Stanice Tajga
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5447/bmid_stanice-tajga-cUP-5447.jpg
4
232
232
Pátý román Petry Hůlové autorky Paměti mojí babičce či Umělohmotného třípokoje je román dobrodružný a až detektivně napínavý. Propojují se v něm různé doby, světadíly, kulturní prostředí, hodnotové žebříčky a povahy. Z Dánska přecházíme na sovětskou a posléze ruskou Sibiř a vracíme se zpět, tutéž skutečnost vidíme očima mužů i žen, vzdělanců i lidí vzděláním nedotčených. Stanice Tajga je román ukotvený ve skutečných reáliích a jako vždy u Petry Hůlové je jazykově mimořádný. Tentokrát podřídila jazyk vyprávění plynutí příběhu a nezavrhla spisovnou češtinu. Kniha přináší poutavou dobrodružnou četbu, vypráví strhující příběh, jakých je v současné české literatuře málo. Autorka za knihu obdržela Cenu Josefa Škvoreckého 2008.... celý text
Přidat komentář
Nějak nevím, jak knihu ohodnotit. Byla taková zvláštní. Trvalo mi, než jsem ji přečetla, místy mě děj unikal a nemohla jsem se chytit. Nebyla tam asi jediná postava, která by mě opravdu zaujala, ale přesto jsem byla zvědavá, co se s nimi stane/stalo. A na rozdíl od osudu Hablunda se to nedozvíte. Velmi se ztotožňuji s hodnocením uživatele Ziriath.
PS. fakt až do úplného konce mi nedošlo, co se s Hablundem stalo.
Chvíli trvalo než jsem se začetla, ale celé to dohromady hrozně hezky pasuje, i když mnoho otázek zůstalo nezdopovězeno :-)
Mám z knihy zvláštní pocit. Rozhodně se mi kniha líbila, ale takovým divným způsobem. Život v Tajze samozřejmě neprobíhá/neprobíhal tak, jak jsme zvyklí. V tom směru nejde o žádné překvapení. Ale vlastně to pro mě bylo takové exotické prostředí, ačkoli knihy s dějem o osídlování Sibiře už jsem četla. Tady nevystupují jen lidé, kteří tam byli násilně nahnáni. Ale také původní obyvatelé. A "turisté". Po přečtení mi zůstala jakási hořká příchuť, ale není to špatně. Myslím, že můžu knihu bez obav doporučit, i když není psaná takovým tím prvoplánově líbivým stylem.
Trochu méně spádu a akce (zvlášť v první půlce knížky) než na jaký jsem byla u autorky zvyklá, na druhou stranu důkaz, že paní Hůlová je snad schopna napsat cokoli, na jakékoli téma, a vždy to bude čtivé, zajímavé a mnohdy poučné. Bavil mě neodsuzující obrázek obou znepřátelených skupin, protože si ve svém projevu a vlastně pochopitelném hnusu byly skoro fifty fifty, bavila mě ukázka rozdílnosti západního a východního myšlení a nepředstavitelné drsnosti tamního života. Fajn bylo i střídání časové linky a závěrečné propojení postav a osudů. Jen ta jména! Mám problém si pamatovat i osoby s daleko jednoduššími jmény. Takže se mi čtení trochu protáhlo vracením se o nějakou tu stránku vpřed :-).
Cetla jsem hodne knih o tajze tahle byla naivne pritazena za vlasy. A o tajze to v podstate nebylo. Povrchni, nerealne. Navic dneska moderni pouzivani nekolik casovych rovin mi prijde vyumelkovane, poukazujici na nedostatek talentu autora, zkratka samotny pribeh nestacil, musela tam vsunout dalsi rovinu, ani se nedivim, stalo to za houby.
Naprosto uzasny pribeh. Jak je u Petry Hulove zvykem, rozvlacny a neuchopitelny zacatek kdy nevite, co tim chce autor rici, se pretavi v situaci, kdy knihu nechcete odlozit, dokud se nedozvite, jak to skonci. Konec velmi prekvapivy, když vsechny dilky puzzle do sebe perfektne zapadnou a vam to docvakne taky. A stejne jako v Pameti moji babicce se dozvime neco o zivote, ktery nastesti zit nemusime.
Čtení únavné jako pochod v tajze,konec daleko jako břehy civilizace.
Téměř nedočteno.
Po vynikající Paměť mojí babičce jsem zklamán.
Velmi silný příběh o šamanismu a tradičních kmenech Sibiře a o jejich zkáze sovětizací.
Erske se vydává po stopách záhadně zmizelého H. Dorana.
(2010)
Perfektní příběh. Moc se mi líbilo rozložení děje do časových rovin, které se na konci krásně složily dohromady. Příběh který se od začátku pomalu a líně odvíjel dopředu, jako stromy tajgy za okny vlaku jedoucího po Sibiřské magistrále. Tempo vyprávění postupně zrychlovalo, krajina i lidé potemněli až do očekávaného, ale přesto drsného a dechberoucího finále.
