Štěstí Rougonů
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38005/bmid_stesti-rougonu-VZw-38005.PNG
4
145
145
Úvodní svazek rozsáhlého dvacetisvazkového cyklu „Rougonů-Macquartů“ je obrazem francouzské rodiny a společnosti za druhého císařství, se všemi znaky tehdejšího sociálního života. Tento román je podle Zoly „přírodopisem rodiny“. Vystupuje v něm syn bláznivé Adelaidy z chudinské čtvrti, Petr Rougon, jemuž státní převrat, prohnaná manželka a vlastní bezohlednost dopomohou ke kariéře.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1974 , SvobodaOriginální název:
La Fortune des Rougon, 1871
více info...
Přidat komentář
Jako začátek ságy zajímavé, jsem zvědavý, co přinesou následující díly a očekávám, že se kvalita bude stupňovat.
Útlá knížečka sotva dorostla 300 stran prosáklá vesnickými chytráky, ztroskotanci, blázny a manipulanty. Zola exceluje v popisném vyprávění, naprosto mě pak ale při čtení překvapilo, jak moderně je román vystavěn. Několik paralelních rovin se průběžně setkává až k osudovému rozuzlení. Masterplan pana Pierra Rougona byl naprosto úchvatný.
Už jsem si vytapetoval stěnu ložnice rodokmenem Rougon-Macquartů a dokupuji 19 zbývajících dílů.
Mě tyhle temnější romány nevadí, ale zase tolik jsem si z toho neodnesla. Vztahy jsou tam složitější, děj mi přišel takový o ničem trochu, uvidím, co přinese další díl. Snad mi to do sebe pak bude víc zapadat a nakonec si to užiju a změním i hodnocení.
U Zoly jde vždy víc než jen o příběh. Jako studie lidského charakteru a vlivu prostředí a genetiky na jeho utváření si text jako obvykle nebere servítky. Syrové a bohužel i bytostně lidské. Skvělá sonda nejen do společnosti přelomového roku 1851, ale i do nás samých.
Jako první knihu od Zoly jsem četla loni v listopadu Hřích abbého Moureta, což mě vůbec nebavilo a do dalšího Zoly jsem se pustila tak brzy prakticky jen proto, že jsem Štěstí Rougonů zrovna měla po ruce. Toto už bylo poutavější a více se to blížilo tomu, co jsem od autora očekávala. Úvod do historie Rougonů a Macquartů byl docela dobrý a je zde vidět, že autor od začátku má mnoho vymyšleno. Přesto se asi nikdy nestane mým oblíbeným spisovatelem (neustále srovnávám naturalistu Zolu s realistou Balzacem a zatím z toho Balzac vychází lépe). I tady mi mnoho pasáží přišlo jaksi nevyvážených. Velký prostor pro něco relativně nezajímavého, menší pro něco, co by mě bylo zajímalo mnohem víc... jako celek to ale fungovalo a bavilo mě to, práce s charaktery je dobrá, akorát jich je příliš mnoho na příliš malém rozsahu "úvodu" do ságy o 20 svazcích. Příběh je ohraničen romantickým osudem nejmladšího Moureta, žel jakožto jedné z mála postav, se kterou se dalo trochu cítit, se mu dostalo očekávaného konce.
Nesnáším tohoto spisovatele, nevím, nějak mi nesedl kvůli temnému prostředí a temným stránkám lidské povahy. Ale tento román mě velmi překvapil tím, že se podobal společenským změnám , vykreslení chování lidí z druhého císařství se všemi aspekty a důsledky.
Nakonec tedy došlo na Zolu. Nechtěla jsem to číst nikdy dřív, kvůli syrovosti - až ohavnosti, kterou jsou díla pana autora z devatenáctého století známá. Až, najednou, jsem se začetla. Musela jsem zřejmě na Zolu dozrát.
První část ságy Rougon-Macquartové nás zavádí do Francie časů pádu druhé republiky. Dostáváme se doprostřed ozbrojeného a politického boje v malebném městečku Plassant, kde zvichřená doba vynese vzhůru či pohřbí několik členů jedné rodiny, vesměs potomků duševně postižené zelinářovy dcery.
