Štát
Platón
Platónov Štát (Politeia), dielo v desiatich častiach, je po Zákonoch najrozsiahlejším a z hľadiska poznania celého systému Platónovej filozofie najvýznamnejším dialógom vôbec. V ňom vyjadril Platón nielen svoje sociálno-politické názory o „ideálnom štáte“, ale je to zároveň základné dielo aj pre poznanie jeho ontologických, gnozeologických, ako aj psychologických, etických a estetických názorov. Je to dialóg, ktorý zhŕňa Platónove názory predchádzajúcich dialógov, no zároveň je ho možné chápať ako východisko pre jeho nasledujúce dialógy, ktoré je možné čítať ako vysvetlenie a zdôvodnenie Platónových téz v Štáte.... celý text
Přidat komentář
Řekl bych, že Platón je tuze moudrý filosof, leč tuze pošetilý politolog. Coby politolog jest Platón v kapitolách I-VI, v nichž nám předkládá svou utópii, počínaje nevyhnutelnou otázkou: Co je spravedlnost (a nespravedlnost)?
Odpověď hledá v ideální obci, neboť ta přece musí být spravedlivá. Nakonec se dovíme, že spravedlnost netkví v jedinci, nýbrž v harmonii jedince s celkem, totiž ať každý činí, co je nejschopnější a nejzpůsobilejší dělat. Tuto prvou polovinu Ústavy nepovažuji pro její zjevné podřízení jednotlivce potřebám obce (eugenika, vymýcení rodiny vojenské kasty a její pěstování atd.) za tak sofistikovanou a promyšlenou jako druhou.
Druhá polovina se opravdu zabývá filosofií. Platónův pomyslný svět, že všechno hmotné je napodobením jakéhosi svého ideálu je dle mne naprosto geniální představa o skutečnosti. Po přečtení alegorie o jeskyni jsem musel knihu zavřít a chvíli si pořádně promyslet, co jsem se právě dověděl. Také rozmluva o falešných filosofech se mi zdá velmi aktuální.
Platón je jistě geniální milovník moudrosti, ovšem druhdy chybující, sahaje svými úvahami, kam je na to jeho láska k moudrosti krátká. No co, Platón byl přece také pouze napodobením ideálního filosofa.
Inu, trvalo to, ale konečně jsem se dostal i k Ústavě. Toho času jsem z ní četl některé vybrané části, ale až nyní jsem ji přečetl celou. Celou ji pojmout, to jsem se ovšem neodvážil. Ale postupně.
Forma dialogu je velice zajímavá, to musím uznat. Ve své podstatě se tímto způsobem kniha velice dobře čte, působí mile fragmentovaným dojmem, takže případné nepochopené pasáže lze znovu snadno vymezit a přečíst. Ale při tom je (alespoň pro mne) téměř nemožné udržet u ní pozornost po delší dobu. Pravda, nutí to člověka postupovat poněkud pomaleji, což může hypoteticky vést k hlubšímu pochopení, to by se vám u toho však nesměly zavírat oči. Ale to je v důsledku vedlejší.
V prvé řadě je kniha mimořádně zajímavou masou úvah. Je pěkné, jak byla v zásadě banální rozprava o spravedlnosti rozvedena do něčeho mimořádně přesahujícího jakékoliv běžné představy úvah. Je fascinující také struktura knihy (kterou jsem mimo jiné postřehl a pochopil díky přednáškám pana doktora Josefa Kružíka), která jakoby se vzdalovala od tématu, aby se k němu mohla vrátit se silnější argumentací. Není úžasné, že při úvaze o spravedlnosti a dobru vybudujete (jako argument, či důkaz) systém Ústav, který de facto založil veškerou evropskou státovědnou myšlenkovou tradici?
Lze samozřejmě diskutovat o platnosti některých argumentů, které jsou v knize použity. Nelze tvrdit, že by se v ní nenacházely tautologie, či vysloveně špatné vývody, nevyhneme se v ní ani postulátům, se kterými by se dala vést diskuze. Ale to hodnotu díla nikterak nesnižuje. Ano, reálná diskuze by vypadala jinak. Ale to je úplně jedno. Toto není reálná diskuze, ale fascinující myšlenkový výron. Na hodnotě a zajímavosti díla nic neubírá ani to, co napíši dále.
