Srdečné pozdravy z Notwithstandingu

07.11.2024

Jen modrá čísla? Tak já mírně nadhodnotím, dám plný počet hvězd, protože tahle povídková kniha o britském venkově, jaký už několik desítek let neexistuje, se mi dokonale trefila do podzimní nálady. Některé příběhy jsou úsměvné, mnoho z nich rozesmutní, ale já jsem si užila jak svérázné i obyčejné obyvatele s jejich rozmanitými příhodami, tak popisy krajiny, přírody, zvířat atd. Číst tohle dílko bylo jako sedět na zahradě v babím létě, zatímco vám pod dlaněmi vrní kočka, pes vám plive klacky do klína, za plotem se pasou krávy, ptáci švitoří z keřů... a v sousedství zemřela čupr babka, co na rozhrkaném bicyklu rozvážela Avon.
S Bernierésovou jihoamerickou "Válkou o zadnici dona Emanuela" jsem chvílemi bojovala, proto mi tahle půjčená knížka ležela netknutá na poličce velmi dlouho (promiň, Gabko, a děkuji). Ovšem v anglické vesničce inspirované autorovým mládím jsem se cítila jako doma, tedy kdyby byl můj domov téměř ideální. 85%

14.10.2022

Ľahké, vtipné, milé historky o rôznych obyvateľoch malej dedinky.

09.10.2022

Moc se mi líbila. Vzpomínky na prostředí, kde prožil své dětství, plné bizarních lidiček, přírody, kouzelných historek a hlavně to spojil v epos spokojeného žití, které není závislé na vyspělosti toho kterého časového období, ale ve schopnosti najít kouzlo všedního dne.
Opět zazářila literární dovednost autora, píše tak lehce, vtipně, dojemně, do příběhů se chcete až vloudit a podívat se, zda generál byl skutečně neoděn, jestli měla vyšklebená štika skutečně metr a jestli bych si i já neměla pořídit vysílačku.

20.08.2022

Príjemný výlet do minulosti. Páčilo sa mi, že niektoré postavy a udalosti presahovali z jednej poviedky do druhej. Vznikol tak zaujímavý celok.

02.10.2020

Krásná, nostalgická sbírka povídek, která se čte vlastně sama. Jestli znáte vzpomínkové knížky Geralda Durrella, tohle je z trošku podobného soudku. Jen o pár desítek let později a z anglického venkova. Spousta originálních figurek, anglického humoru, ale i trocha smutku z toho, že "ten pravý" anglický venkov už vlastně přestává existovat.

21.04.2020

Před celkem mnoha lety jsem přečetla Mandolínu i celou jihoamerickou trilogii, a byla jsem nadšená. Ovšem s výhradou – Bernières je opravdu pan Spisovatel, bohužel ve svých románech popisuje i věci nehezké, až hnusné. A s tím já mám obecně v knihách i filmech dost velký problém. Možná proto jsem se zatím neodhodlala k opětovnému čtení trilogie, i když jsou to špičkové literární výtvory. A s Generálovou šťastnou smrtí (kdo proboha překládal název?) je to dost podobné. Oproti románům z Jižní Ameriky je to sice slabý odvar, ale přece jen, sem tam nějaké nemocné zviřátko, mrtvé zviřátko, já to prostě nerada.
Jenže. Bernières zkrátka umí psát jako málokdo. Žádná věta není zbytečná, každá věta je plná a obsažná. Umět vyprávět je umění a tohle vyprávění krásně plyne, takže se text moc dobře čte. Ani mi nevadilo schéma povídek, které normálně nevyhledávám. Navíc to nejsou klasické povídky, ty bývají izolované, tady je spojuje místo děje, vesnice, a postavy se opakují. Jsou to prostě takové vesnické výjevy a vůbec nesouhlasím s názorem, že tomu chybí děj. Tak jako jasně, nikdo tam nepořádá akční honičku, netropí intriky, nikdo nikoho neunáší, nikdo nesouloží s milenci se sklonem k BDSM... ale i tak bych neřekla, že je to nudné. Některé příběhy jsou lehce úsměvné, některé pohladí, víc je jich smutných (ale s mírou), některé mají zajímavé rozuzlení. Co mi trochu vadilo, byla časová nejasnost – úplně jsem nebyla v obraze, kde na časové ose se popisované události nacházejí. Sem tam indicie byla, ale nestačilo to. Ani vlastně nevím, jestli se to odehrávalo v rozmezí dejme tomu dvou let, nebo dvaceti.
Celý ten vesnický svět je košatý, a to hlavně díky Bernièresovu jazyku. Všímá si detailů, popisuje věci neotřelým způsobem, používá bohatý jazyk, čtení jeho knih je opravdu ryzí potěšení. Z doslovu jsem zjistila, že při psaní čerpal z vlastních vzpomínek, že mnoho věcí zažil a v knize to není jen tak bez důvodu, že by si to jen vymyslel na efekt. Třeba nemocný králík nebo jeptišky-motoristky. Líčení vyznívá nostalgicky, což je ale pochopitelné v situaci, kdy dospělý člověk vzpomíná na dobu svého mládí, přičemž vše se zatím změnilo (samozřejmě k horšímu, a to myslím bez ironie). Inu, zdá se, že jsem na knižním výprodeji ukořistila další poklad.

