Populární knihy

/ všech 8 knih

Nové komentáře u knih Ondřej Hanus

Volné verše Volné verše

Sbírka jistě vyzrálá a kvalitní, v mnohém (zdaleka ne jen svou formou) odlišná od Stínohradu a Výjevů. Sestává ze čtyř skladeb, vinou čehož se její vnitřní soudržnost rozkližuje ještě víc než u Výjevů (nepokládáme-li tedy za ústřední pojítko vágní a mnohotvárný volný verš, což by podle mě bylo vazivo příliš slabé). Z těchto skladeb se první (nelegie) a poslední (svítáníčko) nesou v duchu – já nevím – rilkovském nebo eliotovském. A tento dojem není primárně navozen tím, že jeden z úvodních citátů je připsán právě Rilkovi, ale těch spojitostí a podobností je tam mnohem víc. Skladba třetí (nádraží Holešovice) pak v sobě má cosi z dravosti poválečného českého surrealismu a jeho dědiců, ty enumerace, energie, paradoxy, expresivnost, jazykové hry mi v lecčems připomínají třeba takového Zbyňka Havlíčka, byť jeho pádnosti to nedosahuje, na to je to až příliš kočírované a komponované. Ovšem podobně jako v případě reflexivní první a třetí skladby i zde básník často dosahuje působivosti, řeklo by se až bravurního naplnění žánru (a to nemyslím nutně jako negativum): nádraží Holešovice VIII jsem na horách mám sex s Terezou a Markem šedý kocour se zastavuje vždy až za propastí plnou pečlivě orchestrovaných zapomínek trvale svolný k nesymbolické kastraci privilegovaných únik nabývá účinku ke dni útěku útěk nabývá účinku ke dni útoku obojí je obojí běžec neběžec živec neživec zrychlený jazyk zpomaluje svět stín začíná tam kde končí matka ústřel paměti podchycený tápajícím ukazováčkem sálající hermetickým patosem dětství přesahy získávají status dekorací objekt je střežen psem subjekt je střežen kocourem nesymbolický kastrát na mě křičí ze sna že život se dá prosrat nebo promrdat Další působivé části skladeb jsou nádraží Holešovice II a III a svítáníčko I, V a X. Za nejlepší (a nejen proto, že jednoznačně nejpřístupnější) pokládám druhou skladbu (branická), což je takové trochu figurkářství, trochu opájení geniem loci (obojí poněkud stereotypní), trochu vnitřní pandemonium, ale v posledku katarze. A to je fajn: branická III MEZIVRŠÍ žádné vrchy tam nejsou, ale zato jsou dva, a mezi nimi je prázdno, ale zato dokonale oslovené, jenže co se slovem, kterému je rozumět? zmizí mezi zuby a někde tam bude vinohrad, protože dvě ulice ho mají v názvu, Pod a Nad ním, ale na Braníku se stejně pije jenom paměť, spousta paměti, pámbu by se v ní utopil jenže je třeba přestat chlastat, přestat si típat cigára o čelo, přestat vyskakovat z jedoucích aut, přestat si vypíjet z hlavy strach, přestat s přestáváním a konečně přestat Navzdory těmto efektním kusům a pasážím, které se dobře čtou, dá se k nim vracet, citovat či přeposílat je lidem, zkrátka jsou jaksi výstavní poezií, mám s touto sbírkou a celou Ondřejovou poezií určitou potíž, což plně zjišťuju až teď po přečtení Volných veršů, kdy mám živé povědomí o dosavadním celku jeho tvorby. Zjišťuju, že nejsem schopen ponořit se do ní a bez výhrad ji čtenářsky (ale tím míním spíš vnitřně než literárně) přijmout, respektive – obrátím-li perspektivu – že tato poezie nemá dost síly na to, aby mne oslovila. Jako příčinu odhaduju, krom její nedostatečné niterné koherence (což s následujícím vlastně souvisí), její vnitřní nedůvěryhodnost. Jako by se jí nedostávalo garance lidského citu a prožitku, jako by v ní chybělo závažné jádro, básníkova osobnost v plném svém nasazení. Možná Ondřejovi křivdím a je to vše způsobeno jen extrémně přísným výběrem (ovšem i ten je jeho osobním obrazem a odrazem), kdy zůstaly stovky jiných textů stranou a vědomí integrity a kontinuity tím bylo narušeno. Nicméně působí na mě zkrátka podezřele a nedůvěryhodně, když básník jednou vysekne dokonalý sonet, jindy kvazirilkovskou elegii, pak se zas hrabalovsky opájí periferií, aby následně s vehemencí ve stylu Zbyňka Havlíčka či Karla Šebka ohledával podvratnost sexuality (nebo co všecko vlastně) a ve finálně se zklidnil do jakési eliotovské reflexivní disputace. Spojuje to všehovšudy pár motivů, nikterak výrazných a pocitově spíš chtěně naroubovaných (třeba ty kocouři), a celé to sice nesporně dokládá jeho um, jeho sečtělost a schopnost vžít se do různých poetik (či přímo poetických světů!) a psát v jejich duchu. Ale není to pak jen rafinovaná, ba geniální eskamotáž? Kde je za tím on sám? A pakliže všude, není intenzita jeho „poselství“ (či chcete-li, osobnostního vkladu a vzkazu) povážlivě vachrlatá?... celý text
V_M


