Staré odrůdy
Ewald Arenz
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493099/bmid_stare-odrudy-99H-493099.png
4
638
638
Román o tom, jak snadno lze ztratit kontrolu nad životem a jak je obtížné získat ji zpět Sally a Liss — dvě ženy, které by nemohly být rozdílnější. Sally má před maturitou, ale jediné, co si přeje, je mít pokoj. Na všechny se zlobí a všechno nesnáší: návrhy, nabídky, pravidla, předpisy, dospělé… Nejvíc ze všeho ale nesnáší otázky, hlavně ty, které se týkají jejího vzhledu. A tak se rozhodne utéct. Mlčenlivá Liss žije sama na statku mezi poli a vinicemi a vypadá to, že všechny práce kolem hospodářství bez problémů zvládá. Hned při prvním setkání Sally zjišťuje, že Liss je jiná než ostatní dospělí — pokradmu si ji neprohlíží, nesoudí ji, neklade jí podezíravé otázky. Liss nabídne Sally nocleh a jedna noc na statku se změní v pobyt na dobu neurčitou. Sally pomáhá Liss s hospodářstvím a mezi starými hrušněmi a včelími úly objevuje kouzlo obyčejnosti. Liss však není zdaleka tak silná, jak se zdá, a možná to nakonec nebude Sally, kdo potřebuje zachránit.... celý text
Přidat komentář
Při čtení téhle knížky budete chtít žít na statku - zpomalit, vrátit se ke kořenům a těžké práci, cítit vůni zralého ovoce a vlhké půdy. Příběh ale rozhodně není o idylce uprostřed polí, je o dvou ztracených ženách, které hledají své místo a právě paralely s koloběhem života na vesnici, jim ho pomůžou najít.
Ewald Arenz má ten dar, že při čtení mě okamžitě vtáhne a přenese do míst, která si moje fantazie lehce představí. Jakoby to byl zároveň návrat do dětství. Úplně živě cítím sladkou vůni hrušek, slyším šelest kukuřice na poli nebo sena na půdě. Něco mezi prázdninami u babičky a filmem Záhrada.
Za idylickým popisem monotónního venkovského života se však skrývá temné rodinné tajemství, boj za svobodu a sebeurčení... Zároveň však naděje, že se lze vymanit z předem nalinkovaného osudu, budoucnosti, která nám byla vnucená.
Krásná kniha, už se moc těším na další.
Byla jsem okouzlena Lissiným hospodářstvím, pole, vinice, sad, stodola, nádherný podzim, do kterých bylo zasazeno setkání dvou pošramocených duší, je to příběh o naději a ty já mám ráda. Cítit se správně a dobře, jak říká Sally. A ty hrušky na obálce, nádhera.
Moc se mi do ní nechtělo, už samotná obálka říkala, že tohle nebude veselé čtení. Navzdory ponuré atmosféře a nelehkému tématu ve mě nakonec zanechala hřejivý pocit, že naděje umírá opravdu poslední.
Mluví, šeptá a ječí moc pěkným jazykem, leč zdá se to příliš uhlazené. Holky byly sympatické, chtělo se mi s nimi mezi těmi vůněmi být, ale strach jsem o ně neměla.
"Většina lidí nechápe, že se společně dá i mlčet a že je to vlastně ze všeho nejlepší."
"Vždycky jí chyběla slova. Vždycky se dostavila až mnohem později."
"Všechno se dá špatně pochopit."
Tahle útlá knížka byla hodně vidět když vyšla. Mě zaujala obálka, ale chuť si ji přečíst nebo spíš poslechnout přišla až teď.
Staré odrůdy vypráví příběh dvou žen, které se náhodně potkají. Jedna je ještě dívka bez zkušeností, druhá je dospělá žena, která toho prožila až moc. Každá je z úplně jiného světa.
Příběh krásně plyne a propojuje životy Saly a Lis, jak to ani jedna nečekala. Saly je ta mladší a na první pohled se zdá, že to ona potřebuje pomoci. Ale ve skutečnosti se potřebují zachránit obě navzájem.
