Stisk
Jaromír Typlt
Z různých představ, které se v češtině vážou na slovo „stisk“, si v nové knížce Jaromíra Typlta (1973) připomeneme asi hlavně ty zneklidňující: okamžik sevření, násilného znehybnění, který se někdy mění v dlouhodobý stav, nepochopitelně bezvýchodnou situaci, uvěznění nebo zajetí. Připomene se nám, že zatím poslední autorova knížka „že ne zas až“ (2003, spoluautorem byl grafik Jan Měřička) byla věnována výslovně tématu pastí a nastražených mechanismů. Texty ze Stisku vznikaly v průběhu patnácti let, od roku 1993, a často prošly mnoha různými verzemi. Jsou psány veršem (Zajetí, Víčka) i prózou (V tu ránu, Michal přes noc) ale nejtypičtější je pro ně asi pomezí, kde se mimo jiné zvýrazňuje i grafická kompozice (Omamneto, Kabinou vzhůru). Část textů byla původně zveřejněna ve formě výtvarných bibliofilií. Stisk graficky upravil Jan Čumlivski.... celý text
Přidat komentář
Literatura jako bagr, který docela ochotně zabírá do vědomých i nevědomých sutin, nabírá a vysypává, následně (s velkou šikovností a zběhlostí) přeskupuje a rozmísťuje tak, aby se celková hmota uvedla do rovnováhy a mnohdy asi i na světlo boží. Jasná a jasnozřivá, čistá práce, pořádání a dělání pořádku. Zároveň je tam spousta jemných jazykových odhalení, chytrých spojů a různých sofistikovaností jako potrava pro mysl bystrého čtenáře (i takového, který se rád baví „s materiálem“). Práce a lehkost v jednom.
Pro mě bylo ale asi nejcennější, že jsem se začetla – zejména první text (V tu ránu) se mi objevil v mysli jako kompaktní a členitý objekt a já jsem si se zaujetím očima ohmatávala jeho neobvyklý povrch. Zůstal z toho pocit, že jsem se na chvíli účastnila mýtu – vyprávění mě přimělo, abych se s ním spojila; přitáhlo mě a zaměstnalo tak, že jsem na ostatní zapomněla. A samozřejmě tahle slova umí i nepříjemně rozvířit dno – v oddílu Michal přes noc stačí k pořezání už spojení témat učednictví, umění (magie) a autonomie.
„Strhl se jako vichr nebo křik. Ráz na ráz byl sražen, drtivý protiúder mu to vpálil přímo do příštího, smetl ho ranou odnikud. Vpálil mu to tak příkře, že ho stěsnal do postavy. Že ho postavil. Zatažen nahoru a dolů, prolomen a sklenut, ocitl se Sterš kdesi mimo smršť, ale přitom ne nikde. Prostor jeho postavy se zřejmě musel rozevřít někde na rozhraní, snad se vyloupl jako vřídek, snad se vymkl dovnitř sebe a tím se dostal vně toho, z čeho není úniku. Jenže nořit se do takových úvah, to je jako opíjet se něčím, co už dávno vyschlo v láhvi. Vrávorání střízlivých.
Sterš se octl v závrati. V propastné, závratné hloubce, jež se zatmívala omráčením. Šleha, co odpálila tenhle prostor, stále ještě doznívala, ovšem už jen otupěle a dutě, jako doléhají do mozku v bezvědomí zvuky z bojiště: neurčité otřesy, zahřmívání, pochodování, jež nemá konce, dunivý rachot. Mrákoty jako hustý dým obestřely vše černotou, tmou tmoucí, nevidět ani na krok do prázdna. Ze Steršovy postavy, která sršela a bez ustání žíhala temnoty kolem sebe, sice vycházela jasná zář, ale aniž by cokoli prozářila, mizela ihned u zdroje, pohlcena neprůhledným okolím. Přes to moře světla, jež se dralo ven, tak postava zůstávala tmavá, o nic míň temná než tma tmoucí a dokonce snad temnější, protemnělá skrz naskrz, temnotmavá. Úplně splývala s prostorem, ve kterém vytanula, zcela odevzdána obrovské tíži. To vše ale byla jen závrať připadající postavě jako připadá představa mysli, jen svou vlastní závratí byla postava unášena po tom prostoru, který ve skutečnosti sama nesla.“
Autorovy další knížky
| 2006 |  7edm 2006 |
| 1994 |  Ztracené peklo |
| 2007 | Stisk |
| 1991 | Pohyblivé prahy chrámů: kniha deflorací |
| 1990 | Koncerto grosso |
Absurdnost textu umožňuje rozvíjení šílených nápadů a dává prostor ke hře se slovy. Celek však vyznívá poněkud rozpačitě. Zajímavé dějové části se střídají s tuze nudnými pasážemi. Pro autora je forma evidentně důležitější než obsah. Škoda, že nejsou v rovnováze.