Chtěl bych se vrátit k té níže tolik zavrhované myšlence přítomnosti totalitních prvků. Dovolím si tvrdit, že je imbecilní a barbarské předstírat, že tam nejsou. Jsou tam. Ano, označení, „příručka pro tvůrce totalitních systémů“ je jistě nepřesné. Z Platónova pohledu to tak jistě zamýšleno nebylo, ale otázkou je, zda jsou růžové brýle alá Komenský dostatečnou omluvou pro přítomnost prvků objektivně totalitních. A ano, jsou objektivně totalitní. Je libo příkladů? Nemusíme zacházet daleko, stačí se dostat ke druhé knize. Ano, stačí nám k tomu nějakých trapných padesát stran. Ve druhé knize se totiž začíná s tím snad ze všech nejoblíbenějším nástrojem diktatury, cenzurou. Tato část se nám pro indoktrinaci mládeže nehodí, čili ji vyloučíme. Následně síle schopné oprese (strážcům) udělíme jako jediným možnost lhát a klamat spravované, pro dobro obce, pravda, nesmí jim to dělat radost, ale dělat to mohou, ba musí. Pro jistotu přistoupíme na segregaci mládeže a eugenetiku. Budeme regulovat množství majetku, které bude moci občan držet a tak dále a tak dále. Já netvrdím, že to byly kdovíjak nevídané a strašlivé metody z dobového pohledu. Ale je nesmysl předstírat, že z moderního pohledu všechny body víše zmíněné nekorespondují s běžným popisem totalitních režimů.
Dovolím si ještě jednu poznámku k uživateli Stammelovi. Ne, Ústava opravdu není to samé jako 1984, či jiné Orwellovy knihy. Sotva kdo by považoval knihy pana Orwella za cokoliv jiného, nežli popis antiutopie, na druhou stranu by bylo znásilněním Platóna, kdybychom jej podezírali z toho, že popisoval utopii v pozitivním slova smyslu. Popis toho, co by mělo být nejkrásnější s přítomností totalitních prvků, se mi zdá poněkud nebezpečnější než popis toho nejhoršího s přítomností totalitních prvků.
Neskutečně komplikovaná a zajímavá je tato kniha a dalo by se o ní jistě mnoho napsat. Já jenom ještě jednou říkám, že to, co píši o přítomnosti utopických prvků v díle, není snaha diskvalifikovat Platóna jako fantastického myslitele, snažím se pouze být ke knize upřímný.
Platon je mistr “teoretik”
Pokud chcete zacit s filozofii, tak touto knihou nic nepokazite.
Rovnou na úvod řeknu, že jsem vůči Platónovi předpojatý, protože Aristoteles je mému srdci (světu) bližší. Na druhou stranu musím přiznat, že některé Platónovy myšlenky obdivuji a jsem za ně vděčný (vozataj, jeskyně, dialektika).
O přečtení Ústavy jsem se snažil třikrát (jedno vydání v češtině, dvě různá v angličtině). Přečetl jsem si o knize články, knihy a poslechl podcasty. Dozvěděl jsem se, proč a jak je Ústava strukturovaná a různá vysvětlení, o co vlastně v ní jde, a o kontextu, v jakém Ústava vznikla. Leč, nic naplat. Pokaždé jsem Ústavu odložil po přečtení několika knih (nejvýše jsem se dostal ke 4.; pak už jsem si jen prolistoval zbytek knihy, abych věděl, jak Platón popisuje představu jeskyně a dovozuje nesmrtelnost duše).
Z jiných zdrojů jsem pochopil, že moderní čtenář má být k Ústavě shovívavý a že Platón zamýšlí v první knize čtenáře rozběsnit, aby ho donutil nad dialogy v Ústavě přemýšlet. Nicméně další knihy nejsou o nic lepší než ta první. Dialogy v Ústavě jsou neskutečné bláboly, které jsou zajímavé tím, že pokud se čtenář nezamýšlí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak ho Platón snadno přesvědčí o pravdivosti svých myšlenek. Pokud se však pod tíhou nesmyslnosti první knihy čtenář zamyslí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak se mu začnou argumenty rozpadat pod rukama (možná mi tady chybí znalost toho, o čem píše alef). Dospěl jsem proto k závěru, že Platón se snaží vybudovat krásný (rádoby matematicky přesný) ideální svět a snaží se o něm čtenáře přesvědčit chybnými argumenty. Rozdíl mezi matematikou a Ústavou je v tom, že matematika staví na axiomech, které dále rozvíjí. Platón staví na "vím, že nic nevím", ze kterého dovozuje krásné závěry s pomocí chybných argumentů. Myslím si proto, že čtení Ústavy je pro mne (nechci napsat čtenáře, protože u filosofických děl těžko generalizovat) jen ztráta času. Na rozdíl od jiných filosofů je u Platóna lepší přečíst si shrnutí jeho filosofických závěrů než se neustále rozčilovat nad tím, kolika se dopouští argumentačních omylů (byť čtivými) dialogy. Je možné, že západní civilizace je pouhou poznámkou pod čarou k Platónovi, ale v tom případě se bojím, aby západní civilizace nestála na hliněných nohou. Naštěstí Řecko a Řím se jen hemží jinými, mnohem kvalitnějšími filosofy.
Původně jsem chtěl dát jednu hvězdičku, ale když jsem viděl, že Mornštajnová má všude 5 hvězdiček, tak jsem musel alespoň jednu přidat.
S Platónovou Ústavou, resp. s její formou, je to tak – jde o texty, u kterých určitě není od věci, pokud jim chcete porozumět, začít pochopením struktury platónského dialogu, abyste rozuměli, čtou se dobře i bez ní, a věřím, že většinu prostě zaujmou a poučí, ale pochopit jejich hloubku, to už je záležitost jiná, vždyť se o to pokoušejí celé filozofické disciplíny … jeho dialogy kriticky číst a interpretovat.
Na začátku tedy stojí problém předávání – je docela zajímavé vědět, co si o psaném slovu myslel sám Platón.
Právě v VII. knize (věnované vědám a vzdělávání, jak si můžete přečíst i v anotaci) píše o nevhodnosti fixování myšlenek do psané podoby, „neboť to nijak nelze pověděti jako jiné nauky“, ... o ostatních naukách však psát lze, a "písmo je adekvátním nástrojem pro jejich zachycení, předávání a učení" :-).
A důvod? … „kdykoliv někdo uvidí něčí spisy, ať spisy zákonodárce v oboru zákonů, ať cokoli jiného v jiných oborech, měl by z uvedených důvodů soudit, že to nejsou nejvážnější myšlenky spisovatelovy - ač je-li to muž vážný“ … důvodem omezenosti psaného slova je náročnost poznání a způsob jeho dosahování – takže pozor! … poznání je totiž dosahováno pouze a právě v dialektické rozpravě a s ní spojeném, přezkušování.
A kdo přesto ukládá do knih své vážné myšlenky, podává tím podle Platóna svědectví o tom, že mu lidé zmátli rozum a takový člověk píše ze ctižádostivosti. „Možnost, že by tak činil pro sebe, jako oporu své paměti, je vyloučena: „není totiž obavy, že by to někdo zapomněl, když to jednou svou duší obsáhne“.
Problém nedostatečnosti písma pak zkoumá taky třeba v dialogu Faidros, ve kterém Sókrates za pomoci mýtu o egyptském bohu Theuthovi vykládá Faidrovi o náležitosti a nenáležitosti psaní, … text je jen „mrtvá litera“, která „velebně mlčí“ /mimochodem o nevýhodách písemného zápisu se dozvíte i v dalším z dialogů – Prótagoras/
… vyčtená moudrost totiž může být jen zdánlivá a povrchní, a tudíž příčinou neoprávněné kritiky a nepochopení!!