A nakonec, kdo z nás by se se nechoval stejně zaslepeně a naivně jako Hablund, kdybychom vystoupili z vlaku na nádraží v Charyni a s očekáváním se rozhlíželi okolo sebe?
V první příběhové rovině sledujeme amatérského ''etnologa'' Hablunda z Dánska, který jsa zpruzen komfortním městským životem, z romantických pohnutek se vydá do jakési díry po granátu u Transsibiřské magistrály, aby zde sledoval folklorně-rituální život místních - a střetne se s šedohnědou místní realitou, kde už se střetává doba kamenná (představovaná místními ''řepáči'', chvíli mi nedocházelo, že jde o původní asiaty) se sovětským způsobem života přistěhovaných Rusů. A co hůř, málokdy se tam křepčí u ohně, zato na Dána je málokdo zvědavej. A ještě hůř, v jeho přihlouplé naivitě mu nedochází, že se nad ním stahují mračna.
Trochu zahanbeně se musím přiznat, že až do poslední stránky mi nedošlo, proč jej místní pořád osahávali...
V rovině druhé sledujeme průvodčího Fedorka a dalšího Dána, Erskeho, který se rozhodl zjistit, co se kdysi stalo s tím prvním. Zažívá projevy místního svérázného smyslu pro humor, např. když mu v sibiřském mrazu ujedou několik dní cesty pěšky od civilizace.
Líbí se mi, že autorka život v tajze nijak neromantizuje - stále přibývají malé či větší hnusárničky a zhnuseníčka, až se to poskládá v jednu velkou hnusárnu a zhnusení, a ten konec už na to ani nemá vliv.
Ale na druhou stranu nekritizuje, spíše věcně a bez emocí popisuje.
Nelíbí se mi, že se kniha poněkud táhne, asi jako samotná cesta po Transsibiřské - podle mě je Fedorka s Elvírou a Mariane zbytečně moc.
Pocitově mi nesedí ten časový skok šedesáti let - za tuhle dobu by daleko víc lidí umřelo?
PS: Zajímalo by mě, co bylo na těch videokazetách, které měl v chatce ten postižený kluk?
Dlouho se zdálo (až do poloviny knihy), že konečně dojde k spřátelení mě a autorky. Cením si prostředí, členění děje podle postav, stylu vyprávění i prolínaní časových rovin . . . . .
Snad až tak nevadila nesympatičnost postav, i když jistě taky přispěla, ale ta táhlost, pomalost, rozvleklost mě pojednou přestala zajímat. Snad moje chyba. Příběh má jistě co do sebe, jen si nedokázal udržet můj zájem a prvotní nadšení vymizelo v širých pláních do ztracena.
Příběhem se jako přízraky vlečou podivné postavy, sledujeme je desítky let a je těžké alespoň k jedné z nich si najít kladný vztah. Naturalistický popis budování komunistické společnosti sibiřskými domorodci spolu s ruskými trestanci a také popis doprovodného jevu - jak idealisté ze západu jezdili tuto sisyfovskou práci obdivovat. Mladá autorka má hodně nacestováno a evidentně i nastudováno, její „svědectví“ vypadá velice věrohodně.
85 % (145 hodnotících s průměrem 81 %).
Vypravěčský styl knihy je poutavý, dobře se čte, s obsahem je to ale horší. Prolínání časových období a postav mi nevadí, ale přišlo mi to takové nedotažené, taky osud hlavního hrdiny byl jasný už... prostě moc brzo, a pak už se člověk trochu nudí a jen čeká, až se to na konci potvrdí.
Mám z knihy hodně smíšené pocity a nedokážu si jí nikam zařadit. Je neuvěřitelně rozmanitá, střídá spousty rejstříků a poloh.
„Jsou hodiny, kdy se nic neděje. Bzučí moucha kolem lampy, v průvanu povlává záclona, na palouku v tajze se pase sobí jelínek. Bývají takové i celé dny. Slunce vychází a zapadá jako na houpačce, dny poslušně odtikávají, mezi probuzením a nočním spánkem je koberec zeleného pažitu a v něm jedna jediná stezička vpřed...“
Stanice … místo, kde můžete setrvat, zakotvit … nebo jet dál. Light motiv dalšího z příběhů z pera Petry Hůlové mě zaujal, a samozřejmě i místo, do kterého svůj příběh situovala – Tajga: místo plné vlků a sobů, nekonečně rozsáhlé, sporadicky osídlené a přitom etnicky dost různorodé, a taky přímo Charyň: stanice na trase Transsibiřské magistrály, místo, které vypadá úplně stejně po válce, kdy v Rusku vládne kolektivizace, zestátňování a kolchoznictví, jako v devadesátých letech, kdy padla sovětská velmoc. A pak je tu ještě jedno, vzdálené místo: „civilizované“ Dánsko těsně po válce – místo, odkud přicházejí hrdinové tohoto příběhu, aby se střetli se zaostalým světem na rusko-mongolských hranicích.
