Starosta casterbridgeský

30.11.2016

Hardyho romány jsou tím lepší, čím silnější hlavní postavu se mu podaří vytvořit, a starosta casterbridgeský je asi tou nejlepší a nejsilnější. Vlastně se jedná o studii silné, impulzivní, vášnivé a sebestředné osobnosti, zároveň i přímočaré a charakterní, která ovšem bohužel nediponuje dostatečně vyvinutým rozumem. Netypické (a o to zajímavější) na tomto románu je, že nejsilnější proměnu citů nezažívá hlavní hrdina ke své manželce nebo milence, ale k bývalému příteli a k dceři. Autorův tragický manýrismus tady dosáhl svého vrcholu a opodstatnění - stal se působivou tragédií antických rozměrů.
Jinak tu najdeme všechny Hardyho typické trademarky: spletité a důmyslně se prolínající vztahy mnoha postav, neočekávané náhody, následující někdy až příliš rychle jedna za druhou, a důsledky minulých špatných rozhodnutí, které vedou k dalším špatným rozhodnutím. Ale kupodivu i štěstí, které potká ty, kteří si jdou vytrvale a vyrovnaně za svým cílem. Všechny postavy jsou víceméně pochopitelné a schopné získat si naše sympatie.
Pokud byste si měli přečíst jen jediný Hardyho román, sáhněte po tomto.

29.01.2016

Romány Thomase Hardyho znám spíš z filmového zpracování, jako vynikající Tess od Polanského, Daleko od hlučícího davu od Vinterberga, nebo Neblahý Juda od Winterbottoma. Všechno jsou to skvělé filmy.

Podobnou, až filmovou náladu má i Starosta. Precizní, ale přitom stručné popisy situací, cit pro komično, ale i všudypřítomný tragický podtón a určitá osudovost, která pozvolna doléhá na hlavní protagonisty. Dějově sice trochu předvídatelné, ale čte se výborně. Vynikající atmosféru má především popis zaniklého římského kolosea a jeho okolí kousek za Casterbridge. Čeho si na Hardym zvlášť cením, je jeho schopnost dějové zkratky a dobře vystižená psychologie jednotlivých postav z Casterbridge a okolí.

Dodatek z prosince 2021 - druhé čtení: Tařka dokonalá tragédie se vším co k tomu patří. Navíc to prostředí anglického venkova a městečka první poloviny 19. století, v tom se jeden úplně tetelí.

12.09.2015

Román "Starosta cantebridgeský" od Thomase Hardyho na mě udělal veliký dojem. Přiznávám se, že jsem od tohoto autora dosud nic jiného nečetl, do budoucna to však hodlám napravit.
Dílo mi připadá zajímavé už jen tím, že se v něm zvláštním způsobem střetávají prvky romantismu s realismem. Upřímně řečeno, netuším, který z literárních směrů převažuje.
Co mě nejvíce zaujalo, byla samotná postava starosty Hencharda. Autor se očividně snažil o to, aby čtenář starostu neviděl černobíle, a s novými zápletkami se neustále v průběhu čtení mění celkový pohled na tuto postavu. Čtenář v podstatě po celou dobu četby váhá, zda je Henchard "zloduch", nebo pouhý nešťastník, který nejprve koná a až poté přemýšlí, co to vlastně provedl.
V kontrastu s tím, jak věrohodná je postava hlavního hrdiny, nejsem příliš spokojený s některými zápletkami, které mi připadaly chvílemi příliš účelové a přehnané.
Ve výsledku jsem však nadmíru spokojen a jistě si od autora v blízké době přečtu i nějaké další dílo.

27.08.2015

Starosta měl zápletek tak na další tři knihy! Bylo by obtížné vymyslet něco, co byste v knize nenašli. Zmatené rodinné vztahy, nevěra, láska, změna společenských poměrů, temná minulost, návraty ztracených, ztráta nalezených, zásahy osudu a ironie téměř na každé druhé stránce. Zápletka, byť značně překombinovaná a přesto někdy až bolestivě předvídatelná, se však četla snadno a díky její členitosti a neustálé tendenci opouštět jedno, aby se začalo druhé, se kniha dobře odkládala, i se k ní snadno vracelo. Potěšily také zajímavé postavy, kterým bylo těžké celou dobu jen fandit nebo je jen proklínat, protože se stejně jako všechny ostatní součásti knihy pohybovaly na horské dráze. Chvíli na tom byly špatně, chvíli dobře, někdy se chovaly správně, jindy příšerně. Konzistence jejich charakteru však zůstala zachována a ony zůstaly lidsky živé.

21.07.2015

Milé překvapení, rychlý nástup, pak trochu zvolnění, ale neustálá překvapování mi zabránily přestat číst. Klasika, ale ne nudná.

15.11.2013

Nejsem žádný kovaný fanda T. Hardyho a po těch letech už ani nevím jak jsem se k téhle knize dostala (snad mě zaujal úryvek ve školní čítance), nicméně jako 16tiletá vášnivá čtenářka jsem nad ní slzela jak želva a jakkoliv jsem pohrdala Henchardem v momentě kdy bez nejmenšího zaváhání odevzdá vlastní ženu s dítětem cizímu člověku, stejně procítěně jsem oplakala jeho smutný a opuštěný konec. Dnes bych knihu tak určitě neprožívala, ale přečtení rozhodně nelituji a jednou ji určitě zase z knihovny vytáhnu...