Steiner aneb Co jsme dělali
Martin Fahrner
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12155/bmid_steiner-aneb-co-jsme-delali-EPT-12155.png
4
13
13
Můj tatínek byl opravdu fotbalista a později pracoval na vlečce, babička rozsvěcela výhybky na nádraží v Lysé nad Labem a maminka působila na očním oddělení, kde mi ošetřovala drobnější zranění ze skal... Skutečné lidi i skutečné události jsem si však domýšlel, aby zapadli do mé knihy, a mnohé jsem si úplně vymyslel, protože jsem nechtěl vytvořit deníkový záznam a také mi v tom bránila úcta k soukromí mých blízkých. Hlavním důvodem však bylo, že jsem chtěl vyprávět příběhy postav hledajících v životě to nejcennější: jeho hlubší smysl. Svou knihou bych rád vzdal hold každému, kdo tohleto úsilí nevzdává. M. F. Kniha Steiner aneb Co jsme dělali (1. vydání Petrov, 2001) vyvolala při svém prvním vydání značný ohlas, a proto se — v nové podobě — znovu vrací ke čtenářům.... celý text
Přidat komentář
Jako první jsem četla "Pošetilosti doktora vinnetoulogie". Po knize jsem sáhla na základě různých komentářů na DK, ale stejně jsem měla jisté předsudky, hlavně ten Vinnetou v názvu mne trochu strašil. Kniha je útlá, ale úžasná, kdo má podobný světonázor jako spisovatel, ten se nejednou dojme a kniha ho chytí za srdce. Pro mne navíc přidaná hodnota v tom, že se děj odehrává v Ústí nad Labem, které miluji. "Steiner aneb Co jsme dělali" je svým vyzněním podobný jako první kniha, ale je obsáhlejší, víc vzpomínkový, víc autobiografický, ale taky nádherný. Za mne setkání s autorem sice neznámým, ale zato takovým, který mi snad psal z duše.
Moje první kniha od současného českého autora, ve které jde o lásku a úctu k rodičům, k předkům, kamarádům, v níž se mluví o soudržnosti, mužském přátelství, ztracených i nalezených láskách, o něze vůči vlastním dětem ... a - co mě potěšilo nejvíce - o fotbale, o schopnosti dělit se o radost ze vstřelené branky i zvládat porážky. Pravděpodobně jde o částečně autobiografické dílo.
V záplavě současných námětů, v české literatuře nadmíru frekventovaných, jako jsou konflikty, drogy, nevěry, násilí, beznaděj, mě tato kniha svou citovostí až zaskočila. Místy hrozilo, že některé epizody sklouzávají do sentimentu, ale ta správná fotbalová hantýrka to obyčejně vybalancovala.
Doporučuji.
Mám ráda laskavé a láskyplné rozpomínky. I ty vymyšlené. Dojímají mě, a tady jsem se při čtení dojímala též. Občas ale, jako by mi to šlo malinko "proti srsti".
Nejde o to, že by v mých vlastních vzpomínkách chyběla ta zvláštní a jedinečná zastavení v čase, a už vůbec ne o to, že bych jakkoliv zpochybňovala niternost, kterou ta jejich vzbuzují u druhých. Jen mi připadalo, že by - pro jakousi plošnou nepřenosnost - neškodilo ty velké emoce, vypjatost i sentiment, bez oddechu a v opakovaných formulacích útočící na čtenářovy city, tentokrát trochu líp dávkovat.
Myslím, že to, co píše DiskretníBarman níže, by bylo přesně to, co myslím :). Líbilo by se mi, sdílet některé z těch příběhů formou povídek.
Těším se na obě zbývající knihy, Bláznův kabát a Pohádky pro veliké děti. A k doktorům vinnetouologie se budu moc ráda vracet.
„Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec objevil pravdy, které mu už dávno pošeptali jiní.“
Třetí kniha od Martina Fahrnera, kterou jsem přečetla, a s definitivní platností si ho zařazuji mezi své oblíbené. Tentokrát se nejedná o klasický příběh, ale o takový kaleidoskop vzpomínek, kdy do kratičkých střípků ze života fiktivního hlavního hrdiny zjevně probleskují skutečné postavy a skutečné prožitky samotného autora. Není to nijak ohromující, akční ani napínavé, přesto jsem se ke čtení vracela ráda, protože co mají zatím všichni Fahrnerovi hrdinové společné, je snaha být lepším člověkem a nezlomná víra ve spravedlivý svět, pro který jsou ochotni bojovat do roztrhání těla. Ovšem bez zbytečného zdůrazňování všech ústrků a utrpení, kterým při tom musí čelit. Ano, i tady se tak trochu hraje na city, ale nenásilně. Spíš je to takové laskavé pohlazení pro duši.
Knížku namluvil pro Český rozhlas Igor Bareš a určitě se dá někde stáhnout. Do auta a tak...
Jako první jsem od autora četl Bláznův kabát a ten mě zasáhl hodně, pro mě osobně jeden z nejlepších českých románů poslední doby. Ani „Steiner“ mě nezklamal, i když Bláznův kabát je přece jen vyzrálejší román. „Steiner" je spíše takový pelmel vzpomínek, které by mnohdy obstály jako samostatné povídky.
Vzpomínková knížka, trochu nostalgická, s jemným humorem, styl, který mi sedí. Od autora mě zaujala už Pošetilost doktora vinnetouologie, tohle bylo v obdobném duchu, Pošetilost mě zasáhla o něco víc.
Štítky knihy
vzpomínky divadlo rodinné vztahy železnice nádraží odvaha fotbal, kopaná
Autorovy další knížky
| 2015 |  Bláznův kabát |
| 2004 | Pošetilost doktora vinnetouologie |
| 2001 |  Steiner aneb Co jsme dělali |
| 1993 | Pohádky pro veliké děti |
| 2023 | Štěstí |
Příjemně nostalgická kniha vzpomínek na babičku, která tolik milovala dědečka a vždy trpělivě čekala, na maminku, ke které se mohl vracet, na tatínka slavného fotbalistu, který vždy musel hrát s číslem 7 a i v životě pouze za dobré mužstvo a pokaždé podle pravidel, na opravdové přátelství, na ztracené lásky, prostě vzpomínky na prožitý život plný radostí i strastí. Děkuji Snoopi za tip na tuto knihu, protože jinak by mě minula a byla by to velká škoda. V dnešní uspěchané době je tento příběh tak krásně sentimentální, laskavý, občas smutný, ale i hořký, stejně jako je život sám. A každý hraje na svém hřišti života a je jen na něm, jaký zápas odehraje.
Na drkotání zubů zapomeneš, na rány, na to zapomeneš, ale na krásu? Na lásku? Na štěstí? A žít, už jenom moci žít je štěstí, veliké štěstí, i když je kolem i v nás samotných spousta smutných věcí. Uvidíme se ještě Lucie?