Vlastně mě mrzí, že jsem to nedočetla. Některé mikropříběhy byly opravdu půvabné, s milými záblesky humoru, nicméně mně tady chyběl děj, který by je propojoval. Nikdy jsem moc nebyla na povídky, a tady mně to povídky až příliš připomínalo. Bylo to milé, ale pořád jsem měla pocit, že čekám, až to "začne". Taky jsem to měla ve slovenštině, což mi nevadí, ale kdo ví, jestli to na celkový dojem nemělo vliv.

18.06.2019

Milé vyprávění z anglického venkova od mého oblíbeného mistra vypravěče. Svérázné anglické postavičky, které sám autor krásně vystihl jako zkostnatělé i tolerantní: "Běda vám, když držíte špatně nůž, ale je vám přáno, pokud nosíte bederní roušku a žijete na stromě."
V povídkách jde hlavně o atmosféru, závěr občas překvapivý a celý nádech takový "reálně idylkový". L. de Berniére je prostě dobrý.

25.01.2019

Nesmírně milé a příjemné čtení...

Louis de Berniéres mi v této knize podal ruku a provedl mne tiše a jemně krajinou svého dětství. Krajinou venkova staré dobré Anglie s jeho lehce výstředními a svéráznými obyvateli, kteří si, ať chcete či ne, najdou cestu až do vašeho srdce.
Procházka to byla lehce nostalgická, se špetkou anglického humoru (ale jen takového mírného, který vám občas pozvedne koutky úst), místy poetická, chvílemi až drsně upřímná, ale jako celek velmi příjemná.

Nejvíc a nezapomenutelně mne oslovil příběh Lízinky - opuštěného havraního mláděte a jejího zachránce Roberta, hned potom hovory starého zahradníka Johna (a nejen jeho) s pavoukem Georgem :-).

Ještě dlouho po dočtení mi na tváři přetrvával takový ten lehce přiblblý šťastný úsměv a hřejivý pocit na hrudi (parafráze na Otce prasátek od T. Pratchetta - ne není to pálení žáhy, Alberte!).

29.09.2018

Každý by si měl napsat takovou knihu a krajině a lidech svého dětství.
A povídka o chytání štiky mě navnadila k návratu k Otu Pavlovi.

05.06.2016

Milé příběhy z anglického venkova s působivou atmosférou Vražd v Midsomeru, které stejně jako zmíněný seriál přijdou vhod při líném nedělním odpoledni, avšak nějaký trvalejší dojem nezanechají. Louisi, raději další román!

10.06.2015

Kniha povidek z anglickeho venkova, ktera ma naprosto uzasnou atmosferu, jak uz to jenom Bernieres umi. Kvalita povidek je kolisava, ale ani jedna neni spatna, pohybuji se od skvelych po dobre.

