Stehlík
Donna Tartt
Donna Tartt je výrazným a ojedinelým zjavom súčasnej americkej literárnej scény, literárna kritika hodnotí každý jej román ako výnimočnú udalosť. Za román Stehlík dostala v roku 2014 prestížnu Pulitzerovu cenu. Theo Decker má trinásť rokov, milujúcu matku a otca, ktorý ho zanedbáva. Priam zázračne prežije nehodu, ktorá ho pripraví o všetko, čo dovtedy poznal a ľúbil, a v New Yorku zostane sám. Našťastie sa ho ujme bohatá rodina a zdá sa, že chlapec napokon dospeje na muža. Theo však trpí. Chýba mu jeho minulosť a len ťažko nadväzuje nové vzťahy. Smútok je aj dôvodom, prečo chlapec silno lipne na obraze stehlíka, fascinujúcej maľbe holandského majstra Carela Fabritia, ktorý je jeho jediným spojivom so spomienkou na mŕtvu matku. A práve toto vzácne dielo ho zavedie do dobrodružného sveta, kde sú starožitnosti najvyššou métou, pre ktorú sa ľudia neštítia ničoho. Obraz stehlíka je Theovým talizmanom v nepreniknuteľnom labyrinte sveta, v ktorom za každým rohom číha nebezpečenstvo. Theovo putovanie vrstvami americkej spoločnosti je modernou odyseou o dozrievaní, prvých láskach a lúčení sa s nevinnosťou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
The Goldfinch, 2013
více info...
Přidat komentář
Docela jsem s knihou bojoval a závěr dočítal už trochu z donucení, abych neodcházel od rozečtené knihy. Byť měla kniha spoustu pasáží, které mne vtáhli, tak celkově je pro mne spíš zklamáním.
Čítala som v zlej dobe, ale nakoniec ma dej vtiahol, takže som sa potom pekne rozbehla. Kniha mi bola ponúknutá, aby som si ju prečítala, neviem či by som si ju sama vybrala. Čo sa týka deja, mňa vtiahla od začiatku. Bolo tam dosť aj umení (aj keď obrazom nerozumiem), ale nábytky som pomáhala reštaurovať manželovi, takže aj tieto pasáže sa mi páčili. Bolo mi dosť ľúto Thea, kam sa vlastne jeho život po smrti matky posunie. Dosť som bola nešťastná, akým smerom sa uberal, ale potom som si povedala, že rodina dosť vplýva na vývin dieťaťa a vlastne bol mladý.... Ale celkovo dej na mňa zapôsobil...
Mohla to být krásná kniha, ale něco tam nedopadlo. Jako kdyby to psali dva autoři nebo do jedné knihy, která má super děj, dobrý námět, spád, je vložená druhá, aby dílo mělo více stran. Ale ta už tak neodsýpala a myšlenky mi v těchto úsecích často utíkaly. Chvílemi jsem byla na vážkách, jestli číst dál a nakonec jsem to dala jen pro to, abych se dozvěděla, jak to vše dopadne. A navíc tam bylo hodně chyb a překlepů, beru, že je to silná kniha, ale i tak jich bylo přespříliš. Takže jen 3 hvězdy, čekala jsem víc, chvílemi jsem měla ze čtení pěkný pocit a pak hned zase nuda. takže tak...
Navzdory objemnosti knihy fantastický příběh!!! Cenu si plně zasloužil!! Navíc oceňuji i informační hodnotu , kterou v sobě nese stran umění a prostředí uměleckých děl.
Úplně mne dostala... Četla jsem ji v kuse, jak to jen šlo, všude, kde to jen šlo... Jen málo knih mne tak chytnou - a nepustí. Když jsem ji dočetla, bylo mi líto, že už končí. Jsem ráda, že jsem si ji koupila - a že ji mohu půjčovat zase dál. Silný příběh, silná hlavní postava... Pokud je čtenář zvyklý na tlusté romány, mohu jen doporučit.
Skvělý příběh. Komentář nebudu přidávat. Na konci se Theo popisuje svou osobnost a povahu a to je dokonale..Hodně se s ním ztotožňuji. Nevím jestli je to dobře. Zkrátka vybrat si můžeme všechno, jen ne to co chceme..
Obsah tejto knihy by sa dal zhrnúť do desiatich viet, čo teda autorka vyplodila v knihe 700+? Aj ja sa pýtam...žiaľ som polovicu som dala iba rýchlym čítaním, chcela som len vedieť ako to celé skončí, ale celkovo to považujem za stratu času. Hrubé knihy nie sú tie najlepšie, je to klišé. Patetický záver s filozofickým nádychom to celé korunoval, nebola som šťastnejšia ako vo chvíli, keď som v čítačke klikla na záverečnú stranu a ukončila toto trápenie. Zažívala som podobné pocity ako pri čítaní Malého života, tam už naozaj bolo tých záverečných 100 strán neskutočný fail. Neviem, či má autorka dokonale preštudovanú tému drogovej závislosti (ja nemám), ale pochybujem, že niekto môže fungovať celé roky takýmto spôsobom a papať si to ako cukríčky na dobrú náladu.