Výjevy Výjevy

S autorem se znám osobně, a byť jsme se hezkých pár let neviděli, vážím si jej jako člověka, literárního znalce, nadšence a tvůrce. Poetika Výjevů je pro Ondřeje (bráno minimálně z perspektivy doby vzniku knížky) v mnohém typická: Čiší z nich jeho sečtělost, dlouholeté a intenzivní obcování s tvorbou českých i světových básníků, jeho texty jsou plné aluzí a neobjevují se v nich zdaleka jen tvůrci uvedení v dovětku na konci sbírky. Je v nich evidentní jeho tehdejší odborný i tvůrčí zájem o sonet a obecně básnické formy, rým, rytmus, zvukomalebnost verše apod. Nechybí ani upřímné zaujetí studiem bohemistiky (ostatně básně vznikaly mezi autorovým 19. a 26. rokem, tedy právě v době studií), ani snad poněkud mladické tendování k expresionismu (vždyť koho z vážných zájemců o poezii v tom věku nefascinoval?). Bylo pro mě rozhodně příjemné číst Ondřejovy verše, opájet se jeho bez nadsázky virtuózní schopností dodržet formu, vytvořit efektní rytmus či brilantní rým. V tomto ohledu si sbírka zaslouží jedině obdiv. Horší to bylo s celkovým konceptem, naroubovaným na texty poněkud na sílu, vnějšně ani vnitřně totiž netvoří žádný spojitý celek a snaha dodat tomu kompoziční rámec je tedy nefunkční. To samé platí i pro jednotlivé básně: ona kazajka formy (počtu veršů, rytmu, rýmu), jakkoli mistrná, nejednou budí dojem, že báseň vznikla nikoli z niterné nezbytnosti, ale na odiv, pro uspokojení z naplnění tvaru, nikoli jako kontemplace, nýbrž jako kompletace. Netvrdím, že to není legitimní pohnutka/způsob tvoření – a už vůbec ne, že i dovršení formy nemůže mít pro autora a čtenáře hluboce niterný obsah –, jen mi zkrátka taková tvorba sedí míň. Až přílišná efektnost (či chcete-li vybroušenost) prostě odvádí pozornost jinam než k emočnímu a paradoxně i jazykovému jádru básně – a bojím se, že se to neděje jen v mé recepci, ale i v produkci. Básně jsou to v nejlepším slova smyslu čtivé a rád se k nim někdy vrátím opojit se znovu krásou českého jazyka a verše, ale už teď se těším na autorovy Volné verše, které jsem si přednedávnem pořídil, a byť už jsem je před lety zčásti četl, chystám se na ně s velkou chutí. Za nejlepší pokládám výjevy první, pátý, devátý, desátý, jedenáctý, dvanáctý, dvacátý osmý a třicátý čtvrtý. Níže jeden z nich na ukázku: DVANÁCTÝ VÝJEV (pohřební) krev, šlechta těla, převyšuje tepem (zápůjčkou zvuku) maso, kůži, kosti být bubeník, mám blány bubnů z tepen metronom ze srdce a noty na vnitřnosti otvírám město jako krabici pravdou je holá smrt a každý zářez do masa křiví nespočetné tváře průvody rakví, noty na bicí změní se rytmus, promění se věty a budu bezpodmětný, bezpředmětný hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří nad horami slunko září stoupá výš a výš práce čeká, hospodáři, a ty v hrobě spíš... celý text
V_M


Stínohrad Stínohrad

„žití mám po krk, smrti jenom po pás kdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údy i hlava mají kolem sebe provaz – to loutkař vede, koho, kam a kudy? přiznej si, plode: žiješ pro dužninu a jádřincem ti cosi prohlodává a tvoje míza, mdlá krev kolotavá má blíže k hnusné vodě nežli k vínu kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď cele kdo budeš, buď, kdo byl jsi, život veleb kdo nechceš být, hned všeho bytí zanech kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane? a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se? mou odměnou mi budiž vykrvácet“ Cestu proti proudu tvorby básníka Ondřeje Hanuše jsem zakončil u jeho první sbírky, od které mě neodradilo ani to, že jsem se před jejím načnutím dozvěděl, že je až příliš formalistní, a tedy téměř k neučtení. Ne, neměl jsem ten pocit, kdepak: básně ve Stínohradu jsou sice pečlivě tvarovány do formy sonetů, ale necítil jsem z nich zatuchlost školního kabinetu. Naopak, verše byly vážné a závažné a upřímně míněné, jak se na básnický debut patří. Spirituálnímu rozměru se mi zdálo rozumět, a na některým místech byla hloubka ve mně zasažena tak, až se mi z toho tajil dech. „spát na zemi a v stínu svatých strání z cest nejkratší je cesta do neštěstí stát za zvukem a tišit rozléhání zvát nezvané a sami nebýt zváni do mělkých louží, do životních trestí mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni je tolik lidí, kolik jen je dlaní: jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstí stát za zvukem a tišit rozléhání mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni“... celý text
mirektrubak