Je to napsané ovšem nemoderně - pro dnešek. Nicméně magicky. Připojuji ukázky:
- Pascal upřel pronikavý pohled na šílenou, na svého otce, na svého strýce; sobectví vědce převažovalo; studoval tuto matku a tyto syny s pozorností přírodopisce, který pozoruje proměny nějakého hmyzu. A myslel na ty výhonky jediné rodiny, jediného kmene, z něhož vyrážejí rozličné větve a jehož ostrá míza roznáší tytéž zárodky do nejvzdálenějších haluzi, rozličně pokroucených podle prostředí, vytvářeného sluncem a stínem. A na chvíli se mu zazdálo, že vidí jakoby ve světle blesku budoucnost Rougonů-Macquartů, smečku rozpoutaných a ukojených chtíčů v plápolání zlata a krve.
- Ještě jednou se políbili, usnuli. A na stropě se světelná skvrna zaokrouhlovala jako vyděšené oko, otevřené a dlouze upřené na ty zsinalé měšťáky, jak tu ve spánku vypocují zločin pod svými přikrývkami, zahlédajíce ve snu déšť krve pršící do pokoje a měnící na podlaze své velké kapky v zlaťáky.
- V ztupělosti své beznaděje si nemohl uvědomit, proč se jeho sen blažené budoucnosti nikdy neuskuteční. Proč nemůže odejít s Miettou a s tetou Didou? Když úsilně pátral v paměti, zaslechl ostrý štěkot střelby, spatřil, jak před ním padá prapor s roztříštěnou žerdí a s látkou visící jako křídlo sestřeleného ptáka. V cáru rudého praporu spala spolu s Miettou i jeho republika. Ach, běda, jsou mrtvy obě! Mají krvácející otvory v hrudi a to mu teď zahrazuje život, ty mrtvoly obou jeho lásek. Nemá už nic, může zemřít. Právě toto vědomí mu vnukalo, co opustili SainteRoure, tu neurčitou a tupou mírnost dítěte. Mohli ho třeba bít, a nebyl by to ucítil. Nebyl už ve svém těle, klečel stále u svých milovaných zemřelých, pod stromy, v ostrém dýmu střelného prachu.
- A u Rougonových rozléhal se večer při zákusku smích uprostřed výparů tabule, celé ještě teplé zbytky hostiny. Konečně se mohli zahryznout do rozkoší boháčů! Jejich chtíče, vyblčované třiceti lety ustavičného dychtění, cenily divoce zuby. Tito velcí hladovci, ty hubené šelmy, teprve včera vypuštěné, aby se oddaly svým požitkům, jásali vstříc rodícímu se císařství, tomu království dravého kořistnictví. Tak jako znovu vzkřísil štěstí Bonapartů, založil státní převrat i štěstí Rougonů.
Dobová studie francouzského klasika - o začátku jednoho rodu v období vzniku druhého císařství ....
Sám autor uvádí, že zpracoval místní fakta - a k tomu vykreslil postavy, jejichž pohnutky vás budou překvapovat - naturalismus v pravé podobě....
Ale je tu i idealismus dvou mladých - Silvera a Miette - ovšem zrovna oni zaplatí vysokou cenu ....
Autor je mistrem v popisu krajiny i lidských charakterů ....a přivede k dalšímu pokračování této série ....
Tak můj první Zola a musím říct, že zrejmě ne poslední. Zola uměl. Tak nechutné postavy už jsem v knížce dlouho nepotkal - a kdyby jen jedna... Ne, jeden je tady horší než druhý. Člověčina ve své nejodpornější podobě. Všichni intrikují proti všem, jde jen o zisk, o úspěch, o peníze, o slávu, a o to vše hlavně za cenu nulového úsilí. Z celého toho hnusu tak krásně vyčnívá vztah Silvera a Miette, při kterém se děj jakoby totálně zastavil a jsou to desítky stránek nádhery. Občas může být ta politika roku 1851 nesrozumitelná a počet postav velký, ale časem si člověk zvykne a rodinné vztahy si zapamatuje. Když k tomu člověk přidá tu bohatost Zolova jazyka, je to učebnice literatury, jaká už se dnes nevidí.
Právě jsem knihu přečetl podruhé, abych si připomněl počátky rodu Rougonů a Macquartů. Téměř všichni zde jednají motivovaní touhou po zisku a zajištění si respektu u druhých. Naturalistické prvky jsou v knize zastoupeny opravdu hojně. Ošklivé mezilidské vztahy, praskající lebky. V kontrastu jsou tu nezkažené ideály milenecké dvojice a také postava Pascala, který se věnuje lékařské vědě a okolní intrikaření ho nechává chladným.