Za mňa Stehlík no way, sklamanie roka.
„... nikdo nemá možnost si vybrat vlastní srdce. Nikdo se nedokáže přinutit k tomu, aby chtěl jen to, co je pro něj dobré a co je dobré i pro ostatní. Nikdo nemá možnost si vybrat, jaký je. [...] Jak poznáme, co je pro nás správné? Odpověď zná každý psychiatr: [...] ‚Následuj své srdce‘ [...] Co když srdce, z vlastních nepochopitelných důvodů, člověka záměrně, v jakémsi oblaku oslepujícího jasu, odvede od zdraví, rodinného života, občanských povinností [...] a vůbec všech těch ohraných, obecně uznávaných ctností a namísto toho jej nasměruje přímo do centra té překrásné záře úpadku, sebezničení, katastrofy?“
Tak zhruba o tom podle mě celá tahle grafomanská exhibice je. Narozdíl od jiných jsem ocenila těch posledních 30 „filozofujících“ stran, díky kterým aspoň nemám pocit, že to byla ztráta času. Ale jinak si myslím, že dvě třetiny tohohle sedmisetstránkového špalku tvoří nic neříkající a naprosto zbytečná vata, která s dějem často ani nemá nic společného, a kdyby tam nebyla, knize by to jenom prospělo. Navíc neustále se opakující, jako vejce vejci podobná líčení opileckých a zdrogovaných stavů hlavního hrdiny po čase čtenáře začnou nudit, ne-li přímo otravovat. Tak často jsem už dlouho v žádné knize nepřeskakovala. Netvrdím, že je to vyloženě špatné, ale udělení Pulitzerovy ceny upřímně nechápu.
Knihu jsem dost dlouho odkládala, než přišla doba, abych ji otevřela.
A jsem z ní dost rozpačitá.
Počátek se mi líbil, vše bylo tajemné, stále jsem očekávala.....
Ale bohužel nic moc stále nepřicházelo. Hodně se střídaly místa napínavá, čtivá, s místy velmi unylými, naprosto bez "sťávy".
Dějově se mi líbila, ale forma a zpracování mě trochu zklamaly.
Ale do kina se na Stehlíka určitě chystám.
Tak to byla jízda ! Kniha dočtena a v říjnu hurá do kina (doufejme, že převodem na plátno kniha utrpí co nejméně).
Jak vzdát hold mistrovskému uměleckému dílu? Nejlépe jiným mistrovským uměleckým dílem. Tarttové se to v tomhle případě podařilo dokonale. Rozepisovat se o všech pozitivních stránkách knížky nemá smysl, snad jen podotknu, že je to sice kniha z okruhu vážné literatury, ale je napsaná tak dobře, že ani čtenáři, kteří čtou knihy čistě pro zábavu a volí raději detektivky, thrillery nebo fantasy, v tomto případě nebudou litovat. Závěrečných dvěstě stran si napětím nijak nezadá s tím nejlepším z daných žánrů.
Oceňovanou knihu jsem si nechala na konec, po přečtení dvou ostatních autorčiných románů, které mne nezaujaly, v mnohém vadily a hlavně umořily svojí délkou a nepříjemným obsahem. Stehlík mne přeci jen zaujal po pár desítkách stran (kdy už jsem začínala mít zase na autorku zlost, jak nechá myšlenky hrdiny odbíhat, zatáčet, couvat, vířit): první část byla dle mého skvělá, vystihla stav mysli chudáka kluka tak, že jsem tomu všemu věřila (jeho nevěřícnost skutečnosti, nejistota, vláčení okolím, co budoucnost). Naneštěstí další části knihy ho nechaly úplně na holičkách a jeho stav v každém slova smyslu upadal - neuvěřitelně brutální školácké feťácké období, které se ho drželo jako klíště. Až do samotného konce to bylo děsivé, hrůzy, úlety, divná rozhodnutí, vzplanutí se hromadily až po extrémní činy. Teprve posledních pár desítek stran se zase rozumně filosofovalo a našlo se i pár myšlenek k zapamatování.
Theo byl zejména jako náctiletý vykreslen skvěle, jako mladistvý a dospělec už méně výrazně, protože spíš vlál a svým životem vážně nevládl. Ostatní mužští byli dokonce o poznání méně uchopitelní a uvěřitelní, ať otec, nebo Boris či Hobie (poslední jmenovaný měl být asi veskrze kladnou postavou, tak proč nebyl vylíčen stejně důkladně jako autorka popisovala věci o poznání méně podstatné? Pro mě zůstal bezvěkým, s nejasnou orientací a nepředvídatelnými reakcemi). Maminka je očekávaně pozitivě líčená vždy, když na ni přijde myšlenka či řeč, což není překvapivě příliš často. Paní Barbourová i Kitsey jsou ale hodně neuchopitelné, jeden stále čeká, kdy/zda se opravdu projeví (nebo rovnou prostě zhroutí...).