Výjevy Výjevy

„vzduch mezi stébly je tišší než ticho dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor zítřek zní krvavým výkřikem do pustin Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím“ Po zážitku s Volnými verši jsem s radostným očekáváním pustil do předchozích Výjevů a byl opět potěšen hravostí, která nebyla infantilní, ani samoúčelná, ani nebyla použita na úkor duchovní hloubky, do které jsem se zde cítil být pozván. Jen výjimečně jsem měl pocit, že vítězí forma nad obsahem, ale častěji si užíval souladu mezi tím, co je řečeno a jak je to řečeno. Jako pravidelný návštěvník katolických bohoslužeb jsem ocenil hrátky s liturgií: „koroduj za nás, vyslyš naše hrozby“ mě rozesmálo, a neméně zaujat jsem byl i „ptačím Krédem“, které vypadalo, jako by jeho autorem byl špatně slyšící náhodný návštěvník mše: „měřím jednoho Boha / letce všemohoucího / věřitele nebe i země // má zobáček a milimetr na výšku / opeřený, ne stvořený / jedné podstaty s lidstvem // skrze něhu / všechno je stvořeno“ „tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst Kristus je rána, která nechce srůst jateční víra podřezat apoštoly, když se neumírá až začne se dít konec, bohapustě vyhřeznou stíny přichycené u stěn sen jedem svítí tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“... celý text
mirektrubak


Volné verše Volné verše

„od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po níž se dochází až k zasvěcení ledu, tažné úvratě přesýpají smysly v uchopení tím pohybem jsi zlákán, chceš se účastnit jako bys ani nebyl pozorovatelem tím odsouzencem k času, a tak zvedáš pohled přehlížíš plynutí a překračuješ prostor a to je zásluha, pak záchvěv z orných polí a kdosi klečí, v nich, a sám — to vidíš sebe a v sobě každého — když povstáváte jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou a to je dar — od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, a čas už není“ Setkání s touhle sbírkou mi přineslo překvapivě mocný a překvapivě mnohovrstvý zážitek. Zaujala mě už svoji grafickou podobou, ale nezůstalo jen u toho. Příjemně překvapen jsem byl tím, kolik různých poloh na tak krátkém prostoru dokáže Ondřej Hanus vystřídat. Každá ze čtyř sekcí jeho sbírky je něčím specifická, ale zároveň se mi zdá, že všechny fungují dobře dohromady, že k sobě patří. Úvodní sedmidílné nelegie působí nejvíc duchovně (nejvíc připomínají „opravdovou poezii“, pokud bych to měl vyjádřit takhle ironicky). Následující branická je konkrétní a fyzická, jako bychom společně s básněmi stoupali od Vltavy k Branickým skalám – i rozdělení vět do veršů zde evokuje řeč zadýchaného člověka stoupajícího do kopce. (na to bych nepřišel sám, byl jsem poučen literárním vědcem :-) Nádraží Holešovice je část, která mě zaujala asi nejvíc. Na první pohled je v ní všechno to, co nemám na veršování rád: sebestřednost básníka píšícího o svém básnění, přemíra vulgarit i cizích slov. Ale na rozdíl od nedávno čteného Borkovce mě tady Hanus svojí sebeironií fakt dostal a já jsem se jeho nespoutanou fantazií bavil jako u poezie už dlouho ne. Za radost z veršů typu „lyrika je prdel přistižená při činu“, „nechť mi ctihodné metafory vylížou sítnici“ nebo „děloha je nejlepší přítel člověka“ jsem se sice trochu styděl, ale co už. Guilty pleasure, taky pleasure. V závěrečném svítáníčku pak znovu dobře ukazuje, jak dokáže dobře řemeslně pracovat s jazykem (v dobrém slova smyslu) a i když se proti vlastní tvorbě a snad i proti mikrokosmu básnického provozu vymezuje („odkažte mi svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“ nebo „a proto veškerá láska je metanarativ / a proto není tětivy kde není terče / a proto je nedůstojné psát básně po třicítce), nedokáže zároveň zapřít svůj talent, svůj literární přehled (těch aluzí a parafrází, co tady je!) a nejspíš ani svoji touhu se básnicky vyjadřovat. „koťata, to jsou andělé, věčně živí v podstatě určení, vždyť skrze něhu všechno je stvořeno, a není anděla který by neměl klín, a není člověka který by neměl klín, a není boha který by do nich nebyl vklíněn“... celý text
mirektrubak