Mrazivá divočina tajgy je prostorem, kde se všechny postavy a postavičky tohoto velmi složitě zapleteného a propojeného příběhu (prostorově i časově) musí vypořádat s existenčními problémy, a bojovat s dobou ve které žijí, ale i s tou dávno minulou. Přitom ani tak nejde o rozdělení na devadesátá léta (tedy současnost) a poválečná, tohle rozdělení je spíš podružné, protože to, s čím se všichni musí vypořádat je úplně jiná minulost – dávná a prastará minulost tajgy – s jejími fascinujícími a přiznejme, velmi extrémními, životními podmínkami. Pro „šílené“ cestovatele z Dánska, místo neuchopitelné, příručkově nenastudovatelné, … neznámo, s prastarými duchovními hodnotami – řídícími se přírodou a jejím uctíváním, kde navzdory dobám a režimům, šamanismus neztratil na své autoritě.
Zapadlá ruská vesnice, je pak místem kde se zastavil čas, úplně se rozpustil v šedivé každodennosti, neměnné a stálé, jen tak totiž může uchovat svá tajemství, mystikou opředené tajemné rituály, které po generace neměnně determinují vztahy – mezi původními obyvateli (Kary, nebo, Řepáči, jak jsou nazýváni v příběhu) a Sověty a obyvateli násilím přestěhovanými do těchto nehostinných krajin (bez možnosti návratu) a pak cizinci, kteří nejspíš nějakým nedopatřením vystoupili na téhle zapomenuté stanici. Brzy pochopíte, že odlišné způsoby života původních obyvatel a „sovětských kolonizátorů“ jsou problémovými samy o sobě, „akčnost“ do časově velmi, opravdu velmi pozvolna plynoucího děje, tedy samozřejmě vnáší „vpád“ cizorodého elementu – třeba v podobě, až idiotsky naivního hlavního hrdiny Hablunda (jediné z postav, jejíž příběh je ukončen, příběhy ostatních zůstávají otevřené).
Stejně pomalu a oklikami, jako se odvíjí děj příběhu, jsem se dostala i k svému hodnocení /ono to tak nějak svádí k rozvláčnosti, vážně :-)/, k důvodu, proč jsem příběhu Petry Hůlové strhla jednu *. V podstatě jsem z dalšího z příběhů z pera téhle autorky opět nadšená, jak už jsem napsala u knížky Paměť mojí babičce, kterou vřele doporučuji, Petra je pro mě osobním objevem letošního roku, její vědecké zázemí ji umožnilo napsat beletristicky strhující kulturně-antropologickou studii, a mě její způsob psaní, přiznávám, naprosto nadchnul. Už jsem zase odbočila, takže se vrátím k 4*, jejichž příčinou je Hablund, dokonale zařazený do příběhu, dokonale se hodící do příběhu (bez něj by to určitě nebylo ono), ale … proboha, mě tak strašně iritoval, byl mi osobně nepopsatelně nesympatický, s jeho idiotskou naivitou, že mi vlastně byl naprosto volný – mě bylo úplně jedno, co se s ním stane … a tak jediné, co mi v příběhu chybělo, bylo trochu víc mého čtenářského zaujetí pro hlavního hrdinu, své emoce jsem na něj opravdu neplýtvala :-).
/Pozn. – možný spoiler: S idiotkou se v příběhu setkáte, místní idiotka Josipovičová, je ale pro mě, slabým odvarem zhýčkaného, neskutečně naivního a znuděného dánského zbohatlíka, který neví, co chce, a proč to chce, každou chvíli nadchnutý pro něco jiného, své peníze získal v podstatě kolaborací s Němci, resp. vydělal je na válečném obchodu s Němci a ve finále jdoucí si idiotsky pro vlastní zkázu, to pro mě byla silná káva :-)/.
Perfektně vystavený příběh, založený na prolínání osudů několika hrdinů i časových rovin. K tomu nám prakticky neznámé prostředí. V neuspěchaném závěru pak přijde bomba. Co si víc ještě přát? Je nutné číst na jeden zátah. Jinak hrozí, že se budete neustále vracet zpět a hledat návaznosti a postavy.
Štítky knihy
Rusko česká literatura Sibiř dobrodružství přírodní národy tajga
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Tak nevím, kniha zde není tak dobře hodnocená, ale za mně senzace. Mám ráda tento žánr. Tajemná, dobrodružná, napínavá a trochu strašidelná kniha. Román je zasazen do Sovětského svazu a vybrala jsem si ho hlavně kvůli tématu šamanizmu v Rusku. Podle mě je to velká záhada. Bavilo mě to a doporučuji.