Stín větru
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469684/bmid_stin-vetru-LeM-469684.jpg
4
1242
1242
Pohřebiště zapomenutých knih série
1. díl >
Stín větru, literární thriller s prvky historického, gotického i detektivního románu, se stal kultovním knižním fenoménem a celosvětovým bestsellerem vydaným ve 45 zemích. Carlos Ruiz Zafón v něm poprvé uvedl čtenáře do magického světa Pohřebiště zapomenutých knih – a k jejich radosti tak učinil ještě třikrát, v prózách Andělská hra, Nebeský vězeň a Labyrint duchů. Ukryté hluboko v srdci starobylé Barcelony leží pohřebiště tisíců ztracených či odložených svazků. Sem je jednoho chladného rána roku 1945 přiveden desetiletý Daniel Sempere, aby si vybral jeden titul. Daniel zvolí román Stín větru záhadného autora Juliána Caraxe – a nastoupí spletitou a nebezpečnou cestu iniciace do světa literatury i dospívání. Životní osudy Daniela a Juliána se začnou protínat, až nakonec vytvoří složitý mnohavrstevný propletenec…... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno:
2018
,
Knižní klub
Originální název:
La sombra del viento, 2001
více info...
Přidat komentář
Skvělé, skvělé, skvělé! Proč někdo hledá knihy, aby je nakonec spálil? Proč je hlavní postava naší knihy tolik podobná postavě knihy v knize? A jak to celé nakonec dopadne a kde je vlastně pravda? Tyhle otázky jsem si kladla po celou dobu, co jsem knihu četla a nakonec mě poslední třetina knihy tak pohltila, že jsem četla až do dvou hodin do rána i přes vidinu ranního budíčku v 6, a to se mi už dlouho nestalo. Napětí prostě přímo vtahuje do stránek a nejde se odtrhnout.
"Když jsem se probudil, zmocnila se mě jistota, jako by mi někdo neznámý ve snu zašeptal pravdu do ucha."
Když čtu tyto věty okamžitě mi naskočí pocit, který občas mám a velmi dobře si ho vybavuji. Takovýchto PŘESNÝCH vět , které člověku okamžitě něco vybaví je v knize mnoho. A proto si mě jednoznačně kniha získala.
Další věc , kterou velice vysoce hodnotím , je autorovo umění perfektně změnit styl , pokud v knize postavy něco vypravují. Každý se vyjadřuje jinak, naprosto geniálně napsané a neuvědomuji si, že bych četl nějakou jinou knihu ve které by právě tohle bylo tak dokonale zvládnuto.
Jsem z lidí kterým tato kniha sedla a naprosto je okouzlila.
Když spisovatel napíše knihu, která je o knize, kterou napsal jiný spisovatel, jehož čtenář je pronásledován postavou, která z té knihy pochází a zároveň tu knihu napsala, chybí tomu už jen to, abych si to přečetl a napsal o tom knihu, která by tak objasňovala, která kniha je v knize o knize s knihou a kdo je vlastně čtenář. Rozumíte mi? Ne? Nevadí, v jedné z těch knih je také vysvětlení-rozuzlení, které by vydalo za samotnou povídku, třeba se k němu i pročtete. Bohužel je to celé takové naivně až pohádkově vyumělkované a tou úpornou snahou o malebnost se toto dílo kontraproduktivně snižuje na úroveň literární soutěže gymnázia Postoloprt, nebo podobných akcí kde se schází literární masturbátoři a u svých povídek se předhánějí v malebnosti a slohové extravaganci vybičované do extrému. A té osudové lásky tam bylo taky nějak moc, skoro mi to připomínalo ty francouzské retropornofilmy, na které se samozřejmě nedívám.
Hotová antická tragédie, nebo dokonce více tragédií v jednom balení. Chvílemi mě kniha nadchla, chvílemi zcela pohltila, abych se zase probrala a udiveně se sama sebe ptala, kdo je kdo (a proč - těch lží, převleků, utajených pravd bylo na jeden příběh až moc) a kde to jsme (ve zkoumané a tajemnem opředené minulosti, nebo v současnosti mladého kluka, která je pro nás už ale také minulostí), a někdy si mi myšlenky od knihy úplně odtoulaly jinam.