Ovšem jen díky knize jsem se dozvěděla o obrazu, jeho malíři a jeho osudu. (I když ten obraz, v reprodukci, se mi vlastně vůbec nelíbí - tedy je krásně vyveden, ale jeho kompozice a atmosféra nejsou příjemné.) Vyvrcholení osudu obrazu v současnosti bylo velmi originálním řešením, vůbec by mne to nenapadlo, že by to takhle hrdinové (tedy ten nejméně pravděpodobný z nich) mazaně provedli. A kupodivu dumání nad uměním přes propasti času versus život=žumpa tvoří samotný závěr s hodně přepjatým filosofováním, na něž na předchozích 700+ stranách nedošlo (asi málo prostoru) a jímž se odsunuly další životní kroky živoucího hrdiny do pozadí.
Po přečtení všech tří románů, celkem 548+576+730 stran!, mám neodbytný dojem, že se autorce muselo někdy něco hrozného stát, protože tak depresivní až bezvýchodné příběhy aby jeden pohledal. A navíc trpí obsesí vyjádřit své pocity na tolika stranách, že prostě čtenáře ubíjí. Ano, velcí romanopisci minulosti se nebáli popsat také stovky stran, ale to byly příběhy košaté, přijatelné děsivé (tak nějak vyvážené, hrdinové se neutopili v černočerných vodách své mysli ani žumpě života a světa), čtivé a únosné (aspoň do ruky). Nemohu hodnotit celek nijak pozitivně, ale když jsem dvěma předchozím dala hvězdy tři, Stehlík je přeci jen lepší, 3,5 hvězd, takže tedy pro odlišení musím dát ****.
Tuhle jsem si vzpomněla na Kdo chytá v žitě, a on je tenhle román vlastně takovým nepříjemně velkým klubkem namotaným na Holdenův život!
Níže v komentáři je zmiňovaná podobnost s Americkou tragédií - připojuji se k témuž názoru (a s dalšími knihami na stejné téma).
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
"Náhoda nehraje fér hru, říkal s oblibou táta. ...
Někde někdo prohlásil, že náhoda je jen prostředek, jímž si Bůh chrání anonymitu." (s. 665/716)
"Můj čin - jeho nevratnost - mě uvrhl do tak odlišného světa, že jsem stejně dobře mohl být sám mrtvý. Naplnil mě pocitem, že je všechno už za mnou, že se ohlížím na pevninu z ledové kry unášené na moře. Co se stalo, nedalo se odestát. Bylo to pryč. ... Člověk upadne v zapomnění jako nic. Pokud to vůbec hrálo nějakou roli, pak jen jako společenské a morální ponaučení. " (s. 663)
Chtěla jsem ocitovat něco ze závěrečných stran knihy, protože postřehy až filosofické o umění a životě se mi velmi líbily, ale když je čtu zas a znovu, rozmyslela jsem se. Teď už mi totiž připadají velice uměle vytvořené (o obraz vlastně v tomhle smyslu po celých předchozích 700 stran nešlo) a přilepené na samotný závěr, aby se prostě zalepil otevřený konec románového života hlavního hrdiny. A to není dobré řešení...
Pozn.: víckrát je níže zmíněna mizerná korektura, k tomu se připojuji - spousta překlepů se množila úměrně s vyšším číslem stran (nejstrašnější bylo rozdělení slova tak, že na novém řádku zbylo jen smutné "-ch".)
" … já tomu totiž postupně začínám rozumět až s tím, jak stárnu. Co všechno čas dokáže. Kolik má triků a překvapení." (str. 712) Tarttová nám ty triky a překvapení života ukazuje v těch svých 729 stranách skutečně velmi bohatě. Je to pomalé čtení, znám ho jak z Tajného příběhu, tak z Malého kamaráda. (Každou z těch knih psala kolem 10 let a je to poznat. Je to důkladné psaní...) Stehlík je ovšem čtivější, má méně hluchých míst, tím se od předchozích knih liší.
Theo mi bol nesympatický, ale Donna Tarttová vie, že dobrá kniha sa nesúdi podľa toho, či je nám hrdina sympatický, ale podľa toho akú hĺbku citov a myšlienok nám prostredníctvom jeho príbehu chce ukázať. Stehlík je veľký americký román, kde priateľstvo, láska a i smrť majú presne toľko podôb, že mi napadá zrovnanie s Malým životom Hanye Yanagiharovej.
Román jak má být, čtivý, citlivý, s dějem, přehledné postavy. Místy napínavý.Co víc si přát. Myslím, že se dočkáme filmového zpracování.
Zajímavá kniha, zahrnuje dlouhé životní období zprvu malého, později dospělého Thea, který prošel kdečím, příjemným i nepříjemným, místy i dost nebezpečným. Stojí za čtení nejen pro neotřelý příběh, ale i pro zamyšlení nad naplněností či prázdnotou života.
Na knihu jsem se, na základě pozitivních ohlasů, těšila, ale přiznávám... byl to boj. Obzvlášť Theodorovo období v Las Vegas, při jehož čtení jsem často přemýšlela, jestli knihu vůbec dočtu. Měla jsem pocit, že se topím v množství nadbytečných a nic neříkajících slov, ve stále dokola se opakujících alkoholových a drogových scénách. Čtenářský zážitek mi nakonec přineslo až posledních cca 100 stran, díky nim o 1 * navíc.