Volné verše přehled

10.12.2024

Sbírka jistě vyzrálá a kvalitní, v mnohém (zdaleka ne jen svou formou) odlišná od Stínohradu a Výjevů. Sestává ze čtyř skladeb, vinou čehož se její vnitřní soudržnost rozkližuje ještě víc než u Výjevů (nepokládáme-li tedy za ústřední pojítko vágní a mnohotvárný volný verš, což by podle mě bylo vazivo příliš slabé).

Z těchto skladeb se první (nelegie) a poslední (svítáníčko) nesou v duchu – já nevím – rilkovském nebo eliotovském. A tento dojem není primárně navozen tím, že jeden z úvodních citátů je připsán právě Rilkovi, ale těch spojitostí a podobností je tam mnohem víc. Skladba třetí (nádraží Holešovice) pak v sobě má cosi z dravosti poválečného českého surrealismu a jeho dědiců, ty enumerace, energie, paradoxy, expresivnost, jazykové hry mi v lecčems připomínají třeba takového Zbyňka Havlíčka, byť jeho pádnosti to nedosahuje, na to je to až příliš kočírované a komponované. Ovšem podobně jako v případě reflexivní první a třetí skladby i zde básník často dosahuje působivosti, řeklo by se až bravurního naplnění žánru (a to nemyslím nutně jako negativum):

nádraží Holešovice

VIII
jsem na horách mám sex s Terezou a Markem

šedý kocour se zastavuje vždy až za propastí
plnou pečlivě orchestrovaných zapomínek
trvale svolný k nesymbolické kastraci privilegovaných
únik nabývá účinku ke dni útěku
útěk nabývá účinku ke dni útoku
obojí je obojí
běžec neběžec živec neživec
zrychlený jazyk zpomaluje svět
stín začíná tam kde končí matka
ústřel paměti podchycený tápajícím ukazováčkem
sálající hermetickým patosem dětství
přesahy získávají status dekorací
objekt je střežen psem subjekt je střežen kocourem
nesymbolický kastrát na mě křičí ze sna
že život se dá prosrat nebo promrdat

Další působivé části skladeb jsou nádraží Holešovice II a III a svítáníčko I, V a X. Za nejlepší (a nejen proto, že jednoznačně nejpřístupnější) pokládám druhou skladbu (branická), což je takové trochu figurkářství, trochu opájení geniem loci (obojí poněkud stereotypní), trochu vnitřní pandemonium, ale v posledku katarze. A to je fajn:

branická

III
MEZIVRŠÍ

žádné vrchy tam nejsou, ale zato jsou
dva, a mezi nimi je prázdno, ale zato
dokonale oslovené, jenže
co se slovem, kterému
je rozumět? zmizí mezi zuby

a někde tam bude vinohrad, protože
dvě ulice ho mají v názvu, Pod
a Nad ním, ale na Braníku se
stejně pije jenom paměť, spousta
paměti, pámbu by se v ní utopil

jenže je třeba přestat chlastat, přestat
si típat cigára o čelo, přestat
vyskakovat z jedoucích aut, přestat
si vypíjet z hlavy strach, přestat
s přestáváním a konečně přestat

Navzdory těmto efektním kusům a pasážím, které se dobře čtou, dá se k nim vracet, citovat či přeposílat je lidem, zkrátka jsou jaksi výstavní poezií, mám s touto sbírkou a celou Ondřejovou poezií určitou potíž, což plně zjišťuju až teď po přečtení Volných veršů, kdy mám živé povědomí o dosavadním celku jeho tvorby. Zjišťuju, že nejsem schopen ponořit se do ní a bez výhrad ji čtenářsky (ale tím míním spíš vnitřně než literárně) přijmout, respektive – obrátím-li perspektivu – že tato poezie nemá dost síly na to, aby mne oslovila. Jako příčinu odhaduju, krom její nedostatečné niterné koherence (což s následujícím vlastně souvisí), její vnitřní nedůvěryhodnost. Jako by se jí nedostávalo garance lidského citu a prožitku, jako by v ní chybělo závažné jádro, básníkova osobnost v plném svém nasazení.