Ozvěny španělské občanské války a pohledy z Barcelony byly pro mě (ač milovníka všeho španělského - všech regionů, španělštiny - katalánština se tu ještě moc nevede, a Barcelony zejména - tajemné starobylé i moderní pulzující) poněkud chabé a skoro nic nevypovídající (možná jen náznakem pro místní).
Celkový dojem je proto zmatek v duši až nedůvěra (70%). Uvidím, co s tím provede Andělská hra...
Po přečtení prvního autorova románu "Kníže z Mlhy" jsem vůbec nečekal takhle skvělou knihu... Doporučuji.
Kniha zapůjčena díky zdejšímu hodnocení.......Někdy to na mě bylo chaotické,přečetla jsem si to zde znovu několikrát-jakože PROČ má tak vysoké hodnocení....? Já tedy měla problém spíše s "prostředkem "knihy - na konci už jsem chtěla vědět,co a jak....
Jsem ráda,že jsem ji četla,ale čekala jsem větší "zážitek"...
Na této knize mě zklamalo že občas přímo smrdí literární masturbací a touhou se dělat hezčí než opravdu je a některé pasáže mi přišli moc dlouhé. Taky mi vadí že ačkoliv se celý děj odehrává jakoby v "reálném" prostředí, postavy jsou velice ploché a naivní. Působí to zkrátka jako válka krásných, po růžích navoněných jednorožců s retardovanými krvelačnými skřety co právě snědli svoje matky.
Stín větru po naprosto úchvatném začátku, který sliboval něco naprosto dokonalého a zcela výjimečného sklouzl mezi "pouze" velmi dobré až skvělé knížky.
Kladných hodnocení je zde dost, zmíním jen drobné vady na kráse. Absolutně osudových lásek až za hrob je tam nějak moc. Příběh Nurie není vložen zrovna šťastnou formou. To nemá být minimálně povídka vložená v románu, to má být dopis na rozloučenou. Příběh jiné postavy by se dal i do románu psaného ich formou vložit. Například tak, že by bylo odlišené vyprávění jednotlivých postav. A setkala jsem se v knížkách i s tím, že do příběhu psaného ich formou bylo vloženo klasické vyprávění er forrmou.
Ale jako celek je Stín větru pořád vysoký nadprůměr.
Kniha mě naprosto uchvátila. Užívala jsem si ji od první do poslední stránky.
"Každá kniha, každý svazek má duši. Všechny v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé, když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé, když někdo přejede po jejích stranách pohledem, duch knihy roste a sílí. …Když nějaká kniha upadne v zapomnění, my, strážci, se postaráme. Knihy, které si už nikdo nepamatuje, knihy ztracené v čase žijí navždy s nadějí, že se jednoho dne dostanou do rukou nového čtenáře, k novému duchu. Každá z knih byla nejlepším přítelem nějakého člověka. A teď mají nás."
Román klasického stylu, dnes už poněkud zastaralého, ale to mi vůbec nevadilo. Odehrává se v Barceloně po španělské občanské válce, přičemž se v retrospektivách dostáváme do časů před i během války. Trochu toho tajemna, ale ne zas moc, pohřebiště zapomenutých knih, pátrání po autorovi jedné ze zapomenutých knih… Není to nijak složité, spíš tak na odreagování.
Tato kniha mi ležela doma skoro rok, než jsem se k ní dostala a pak jsem se divila, proč jsem ji nezačala číst dříve. Úplně mě do sebe vtáhla a velmi se mi líbil krásný jazyk, kterým byla psána, prostě přišlo mě to o úroveň výše než většina knih, které běžně čtu. Líbí se mi, že příběh se odehrával ve dvou rovinách, které se navzájem prolínaly, že se odkrýval postupně a další a další střípky dokreslovaly celou mozaiku příběhu. Z Barcelony doby fašistického Franka až mrazí, z metod jejich tajné policie jde strach a na to navazuje jakýsi gotický temný román opuštěných prokletých sídel a kamenných sarkofágů. Mně se líbilo, že to všechno bylo na závěr vysvětleno a že to dostalo reálný základ proč a jakým způsobem se to mohlo odehrát.
