se o c. a k. mocnářství, Národním divadle, májovcích a ruchovcích, mladočeších a staročeších a především o vůdčích osobnostech tehdejšího českého života velmi mnoho, a přitom zajímavou a poutavou formou!
Ode dneška budu zcela jinak vnímat K.J. Erbena - dalo by se říci, světe div se, že jako autora libreta Prodané nevěsty! Bedřich Smetana a jeho nelichotivé oslovování, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Jakub Arbes a jeho romaneta, Tyrš (hubený skrček, který na sobě pracoval), Náprstek, Sládek a samozřejmě hlavní postava, Jan Neruda! A mnoho dalších osobností i obyčejných lidiček, na předním místě Nerudova maminka Barbora Leitnerová. Básně i próza, zařazeny do textu podle konkrétních situací, získávají na síle a naléhavosti.
Pobavila mne německá škodolibost (Národ v sobě!), ale nelze jí upřít pravdivé jádro. Sokolský pozdrav nazdar - jestli je to pravda, pak je to opravdu legrace. Kladení základních kamenů ND - jeden by nám rozhodně nestačil! A spousta dalších momentů, které dohromady vytvářejí dokonalý 3D obraz tehdejší české společnosti v rakouském soustátí.
Ovšem po přečtení s.73 jsem zůstala stát jako Lotova žena. Nezpůsobily to dcery B. Němcové (omyl, který se v knize objeví minimálně dvakrát, bohužel), ale krátký medailón Heinricha Heineho - básníka, který v té době žil v pařížské emigraci a jehož díla byla na celém německém území zakázaná - který končí větou, citátem z jeho díla: Pokud je někdo schopen pálit knihy, pak je schopen pálit i lidi!
Navzdory drobným jazykovým chybám (že 4.pád zájmena ona používají nesprávně žáci 6.třídy naší ZŠ, to lze tolerovat, ale v knize s tématem češství nikoli; skloňování zájmena já se taky neobešlo bez chyb) jde o skvělou knihu a jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst a napsat k ní svůj názor.
Začátek knihy mě skoro odradil, ale díky za trpělivost, vydržel jsem a byl odměněn množstvím novinek o J.Nerudovi, o kterých jsem neměl vůbec zdání.
Leč z knihy mi utkvěla zejména tato nosná věta na str.448:
Už Karel Havlíček Borovský nás kdysi varoval před iluzemi o Rusku ! Když se jim to hodí, mažou nám Rusové med kolem huby, ale v nestřežené chvíli nás přetáhnou nagajkou ! Poláci by mohli povídat...
A mám pro sebe zase jeden axiom .
Nikdy jsem neměla ráda historické romány, protože mě štvala představa, že takto "přesně" se to neodehrálo, že mnohé je autorská licence. Ale u románů O. Dvořáka mi to nevadí; baví mě, když si můžu potvrdit fakta a historky, které znám z dějin literatury (takové to "jé, to znám!", kterým si tak trochu zvedám sebevědomí) a některé věci beru s rezervou. Je to román, ne odborná literatura. Knížku jsem tedy přečetla s radostí a s chutí a ráda se k ní budu vracet. Jen mě mrzí větička ze s. 147, kde se mluví o návštěvě u Boženy Němcové: "Jedna z jejích dcer nás uvedla do pokoje a požádala, abychom chvilku posečkali, že matinka hned přijde (…)". BN měla tři syny a JEDNU dceru. Chybička se může vloudit, ale tato je vážně DRSNÁ.
Jak velká je škoda, když školákům a studentům Jana Nerudu vyučující představují v hodinách literatury většinou jako starého fousatého pána. Jakoby snad ani nebyl kdysi mladý! To musí hodně odrazovat od snahy něco víc se o jeho životě dovědět. Určitě by (aspoň těm studentům) bylo užitečnější, kdyby začali právě touto knihou. Jan Neruda a všichni, které během svého života potkal, v ní náhle ožili, sestoupili ze svých literárních i jiných trůnů a stali se rázem sympatičtějšími. Kniha je (omlouvám se za tu frázi, ale nenapadá mě přiléhavější) studnicí vědomostí. Po jejím přečtení si snad každý uvědomí, jaký byl Neruda člověk, čím se trápil, co ho těšilo a čemu neunikl. Krásná kniha, děkuji autorovi.
Kniha o Janu Nerudovi se mi moc líbila a byla jsem mile překvapena, že se autorovi podařilo napsat i o známých skutečnostech novým neotřelým způsobem. Zaujaly mě, mimo jiné, velmi dobře popsané osobnosti, které žili v Nerudově době, ať to byl Vítězslav Hálek, Bedřich Smetana, Jakub Arbes a spousta dalších. V románu také samozřejmě figurují všechny Nerudovy lásky, včetně Karolíny Světlé. Věřím, že i díky tomuto románu bude Jan Neruda stále osobností, která přitahuje pozornost široké veřejnosti. Moc děkuji za tuto pěknou knihu, která přiblíží čtenáři dobu národního obrození, dobu velkých nadějí, ale také velkých zklamání... Doporučuji nejen dříve narozeným. Myslím, že také studenti by si početli...
Štítky knihy
19. století životopisné, biografické romány Čechy Jan Neruda, 1834-1891 čeští básníci čeští spisovatelé prokletí básníci historické romány Karolina Světlá, 1853-1912Autorovy další knížky
| 2015 |  Vřeteno osudu |
| 1999 |  Utajené dějiny Čech 1. |
| 2008 | Skrytá česká historie |
| 2007 | Hořící lilie |
| 2009 | Utajené dějiny Čech: od pravěku do roku 1945 |
Pokud někdo neví, jestli je jeskyňka nebo podmořský kabel, má to těžký. Neruda měl v tomhle ohledu jasno a přesto to měl taky těžký. Milovat Mužákovou, zmítal by mnou podivný pocit. Tato kniha, kterou jsem s potěšením četl velmi, ale velmi pomalu, je prostě lahůdkový kousek. Řadím ji mezi TOP tři knihy letošního roku.