Šťastnou cestu, Sášo

27.01.2023

Blanice : Nemyslím, že knihy jako Odvážná školačka nebo Šťastnou cestu, Saso, by musely čtenáře nutně ihned obrátit v sympatizanty komunismu.

27.01.2023

Další oblíbená kniha po me matce, ke které se ráda vracím. Autorka zpracovala velice ctive a plasticky své vzpomínky na dětství a dospívání v carském Rusku. Desetiletá Alexandra, dcera úspěšného lékaře vyrůstající v dobrých podmínkách, je postupně konfrontována s faktem, že ne každé dítě má to štěstí být milovano, moci se učit, usínat nasyceno a vidět před sebou jinou budoucnost než nekonečnou dřinu za pár rublů v katastrofálních podmínkách tehdejších továren nebo velkostatku.
Současně upozorňuje např. na problém náboženské a národnostní intolerance. Teď nemám na mysli jen tradiční ruský antisemitismus, se kterým se Saša setkala ve škole, pripadne v rodinách spolužaček.
"Mamka ho má také moc ráda. Ale kněz Nedzwiecki ji zakazuje, aby si ho vzala za muže. "
"Proč"?
" Stepan Antonovic je Rus. Kněz ji říká : Jak by ses mohla ty, Polka a katolička, provdat za Rusaka? Bůh tě za to zatrati. "
"A chtěla bys, aby si tvoje mamka Stepana Antonovice vzala? "
"Chtěla bych. Ach, jak bych to chtěla. Ale co s knězem Nedzwieckym? "
Jdu od Julky a usilovně přemýšlím. Co dělat s knězem Nedzwieckym? Ten se nedá utopit v kbelíku jako papirovi Montekove a Kapuletove. Poprvé v životě stojím před otázkou : Co dělat se špatnými lidmi, aby nekazili život dobrým?

Alexandra Brunstejnova je pochopitelně žena levicového zaměření, patrně i presvedcenou komunistkou.
"Tys mi neodpověděl. Chci vědět, jestli je car Alexandr III hodný. "
Tatínek se zamyslí. Potom řiká tiše, ale rozhodně :
"Špatný.Nejenze sám nikdy nic dobrého neudělal, ale i z toho, co udělal předtím jeho otec - a jeho otec udělal leccos rozumného, i když toho nebylo moc- z toho Alexandr III všechno dobré do poslední drobinky vyhladil, a co bylo špatné, ještě rozmnožil. "

..... že je země v bídě, že rolníci nemají půdu, že dělníci žijí hůř než dobytek..... že jsou negramotní, zdeptani..... a že Poláky ohnuli k zemi a že rdousi Litevce a Židům nedají vydechnout - to všechno ani trošinku nezlepšil. "

"Řekni mi jen poslední věc, udělala to vláda? "
"Ano, vláda. Carská vláda. "
Když k tomu vsemu přičteme neustálý strach, policejní represe, nelze se divit, že v té době vidělo hodně ruských občanů v komunismu jedinou cestu, která povede k lepšímu životu a sociální spravedlnosti. Jak velice se mýlili - jako později nacismus a fašismus byl i komunismus obrovským zlem.

Tuto knihu jsem četla, když jsem byla malá. Dodnes si vzpomínám na jednu epizodu, kdy přivedli k dětem nejakych velkostatkaru chudé hladové děti, aby tyto podpořily jejich chuť k jídlu. Jsou to už desítky let a ten výjev (byl k tomu obrázek?) nikdy nezapomenu. Chtěla bych se tou knihou zase prolistovat. Ale v bazaru není.

12.11.2014

Paradoxně je to zřejmě nejmíň schematická dětská próza, kterou jsem četla. Díky emancipovanému otci a vlastní inteligenci je Saša konfrontována s problémy dospělých. Bouřlivě prožívá dramata policejního útlaku, bídu chudých kamarádek a kamarádů, zraňující postoje některých sobeckých dospělých, realitu politických procesů. Jako dítě jsem knihu četla stále dokola a asi mě do velké míry „napsala“ (určila způsob, jakým vnímám svět). Jediné, co mi vadilo, byla Sašina obdivná submisivnost směrem k otci. Ten je sice stejně jako ona sama chytrý, citlivý, soucitný, charakterní etc., ale taky dokáže Sašu pěkně sjet, když se ona v jeho očích něčím proviní. A Saša jen zahanbeně mlčí, protože otec je prostě její hrdina.

Ale přesto si neodpustím ukázku:

Ovládnu se a zajíkavě, s odmlkami vyprávím o tom, co bylo špatné...
Máme špatnou třídní, je hrozně zlá, všichni ji nenávidí, říkají jí Hopsalka... Hopsalka na mne křičela: „Tady se nepatří něco chtít, tady se musí poslouchat!“ O slanečkovi, kterého jsem nakreslila na tabuli, Hopsalka řekla. „Hloupé vtipy!“ – a takhle pokrčila rameny!... Před hodinou tance mě Hopsalka postavila na hanbu za nemístný smích! A když se zeptala, kdo mne rozesmál, n e m o h l a j s e m ř í c i p r a v d u, že mne rozesmála Mela Norejková. Byli by ji postavili na hanbu, kdybych řekla pravdu. A ty říkáš, tatínku: „Pravdu, pravdu!“ Ale jak mám mluvit pravdu? A ještě se stalo něco špatného: Kátě Kendaurové pochovali včera tatínka a ona byla celá nešťastná a plakala, ale ani Hopsalka, ani učitelka tance ji nepolitovaly - a potom ještě... že jsem izraelská... Co je to?“
„To je všechno?“ ptá se tatínek.
„Všechno.“
„No tak se přestaňte všichni nad ní trápit! Nic strašného na tom není.“
„Jak to že ne, Jakove?“ říká maminka a utírá si kapesníkem slzy.
„No není! Možná že je třídní špatný člověk, to opravdu nevím... Ale cožpak dítě nepotká v životě špatné lidi? Je jich na světě hodně! Škoda, že se s nimi potkává tak brzy, ale co dělat... A že se ve škole nemůže chtít, ale musí se poslouchat, vždyť je to správné! Jen si představ, kdyby si kdekdo ve škole postavil hlavu, hned by bylo po učení! A na hanbu ji postavili po právu, když se při vyučování smála. Já bych děti na hanbu nestavěl,“ podotýká tatínek. „Podle mého není pěkné takhle je potupit, a k tomu ještě v první školní den. Ale vždyť ona může mít jiné názory než já, ta vaše... no jak se jmenuje? Já jí nebudu říkat Hopsalka, musí mít přece své jméno - Kryštofina Kolumbovna, nebo jak...“
„Jevgenije Ivanovna... A co pravda, tatínku? Sám vidíš, že se jí nedá říkat pravda!“
Tatínek se zamyslí. Mlčí. Je mu těžko odpovědět na mou otázku!
A tu se do rozhovoru vloží Paul.
„Pamatuješ!“ říká, „Jak na Prvního máje chodil monsieur le docteur celou noc po bytech, kde schovávali lidi, zraněné policií a kozáky? A já - diky mu! - chodila s ním... A kdyby byli příští den zavolali tvého otce na policii a nařídili: Řekněte nám adresy, na kterých jste poskytoval pomoc! - co myslíš, prozradil by je?“
„Ovšemže ne! Neřekl by je ani za nic!“
„Ano, neprozradil bych je,“ potvrzuje tatínek. „Protože by byli všechny ty zbité a zraněné lidi zatkli a zavřeli do vězení!“
„A co bys těm policajtům řekl?“
„Řekl bych: Neptejte se mě! Jaké byty? Jací ranění? Já o ničem nevím, celou noc jsem doma klidně spal.“
„Zalhal bys?“
„A podle tebe bych měl říci pravdu?“
A všichni dlouho mlčíme.