Musím přiznat, že hlavní hrdina, asi tím, že byl dospívající chlapec, mě příliš nezaujal, ale postava neúspěšného spisovatele Juliana Caraxe byla vylíčená velmi poutavě a jeho příběh je mnohem zajímavější než příběh Daniela, který ho vypravuje, a Beatrix, a musím říct, že jsem vůbec nepochopila, z jakého důvodu ho ta slečna nakonec tak okouzlila, když ji předtím nesnášel, asi jsem málo romantická, nebo, dle mého názoru, to mohl spisovatel vysvětlit lépe. Přesto celkový dojem z knihy byl velmi silný a patřila k nejzajímavějším, které jsem v poslední době četla.
"To máte totiž tak, a jsme zase zpátky u Freuda, neboť metafora je to trefná, muž se během vteřiny nažhaví jako žárovka, úplně doruda, ovšem stejně rychle i vychladne. Žena však, a to je vědecky dokázáno, se rozehřívá jako žehlička, chápete? Pomaloučku, polehoučku, hezky postupně. Ovšem pokud se rozehřeje, pak už ji nikdo nezastaví. Jako ty vysoký pece v Baskicku.“
Za začátku nadšení, plynoucí z úžasné atmosféry a z autorova umění hrát si se slovy. Bohužel však poslední třetina už byla zdlouhavá, ztratila kouzlo a na konci jsem si akorát tak oddechla, že už je konec. Škoda.
Kdybych knihu četla jako náctiletá, určitě by mě posadila na zadek. Dobrodružství, tajemství, láska, přátelství, zloduch bez citu, hodně velkých slov a lásek až za hrob... Ale je toho nějak moc a citím se zahlcená a trochu podvedená použitím obehraných námětů. Vždyť každému musí být okamžitě jasné, kdo je Laín Coubert nebo jak je to s Penélope a Juliánem.
Kniha má nádhernou atmosféru a ty strašidelné a tajemné kulisy jsou popsány velmi podmanivým způsobem. Celá zápletka se motá kolem knih, takže taje srdce každého čtenáře. Kdo by netoužil zabloudit v pohřebišti zapomenutých knih (a kdo z nás si nevzpomněl na Jméno růže a klášterní knihovnu). Oblíbila jsem si některé postavy Fermína a jeho lidovou moudrost a vtip, odanného přítele Miquela, chůvu Jacintu.
Body naopak ubývají za příběh Nurie, tedy spíš za to jak ho autor podal - nějak na těch 70 stranách zapomněl, že je to několik listů papíru psaných se stínem smrti v zádech. Najdou se další místa, která prostě postrádají logiku a do očí bijcí blbost člověka zvedá ze židle. To se odpustit nedá.
Kniha, do které jsem se zpočátku nemohla začíst, několikrát jsem ji odložila a po čase zkusila znovu. Nakonec se mi to povedlo a přečetla jsem ji takřka na jeden zátah. Napětí, láska, úžasný popis prostředí a hlavních postav. :-)
Jsem ráda, že jsem jako první četla Andělskou hru a už o knihkupectví starého pana Sempereho a Isabelle věděla víc. Možná proto mě konec tak dojal, úžasný příběh s krásným koncem...
Štítky knihy
láska tajemno španělská literatura intriky incest Barcelona mysteriózní, mystéria fantaskní o knihách
Autorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
Kniha na mě působila naivně, jakoby byla napsaná s obrovskou snahou , aby se líbila lidem, aby zaujala, aby byla hezká a malebná. O to více pak vynikne, že autor , ač napsal mnoho slov, zase nemá až tolik co říct. Takový Coelho krásné literatury.