(promiňte mi malou reakci na některé kritiky v komentářích níže)
Pravé vzdělání vám totiž poskytne jen osoba dostatečně vzdělaná v umění dialektickém „jež rozněcuje ve vhodných jedincích touhu po vědění“, … takový „učitel“ přistupuje ke každému individuálně (dle povahy duše) a přizpůsobuje tak svou řeč (mimochodem, za tohle umění – jeho studium se přimlouvám na všech pedagogických školách :-)). Psaní je totiž jen ušlechtilá hra a zábava, která se v žádném případě nevyrovná vážné dialektické rozpravě ...
Platón svou argumentaci ve prospěch dialogů přednesl, uvádí tak čtenáře na cestu … za poznáním … tu už musí každý podstoupit sám :-), … v dialozích totiž jen naznačuje, a tak určitým způsobem i omezuje jejich výpovědní hodnotu, … přemýšlet nad nimi už musíte sami, protože, co naopak ve čtenáři velmi povzbuzuje … je touha po vědění … takže doporučuji :-).
PS: pokud toužíte pochopit, na pomoc si vezměte taky jeho žáky, jejich texty možná dost pomůžou, třeba rekonstruovat názory v dialozích ne plně formulované … a už jen pro úplnost upozorňuji, je to práce na léta, možná na celý život :-) … já se k Platónovi, ale docela ráda vracím :-).
Platón zažil úpadok a dlhú politickú krízu kedysi slávnej athénskej demokracie, ktorá poslala Sokrata, toho najlepšieho spomedzi seba, na smrť. Čo, alebo kto, môže zastaviť úpadok obce?
Platón hľadal také politické usporiadanie, kde by filozof dostal priestor. Je filozof tým, kto by bol schopný spravodlivej vlády? Platón tomu zrejme naozaj veril. Ak sa nestane vládcom, filozof má pôsobiť aspoň ako učiteľ budúcich vládnucich politikov. Veru, kto by mal byť ideálnym vládcom, ak nie ten, komu nejde o moc a vlastné obohatenie, ale o spoločné dobro a spravodlivosť? Tí najlepší, ktorí vlastne ani nechceli byť pri moci, no boli povolaní a sami pociťujú zodpovednosť za veci verejné, sú však v dejinách zriedkavým zjavom. A to si Platón musel uvedomovať. Preto ich treba na túto rolu pripraviť.
Prečo však majú byť správcovia obce filozofmi? Filozof je ten, ktorý premýšľa, uvedomuje si obmedzenosť vlastnej perspektívy, je schopný porozumieť náhľadu druhých a zmeniť ten svoj. Miluje pravdu a usiluje sa o to, čo je rozumné a spravodlivé i o to, čo nás presahuje, o dobro. Je schopný rozlišovať to dobré a rozumné a vie, že to nie je niečo súkromné, vlastná mienka (doxa). A uvedomuje si, aké je ľahké zneužiť rétoriku vo verejnom priestore. Je to len ideál?
Domnievam sa, že Politeia nemusí byť chápaná len ako konkrétny návod na politické zriadenie, ale ide súčasne sumarizáciu doterajšej Platónovej fiozofie a o veľký „myšlienkový experiment“. Myslíte si, že by si jeden z najväčších mysliteľov v dejinách nebol vedomý, že by to takto jednoducho nešlo? Že jednotlivé štáty nemajú rovnakú dejinnú tradíciu, spoločensko-hospodárske a geografické podmienky? (Sám spomenul, že má na mysli len grécku obec). Minimálne sa na Syrakúzach sám poučil a napísal odlišné dielo Zákony (a ak nie on sám, tak nejaký jeho žiak).