Je to takové bolavé, ani jedna vlastně není šťastná, každá má své důvody, proč je taková jaká je, nicméně v okolním světě nenacházejí pochopení.
Audioknihu krásně načetla Jitka Ježková, ona to ani jinak než skvěle neumí. K tomuto ze začátku smutnému vyprávění o rodině, vztazích, přátelství, snech nebo lásce, se její hlas skvěle hodí. Dokáže přenést emoce, jak málo kdo.
Líbilo se mi také propojení mladí a nezkušenosti s prací na statku, s tím jak jdou roční období, měsíce, týdny a co přesně se v danou dobu musí udělat.
Ať už zvolíte formu knihy či audioknihy, tak neuděláte chybu. Jen si rovnou sežeňte nějaké hrušky, já na ně měla celou dobu chuť. Celým příběh se hrušky linou jak vinná réva, která tam také je. Ale hrušky, ty mají svůj důvod.
Krásná něžná pomalu plynoucí kniha. Už dlouho jsem nečetl knihu s tak krásně podanou psychologií postav.
Krásný melancholický podzimní příběh. Do ruky se mi dostal zrovna v hodně hektické době, kdy jsem nebyla schopná se na delší dobu zastavit a do knihy se začíst; jsem si poměrně dost jistá, že v nějakém klidnějším období, kdy bych knize mohla soustavně věnovat víc než půl hodiny v autobuse, by můj výsledný dojem byl jiný, protože jinak je to román přesně mé krevní skupiny. Takhle se mi prvních 100 stran hrozně táhlo a do pokračování ve čtení jsem se musela vždy malinko nutit. Nakonec jsem ale moc ráda, že jsem ho dočetla, protože konec je úžasně krásný. Ráda si přečtu i další autorova díla.
Staré odrůdy jsou takovým tancem mezi obyčejnostmi všedního dne. Poklidným... asi jako život na vesnici, o kterém se v knížce vypráví. Vesnice však vetšinou nejsou tak mírumilovné, klidné a tiché, jak by se na první pohled mohlo zdát!
Osud zde svedl dohromady dvě nepochopené duše s minulostí, která zanechala šrámy. Navzájem by si mohly rány zahojit...
Pokud máte pocit, že potřebujete zpomalit, atmosféra knížky vám bude nápomocna. Pomalé čtení, ne nudné, postupné odkrývání toho, co je skryté pod povrchem udrží vaši pozornost, ale není to knížka ke které bych měla potřebu se vracet.
Příběh, která má chytnou za srdce a pěkně plynout, ale u mě se nic takového nekonalo. Stejně jako u Velkého léta.
Nevím proč, asi mi nesedí styl psaní, protože takové příběhy obecně vyhledávám. Ani k jedné z žen jsem si nevytvořila vztah a místy jsem se musela hodně snažit, aby mi myšlenky nelítaly pryč. Nicméně to není špatný příběh, ale mě zkrátka nezaujal. Kromě obálky, ta se mi líbí moc i ten hrubší přebal. Pokukuji i po letošní novince Lásce mizerných dní, která by se mi hodila do hezké sbírky, ale nevím no.
Nevím proč, ale pořád se mi pletla jména hlavních hodinek, pořád jsem si musela říkat která je která. Nebylo to špatné čtení, jen jsem možná na knihu nebyla zrovna naladena. I jsem nektere pasáže preskakovala...srnka, zabijacka...protože mi to nedělalo psychicky úplně dobře. Ale některé popisy zas byly příjemné, nachazeni cesty obou hrdinek k sobě skvele,...a byla rám ta naděje
Přijde mi, že stejně jako výběr pes nebo kočka, je jablko nebo hruška. Já sice obojí, ale hrušky prostě miluji! Znáte ten okamžik, kdy je hruška zelená pořád tvrdá a pak najednou měkká. Když se povede okamžik před "najednou měkká" tak to je fakt boží, vůně, chuť, mana nebeská!