Možná Ondřejovi křivdím a je to vše způsobeno jen extrémně přísným výběrem (ovšem i ten je jeho osobním obrazem a odrazem), kdy zůstaly stovky jiných textů stranou a vědomí integrity a kontinuity tím bylo narušeno. Nicméně působí na mě zkrátka podezřele a nedůvěryhodně, když básník jednou vysekne dokonalý sonet, jindy kvazirilkovskou elegii, pak se zas hrabalovsky opájí periferií, aby následně s vehemencí ve stylu Zbyňka Havlíčka či Karla Šebka ohledával podvratnost sexuality (nebo co všecko vlastně) a ve finálně se zklidnil do jakési eliotovské reflexivní disputace. Spojuje to všehovšudy pár motivů, nikterak výrazných a pocitově spíš chtěně naroubovaných (třeba ty kocouři), a celé to sice nesporně dokládá jeho um, jeho sečtělost a schopnost vžít se do různých poetik (či přímo poetických světů!) a psát v jejich duchu. Ale není to pak jen rafinovaná, ba geniální eskamotáž? Kde je za tím on sám? A pakliže všude, není intenzita jeho „poselství“ (či chcete-li, osobnostního vkladu a vzkazu) povážlivě vachrlatá?

02.01.2023

„od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po níž
se dochází až k zasvěcení ledu, tažné
úvratě přesýpají smysly v uchopení
tím pohybem jsi zlákán, chceš se účastnit
jako bys ani nebyl pozorovatelem
tím odsouzencem k času, a tak zvedáš pohled
přehlížíš plynutí a překračuješ prostor
a to je zásluha, pak záchvěv z orných polí
a kdosi klečí, v nich, a sám — to vidíš sebe
a v sobě každého — když povstáváte
jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou
a to je dar — od daru k zásluze
a zpátky stejnou cestou, a čas už není“

Setkání s touhle sbírkou mi přineslo překvapivě mocný a překvapivě mnohovrstvý zážitek. Zaujala mě už svoji grafickou podobou, ale nezůstalo jen u toho.
Příjemně překvapen jsem byl tím, kolik různých poloh na tak krátkém prostoru dokáže Ondřej Hanus vystřídat. Každá ze čtyř sekcí jeho sbírky je něčím specifická, ale zároveň se mi zdá, že všechny fungují dobře dohromady, že k sobě patří. Úvodní sedmidílné nelegie působí nejvíc duchovně (nejvíc připomínají „opravdovou poezii“, pokud bych to měl vyjádřit takhle ironicky). Následující branická je konkrétní a fyzická, jako bychom společně s básněmi stoupali od Vltavy k Branickým skalám – i rozdělení vět do veršů zde evokuje řeč zadýchaného člověka stoupajícího do kopce. (na to bych nepřišel sám, byl jsem poučen literárním vědcem :-)
Nádraží Holešovice je část, která mě zaujala asi nejvíc. Na první pohled je v ní všechno to, co nemám na veršování rád: sebestřednost básníka píšícího o svém básnění, přemíra vulgarit i cizích slov. Ale na rozdíl od nedávno čteného Borkovce mě tady Hanus svojí sebeironií fakt dostal a já jsem se jeho nespoutanou fantazií bavil jako u poezie už dlouho ne. Za radost z veršů typu „lyrika je prdel přistižená při činu“, „nechť mi ctihodné metafory vylížou sítnici“ nebo „děloha je nejlepší přítel člověka“ jsem se sice trochu styděl, ale co už. Guilty pleasure, taky pleasure.
V závěrečném svítáníčku pak znovu dobře ukazuje, jak dokáže dobře řemeslně pracovat s jazykem (v dobrém slova smyslu) a i když se proti vlastní tvorbě a snad i proti mikrokosmu básnického provozu vymezuje („odkažte mi svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“ nebo „a proto veškerá láska je metanarativ / a proto není tětivy kde není terče / a proto je nedůstojné psát básně po třicítce), nedokáže zároveň zapřít svůj talent, svůj literární přehled (těch aluzí a parafrází, co tady je!) a nejspíš ani svoji touhu se básnicky vyjadřovat.

„koťata, to jsou andělé, věčně živí
v podstatě určení, vždyť skrze něhu
všechno je stvořeno, a není anděla
který by neměl klín, a není člověka
který by neměl klín, a není boha
který by do nich nebyl vklíněn“