Rozumný a spravodlivý človek sa bude chcieť podielať na správe len vo svojej obci, „ne však asi v obci, ve které se narodil, ač nestane-li se řízením božím něco zvláštního. – Rozumím; myslíš v obci, kterou jsme nyní zakládali a vylíčili, v obci ležící v oblasti myšlenek; neboť na zemi, myslím, není nikde. – Avšak, děl jsem, snad jest vystavena na nebi jako vzor pro toho, kdo by ji chtěl viděti a podle ní zařizovati sám sebe. Nic však na tom nezáleží, zdali někde na světe jest nebo bude; neboť jistě by byl občanem této jediné a žádné jiné.“(592a-b; s. 366 – Oikoymenh,2017)
Na rozdiel od Popperovej interpretácie, neučí nás to dnes naopak, aby sme boli na pozore pred projektmi dokonalého spoločenského systému? Pretože spravodlivosť zároveň znamená úctu každého k zákonom i k morálke. To sa však nedá zabezpečiť, iba ak za cenu násilného donucovania. Vtedy sa však duša, ako píše Platón, nemôže učiť.
Politeia je predovšetkým dielo o ľudskej duši a starostlivosti o ňu. Náš individuálny život je tu malým obrazom spoločnosti. Je to najprv duša, ktorá sa buď stane a zostane spravodlivá, alebo svojím vzdelaním ešte viac uškodí. A to, aká bude, veľmi závisí od nasmerovania výchovy a teda hlavne aj od človeka samého, pretože skutočné učenie prebieha vo vnútri človeka a vyžaduje dlhodobé úsilie a otvorenosť pravde... A od toho, ako si tento vnútorný zápas vybojujú ľudia, ktorí sa dostali k moci, (od toho, akými ideami a činmi boli „naplnené“ ich duše), bude závisieť ich vláda, a teda aj život a atmosféra v spoločnosti.
„Dobro jest statek bez pána; podle toho, jak kdo bude nebo nebude o ně státi, bude ho míti více, nebo méně. Odpovědnost má volitel; bůh není odpovědný. (…) poněvadž podle toho jaký život si každá duše zvolí, takovou se nutně stává.“(617e;618b; s.396-397)
Hodně utopický spis. Jeden ze základních textů pro studenty filosofie, jeden z nejznámějších textů antického světa, který se stal základem moderní evropské kultury. Je tady ale vidět, že něco takového by nikdy nemohlo existovat. Už možná jen kvůli tomu, že podle Platóna by měli vládnout filosofové, s čím by určitě mnozí nesouhlasili, ovšem já bych s tím i souhlasil, protože vím, že studium filosofie není sranda a filosofové musí disponovat všeobecním rozhledem a myšlením, které často lidé a také politici (to, jestli jsou politici lidmi je dost nejasné) postrádají. Co mnozí zřejmě nedokážou pochopit. A píchalkové teď budou držkovat :D Ale jedna věc mi není jasná - proč lidé odsuzují Nietzscheho a přirovnávají ho k nacionalistům (co i on sám absolutně popřel) a u Ústavy si nikdo nevšiml, že si z ní nacisté pravděpodobně pár věcí vypůjčili (eugenika).
Obdivuji samotnou utopii obce, jež tu je představena, ačkoliv nerealizovatelná, (jako každá utopie), ale mnohem více žasnu nad formou, jakou je představena. Ať čtu jakýkoliv Platónův dialog, žasnu nad propojením dialektického myšlení s poetičností jazyka, ale v Ústavě jsem to vnímal mnohem více, nežli třeba u Parmenida.
Geniální!
Platón (a Sókratés) opět dokazují, jak velkými filozofy byli. Zde již smazaný komentář o příručce totalitních systémů ukazoval buď na nepochopení, nebo na snahu o hloupou originalitu hodnocení. Není nutné souhlasit se všemi myšlenkami tohoto řeckého myslitele, ale to nic nemění na neuvěřitelné komplexnosti a propracovanosti jednotlivých tvrzení uvedených nejen v tomto díle. Jejich vstřebáním se kritickému čtenáři otevírají další dimenze uvažování o chodu, řádu a smyslu světa a je pouze na něm, jaký k nim zaujme postoj. Případný nesouhlas by měl ovšem (především sám pro sebe) vyargumentovat podobně, jako to udělal Platón.