Začátek ságy čítající 20 knih je zapomenutý klenot. Miluji jakým slohem a stylem je kniha napsaná. Politická situace, rodinné vztahy to vše je tak velkolepě popisováno, že přehodnocuji celého Zolu. Upřímně jsem si tak nejvíce oblíbila postavu Adelaidy a doktora Pascala. Ale přesto nejkrásnější je milostný vztah Silvera a Miette.
Díky, že existují levné knihy a já si tento skvost mohla koupit za hubičku.
Lidé jsou různí. Vždycky se našli a vždycky se najdou tací, kteří pletichaří a jde jim především o vlastní prospěch. A i když takoví nejsou všichni, je jich dost. Zola je úžasný tím, že vykresluje povahy lidí velmi reálně. Jeho popisy lidské povahy (ale třeba i míst a situací) jsou poměrně dlouhé, ale barvité a rozhodně ne nudné. Díky tomu je snadné si vše představit a prožívat. Musím říct, že mi je z knihy smutno. O Pascalovi Rougonovi, který se šel podívat na několik politických večírků, napsal: "Nudil se tu méně, než se obával. Napoprvé byl ohromen, na jaký stupeň pitomosti může klesnout zdravý člověk." To mi říká, že jsme se od 19. století zase až tak moc nezměnili ...
Mé první setkání se Zolou, k němuž jsem se odhodlala, promyšlený úvod do celé dlouhé ságy, kde se čtenář seznámí s mnoha postavami, které se později stanou hrdiny svým vlastních, no v Zolově podání spíše tragédií.
I přes tento úvod je pro mě při čtení Zolových knih tabulka s rodokmenem nezbytnou pomůckou.
Tak jsem si dal po dlouhé době pořádnou klasiku a když už tak je třeba začít od začátku 20-dílné edice. Zola byl skvělý vypravěč a jeho popisný styl, kterým dokáže trefit vše od vzhledu až po nejniternější pocity, je zcela pohlcující. Lidi byli evidentně stejné svině odjakživa - krom jedné výjimky čisté lásky nějaké pěkné city v této knize nehledejte. Rodiče nemají rádi své děti - vidí v nich jen budoucí zisk - děti nemají rádi své rodiče - vidí v nich jen zisk, až chcípnou a nejšpinavější intrikánství bují jako plevel. Konec je zcela strhující a i když jsem se knihou prokousával bezmála měsíc, čtení to bylo úžasné. Musím po antikvariátech sehnat Štvanici a zase někdy pokračovat v tomto lidském bahně, tak skvěle popsaném mistrem Zolou.
Pierre Rougon je hrdina asi jako Miloš Zeman, když hlásá, že se s puškou postaví na hranici k obraně vlasti. Byl by schopen, stejně jako prasident, hrdě vztyčit unijní vlajku a zároveň hlásat vymaňování se z unijního vlivu, podkuřujíc tím někomu jinému. Jak by se mu to zkrátka hodilo. Přihřívá si svou polívčičku pomocí různých prostředků. Kupříkladu využívá a dokonce podněcuje strach obyvatelstva. Jde doslova přes mrtvoly.
Těžko v románu hledat kladné a záporné hrdiny. Všichni jsou vesměs prevíti, číhající na svou příležitost, převlékajíc kabáty. S touto zbabělou vypočítavostí kontrastuje jen dětský idealismus dvojice Silvere a Miette.
Po této knize si asi leckdo, více než obvykle, povzdychne: „Kdyby tak lidé více četli.“
Román o 300 stránkách mi přišel tak akorát dlouhý k ochutnání Zolovy kuchyně. Neměl jsem zprvu tušení, že vybírám první díl volného románového cyklu čítající 20 knih. Teď mám další jistotu, kdybych nevěděl, po čem sáhnout.
Zola je jeden z mých nejoblíbenějších klasických autorů. Ve svých knihách postavy neidealizuje a realisticky je popisuje se vším všudy - i s někdy velmi ošklivými vlastnostmi - a to se mi líbí. V této knize trochu vytýkám zdlouhavé popisné pasáže, které mě občas dovedly až na myšlenku knihu odložit, ale vydržela jsem :) Jinak na to, že politická témata jsou pro mě nezajímavá, tak tuto knížku jsem dočetla do konce a dávám 4 hvězdičky.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
První knížka z cyklu Rougonové – Macquartové. Cyklus čtu napřeskáčku, tenhle díl se mně z něho líbil asi nejvíc. Hodně drsná romantika, propracovaná do detailu, výstižně popsané lidské povahy, literární virtuozita. Možná si autor mohl odpustit radostné běsnění Rougonů po srdceryvné popravě, tam už byl kontrast moc velký.