Když kouknete na obal téhle knihy, přesně reflex, dostanete strašnou chuť na hrušky. Pomalu se zakousnout... A stejně i příběh. Je to ten příběh, co vás skoro donutí - zpomalit. Na zahradě, práce, dřina, ale také procházka, kochání se z úrody a pak z vypěstovaného na talíři.
K tomu se rozhodly vlastně obě postavy. Jedna, to asi znáte, odešla od práce práce a zase práce, ne že by to tady v přírodě bylo jiné, jenže je! Druhá z pocitu nepřijetí, malého sebevědomí. Obě jsou vysušené, vyprahlé, a to šťavnaté, krásné, voňavé hrušky nemůže přece potkat. Chyba lávky, může. Stejně jako bolesti lidí, má je i příroda. A kdo si dovolí, teď v zimě zpomalit a mezi řádky této knihy si vzpomene jak vnímat chuť, vůni i vlastní "tvrdost" bude možná jako já střídat oblibu obou hrdinek a na konci... No, uvidíte...
Mladá a starší žena, které se náhodou setkají. A zjistí, že ta druhá byla právě tou, co může změnit život. Moc hezké čtení, klidné a pomalé.
Kniha, která mě velice zaujala obálkou a velkou oblíbeností na Instagramu, tak jsem se do ní s radostí pustila. Musím přiznat, že po dějové stránce, mě to moc nezaujalo, ale během vyprávění zaznělo moc krásných vět, které jsem si vypsala.
Hrušky chutnají, jako by chutnal sluneční svit, kdyby po dlouhém létě dopadl nebeskou modří a následně starou zelení vysokých stromů přímo na jazyk.
Bylo to neobvyklé, že se ve vás smutek a štěstí vznášejí v tak dokonalé harmonii, že se ani nechcete pohnout.
S tou vůní hrušek se najednou dostavil klid. Jako by se vrátila domů.
To je ta krása přírody. Neřídí se tím, co považuje za správné.
Na východě slunci vstává, hned po tom se na jich dává, na západě půjde spát, sever může vynechat.
od začátku jsem netušila, jakym směrem by se mohl příběh táhnout a hlavně, co mam vyčíst mezi řádky. asi tam opravdu nic takoveho nebylo a autor jen chtel, abychom do sebe nasali atmosféru venkovského podzimu. hrozne se mi líbily impresionisticke části - jak tančilo světlo, co hlavní hrdinky citily, co slyšely.. udělalo mi to velkou radost. po dlouhé době se citim po cteni odpocata a hned bych vyrazila za Liss a Sally. moc moc bych si prala ležet vedle nich v trávě a ochutnavat veškeré druhy hrusek a ne jen to. s blížícím se koncem prázdnin jsem si nemohla vybrat lepsi cteni. ta knížka věděla, proc se ma na me v te knihovně takhle usmívat! a fun fact, byla jsem první, kdo si tuhle knizku půjčil! takže jsem ji střežila jako oko v hlavě
Uvěřitelnost schází, příliš mnoho náhod, ale když se kniha trefí člověku do nálady, tak to někdy nevadí. Arenz je mistr v navození atmosféry a pokud potřebujete (víc) podzimu do svých životů, tak tady nesáhnete vedle.
Tahle knížka voní polem, lesem, hruškami a společnou prací dvou osudem zkoušených žen. Ty osudy prosvítají mezi řádky pomalu a postupně. Až do samotného závěru to bylo skvělé, POMALÉ čtení. Ale zdá se mi, že odhalení Lissina příběhu už bylo zbytečně na sílu a málo uvěřitelné.
Pěkně popsaná zákoutí ženské duše. Jak maturantky Sally, tak i životem hodně zkoušené Liss. Zkrátka každá z nás máme svá tajemství a 13.komnaty.
Tyto dvě spojí práce na statku a vzájemně si vypomůžou.
Vnímavě jsou popsány stavy jejich duše i příroda jako například lesní jezírko, západy a východy slunce, vinohrady nebo jízda na kole v dešti.