Omlouvám za tapetu, ale neodolám a raději místo svých uvedu zde v komentáři některé myšlenky z této knihy. Připomínám, že níže uvedené věty byly napsány před téměř 2400 lety
Nuže, zdalipak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co si stanoví dobrem? A co myslíš, že si stanoví? Svobodu. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nejkrásnější statek a z toho důvodu že jedině taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného. Zdalipak tedy to jsem chtěl právě říci nenasytné užívání této věci a zanedbávání ostatních nepůsobí převrat i v této ústavě a nepřipravuje vznik pro tyranii?
Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno? A nutně pronikne, příteli, i do soukromých domů a posléze se vštípí anarchie i zvířatům. Tak například otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci a cizinec zrovna tak. To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starší a hledí je předstihnouti v řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití.
Krátce řečeno, shrneme-li všechny tyto jevy, pozoruješ, jak choulostivou činí demokracie duši občanů, takže se jitří a nemůže snésti nejmenšího omezení svobody, které by někdo přinášel. Neboť nakonec, jak víš, nedbají zákonů ani psaných, ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.
"příručka pro tvůrce totalitních systémů"
To byste mohla říci i o Orwellových knihách a bylo by to stejně "trefné". Ústava je utopií a utopie je obvykle kritikou společnosti, nikoli doslovným ideálem společnosti.
Komentátoři pozor, ať se snahou být zajímaví povýšeností vůči klasickým autorům zbytečně nezesměšníte. Autority mají být vnímány kriticky, což neznamená s povrchní arogancí.
Platón byl ve své době jedinečný v tom, že dokázal propojit poetičnost s dialektickou formou psaní a se sdělením hluboké myšlenky, která se v jeho dílech téměř vždy nachází. U Ústavy je tomu trochu jinak - zejména proto, že byla zřejmě psána v mnohem delším časovém úseku, než ostatní věci, takže vychází najevo, že se preference autora celkem dost měnily. Nicméně, stále to stojí za to.
P. S.: Nazvat to "příručkou pro tvůrce totalitních systémů" zavání velmi silně hloupostí, neboť má-li někdo alespoň špetku rozumu, po přečtení tohoto díla a po uvědomění si toho, v jaké době žil Platón, nebude moci říct něco takového. Tím ale zajisté netvrdím, že realizace platónského státu v dnešní době by nebyla totalitní...:-)
Štítky knihy
filozofie duše spravedlnost filozofie výchovy politologie eugenika myšlenkové experimenty Platón, filozof a matematik řecká filozofie Cena Josefa Jungmanna
Autorovy další knížky
1993 | Ústava |
1979 | Dialogy o kráse |
1993 | Faidón |
2008 | Timaios / Kritias |
1910 | Obrana Sokratova |
Nejsem filozof, ani se v tomto oboru nijak zvlášť neorientuji, přesto jsem chtěl něco lehčeji stravitelného vyzkoušet a byl mi doporučen Platón.
Forma dialogu je sice zajímavá, ale po čase začne být trochu otravná a to zejména z toho důvodu, že Sokratův oponent jen přikyvuje a nepřináší žádné vlastní argumenty a to ani ve chvílích, kdy se Sokrates dopouští zjevných logických chyb.
Chybné implikace, neplatné indukce, definice kruhem a příliš zjednodušující analogie. To všechno se dá v knize najít. Obsahuje samozřejmě spoustu dobrých myšlenek, ale zároveň je potřeba říct, že knihu nejde v žádném případě brát dogmaticky a je potřeba vše, co autor předkládá prohnat vlastní mozkovnou.
Dávám "pouze" průměrné hodnocení, protože po několika očividně zavádějících analogiích, které Sokratův oponent bez výhrad přijal jako fakticky správné mě kniha začala dost nudit. Zejména poslední část mě přestala zajímat téměř úplně.
Přínos knihy vidím zejména v tom, že některé z teorií rozhodně stojí za hlubší zamyšlení, přestože jsou odargumentovány chybně. A právě fakt, že čtenáře nutí přemýšlet je rozhodně pozitivní.