06.04.2014

Nie sú to práve nezabudnuteľné poviedky, ktoré by čitateľov uchvátili a strhli, s ktorými sa možno zžiť a stotožniť sa z ich postavami, cítiť k nim blízkosť a spriaznenosť, skôr poviedky po ktorých siahnete keď máte nostalgickú náladu, stúlite sa s nimi pod deku so šálkou horúceho čaju v ruke a strávite nad nimi príjemný čas, vychutnávajúc ich spoločnosť. Taká mozaika vidieka a života v ňom, kronika dediny, ktorou by mohla byť aj tá vaša. Niektoré sú úsmevné, iné na zamyslenie, v ďalších sú ukryté podnetné myšlienky a postrehy. Sú neškodné, milé, písané s veľkou láskou, majú starosvetské čaro a ako pribúda počet prečítaných strán, sú stále lepšie a lepšie. Ak narazíte na postavu, ktorú už poznáte z inej poviedky, máte skutočnú radosť, akoby ste stretli starého známeho. Bernières sa snažil zachytiť dedinu takú, aká bola kedysi, v čase jeho mladosti a jej obyvateľov v prúde času. „...Anglicko, ktoré je podľa tvrdení mestských intelektuálov a univerzitných profesorov mŕtve, pretože práve to si želajú a neuvedomujú si, že to tak nie je. Milióny vidiečanov vôbec netušia, že táto verzia vidieckeho Anglicka má byť už minulosťou, a tak v nej naďalej žijú celkom vyrovnaní a spokojní.“ To, čo bolo kedysi sa však celkom nevytratilo. Kulisy sú stále tie isté, len hlavní protagonisti sa menia.

23.10.2013

Jak už to tak ve většině povídkových knih bývá, některé povídky jsou výborné, jiné o něco slabší. Generálova šťastná smrt není výjimkou, přesto mě čtení moc bavilo a knížka určitě nezklamala. Líbilo se mi, že jsou jednotlivé povídky propojené tím, že se odehrávají v jednom místě a ti "staří známí" z předešlé povídky se tu a tam náhle objeví v povídce jiné. I když už se zase moc těším na nějaký rozsáhlejší Berniérsův román, které mám přece jenom raději, bylo tohle čtení příjemné zpestření a chtě nechtě si musím přiznat, že mi podivínský čistič škarp, mladý Robert, poblázněná paní Macová, všichni členové slavného notwithstandingského dechového kvarteta i všichni ostatní budou asi občas chybět.

21.10.2012

První povídky byly nudné, takže mi trvalo nez jsem se jimi prokousala, jine byly velmi povedene, ale velmi mi vadila v nekterych povidkach smrt a jeji morbidni líceni

05.03.2012

Stejně jako hodnotím Šabacha, musím totéž uvést u Bernierese, i když v tomto případě je to ještě podstatnější a výraznější rozdíl mezi Bernieresem romanopiscem a povídkářem. Celá sbírka je děsně nevyvážená, doslova skvostné povídky se střídají s povídkami nudnými až hloupými.

15.02.2012

Berniéresova šťastná kniha.

ano, i anglický venkov se všemi těmi upjatými milovníky čaje, sušenek a tvídu lze popsat nesmírně romanticky a nahlédnout na něj rozevlátě a odlehčeně. Miluji momenty, kdy na vás v nějaké opvídvce vykoukne postava z povídky předešlé a sehraje vedlejší , ale rozkošnou roli a vám tak krásně doplní mozaiku obrazu vesnice ve vaší hlavě.
Bernieres vypráví a popisuje pomocí nádherně stavěných vět, do kterých tak přirozeně a trefně sází eskapády zapříčiněné lidskou pýchou, naivní zamilovaností, věrnou oddaností vlasti a vlastně celou plejádou lidských vlastnotí tak, jak je všichni dobře ze svého okolí známe.
Velmi mě vždy pobavila postava čističe příkopů, která v každé povídce našla ve škarpě něco nového a prohlížela si to s hamletovským nápřehem.
K povídkám se nevracím, tyto ale nepustím z knihovny, jsou totiž nádherné. Líbí se mi úplně stejně jako jeho jihoamerická trilogie. 100% - kéž by takto psal někdo v Čechách a o Čechách.

01.01.2011

Milé, veselé, k zamyšlení.