Stínohrad

02.01.2023

„žití mám po krk, smrti jenom po pás
kdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údy
i hlava mají kolem sebe provaz –
to loutkař vede, koho, kam a kudy?

přiznej si, plode: žiješ pro dužninu
a jádřincem ti cosi prohlodává
a tvoje míza, mdlá krev kolotavá
má blíže k hnusné vodě nežli k vínu

kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď cele
kdo budeš, buď, kdo byl jsi, život veleb
kdo nechceš být, hned všeho bytí zanech

kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane?
a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se?
mou odměnou mi budiž vykrvácet“

Cestu proti proudu tvorby básníka Ondřeje Hanuše jsem zakončil u jeho první sbírky, od které mě neodradilo ani to, že jsem se před jejím načnutím dozvěděl, že je až příliš formalistní, a tedy téměř k neučtení. Ne, neměl jsem ten pocit, kdepak: básně ve Stínohradu jsou sice pečlivě tvarovány do formy sonetů, ale necítil jsem z nich zatuchlost školního kabinetu. Naopak, verše byly vážné a závažné a upřímně míněné, jak se na básnický debut patří.
Spirituálnímu rozměru se mi zdálo rozumět, a na některým místech byla hloubka ve mně zasažena tak, až se mi z toho tajil dech.

„spát na zemi a v stínu svatých strání
z cest nejkratší je cesta do neštěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání

zvát nezvané a sami nebýt zváni
do mělkých louží, do životních trestí
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

je tolik lidí, kolik jen je dlaní:
jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni“