Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/292023/bmid_sto-rokov-samoty-IuY-292023.jpg
4
2168
2168
Marquezov román Sto rokov samoty, odmenený r. 1968 v Kolumbii cenou Chianciano, r. 1969 vo Francúzsku cenou za najlepšiu zahraničnú knihu a r. 1972 vo Venezuele cenou Romula Gallegosa, rozpráva o zrode, rozkvete a zániku mestečka Maconda, ako sa odzrkadľoval v osudoch Buendíovcov. Je to široko koncipovaná a očarujúca kronika života a smrti, tragikomický obraz ľudského údelu. Čas, ktorý v dramatických udalostiach prebieha naoko rýchlym, strhujúcim rytmom, akoby zastal; popri celkom všedných veciach a udalostiach odohrávajú sa tu príbehy nezvyčajné a fantastické, dávne mýty a legendy sú rovnako skutočné a pravdivé. Základný tón románu určujú odveké témy: láska a túžba, vojna a revolúcia, chudoba a bohatstvo, mladosť a staroba, rozmanitosť života a nekonečnosť smrti. Za vznešenými, smiešnymi i dojímavými príbehmi troch generácií Buendíovcov vidíme vlastne celé ľudstvo. Sto rokov samoty je dielo plné fantázie, plnokrvných postáv a nezabudnuteľných príbehov, dielo, ktoré je medzníkom v svetovej próze storočia. (záložka knihy)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1973 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Není magický realismus jako magický realismus. Můžete být nadšení u Murakamiho abstraktních příběhů, ale může Vás děsně nebavit například tato kniha, která je zároveň stěžejním dílem samotného autora a údajně jeden z nejzásadnějších představitelů onoho magického realismu vůbec. Pokud bych začal pozitivem, tak musím říct, že psaná forma jistou formu rozhodně má. Autor ale v tomto případě čtenářovi neusnadnil vůbec nic. První stránkou rozjede nekonečná série vět, která nebere konce a neusnadní to ani absence kapitol. Autor se ujme vyprávění příběhu jednoho snad z tisíce postav, které se v knize objeví a jakmile rozjede vyprávění, tak ho různými vedlejšími linkami rozvětví na nekonečný příběh. Přirovnal bych to asi k situaci, jako když mi máma jednou vyprávěla pád skleničky ze skříně, která se dá popsat jednou větou, ale máma popisovala pád skleničky asi dvacet minut a k tomu zahrnula vše v okolí skleničky, co se dělo, včetně pohybu vzduchu, který zapříčinil ten pád takový, jaký vlastně byl. Autor se v tomhle příběhovém větvení vysloveně vyžívá a psaní rodokmenu tu v tomto případě není doporučení, ale nutností, jinak se v tom ztratíte hned po několika stránkách. Určité kouzlo ale kniha ve své těžkosti má. Vypráví o tehdejším vnímaní světa, o lidských vlastnostech, o Kolumbii, o válce, o smutku a samotě…vlastně je to hodně depresivní vyprávění, ale je to to všechno, co je v nás a málokdo tomu dokáže otevřít dveře tak, jako autor. Škoda ale, že jsem měl co dělat, abych při čtení této knihy neupadl do kómatu z toho množství…všeho...co tato kniha nabízí.
Zajimava kniha, ale zacne to byt tak unavujici casem, ze jsem to myslim ani nedocetl.
Je mi líto, ale já jsem knihu absolutně nepochopila. Nejenom nepochopila, dokonce ani nejsem schopná říci o čem jsem vlastně četla. Připadá mi, že autor seskládal různé, zcela nesouvisející věty, výjimečně i myšlenky do jakéhos takéhos celku, který má vyjádřit NĚCO, ale smysl toho něčeho mně prostě minul. Jestli je tu někdo kdo je ochoten mi knihu vysvětlit, pomoci pochopit, budu velmi ráda. Děkuji.
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla a musela ji mít. Není lehké ji přečíst, ale 100% stojí za to.
Kdyby jenom jedna kniha stála za přečtení, bylo by to Sto roků samoty. (S ilustracemi Borise Jirků, samozřejmě.)
Jak jsem k této knize přišel? Znal jsem ji jen z doslechu, ale když se mi poprvé dostala do rukou a já uviděl úžasné ilustrace Borise Jirků, musel jsem ji mít. Vlatnit. Stále na očích. Donesl mi ji Ježíšek. Lehce omšelou, ještě vonící antikvariátem. Na poprvé jsem se občas ztrácel, ale nebylo to na škodu. Donutilo mě to, vytvořit celý strom rodokmenu Buendiových...A že není malej.Celý příběh mám dodnes spojený i s atmosférou, při níž jsem knížku četl. Vzpomínám, jak jsem do ní byl ponořen, za oknem hustě pršelo, byl horký srpnový den a vzduch byl prosycen ozónem a elektřinou. Pokuřoval jsem dýmku a z vedlejšího pokoje zaznívaly tóny symfonie pro klavír a violončelo od Mozarta...Už utekla spousta let, vše je dnes jiné, ale ta kniha je tu se mnou pořád a dáli Bůh, ještě dlouho bude.
Bueno dias don Márquez
Už si ani nevzpomínám, jestli jsem knihu dočetla celou nebo ne. Dlouho jsem se na ní chystala, avšak množství postav a dějů bylo pro mě poněkud matoucí. S těžkým srdcem říkám ne.
Snažila jsem se jí začít číst, dvakrát, možná třikrát, vždy to skončilo stejně.
Gabriel García Márquez je skvělý vypravěč, ale ještě víc jsem se bavil jeho užitím kompozičních postupů, kdy jakási tekutost času a prolínání časových vrstev způsobují, že čtenář zná osudy postavy dřív, než se dozví o jejich okolnostech a peripetiích. Díky tomu ("díky" je zvolené záměrně) se nezabývá při čtení tolik tím, jak vyprávěná část příběhu dopadne, ale jak proběhne, nebo dokonce *proč* se stane to, co se stane, a mnohem víc se soustředí na osobnost a motivace jednotlivých postav než na jejich konání. Kniha zároveň nabízí obrovský rozsah emocí, od směšných, veselých, až rozverných anekdot až po deziluzi, hluboký smutek či stesk, které čtenář chtě nechtě prožívá s postavami.
Snad jen na konci – posledních cca 5 stran – jsem si říkal, že v tom mohl autor čtenáře ještě trochu víc vymáchat, a tak pro mě nejsilnějšími momenty zůstavají konání plukovníka Aureliana Buendíi před podepsáním smlouvy a osud Meme.
Sto roků samoty je jedna z těch klasik, které jsem nikdy nedočetla a ani se o to už nikdy nebudu pokoušet. Zkoušela jsem to rozečíst několikrát, ale pokaždé jsem to odložila. Vždy v domnění, že asi nejsem stále dostatečně vyzrálá, abych knihu pochopila. Ale při posledním čtení mi vlastně došlo, že mne ta kniha prostě a jednoduše nebaví. Márquezův magický realismus mi bohužel není blízký, čte se mi to těžko, nedokázala jsem v knize najít nic, co by mi kniha mohla dát. Věřím tomu, že kniha má své kvality, ale já je tam bohužel nedokážu vidět. Nebaví mne to, prostě ne.
Dá se číst jako humoristicky pojatou historii zániku rodu, ale spíš je to historie vývoje a zániku celé civilizace vymyšlené a pak i naši vlastni. Tragikomedie
V knize je obrovské množství skrytých symbolů. Například jména:
Buendía - dobrý den
Arcadio - Arkádie - část Řecká, kde, podle legendy, lidé žijí bezstarostný život.
Aureliano - Aurum - zlato
Aureliano Babilonia - Babylón - nepodařená stavba kvůli neschopnosti se domluvit. Samota.
U knihy se mi vařil mozek, ale stálo to za to. Emoce až na dřeň. Silné, těžké, složité. Není to kniha "odpočinková".
Na knihu jsem se dlouhou dobu chystal, dlouho mi trvalo než jsem jí zdolal a ještě déle mi pravděpodobně bude trvat než jí vstřebám. Uff, bylo to náročný, ale stálo to za to! Pokud by se ke knize dodával rodokmen rodiny Buendíů, bylo by o dost méně tápání o kom to vlastně nyní autor píše. Jednotlivých "účinkujících" je v knize nepřeberně a nějak tak nevěřím, že se mohli všichni vejít do zmíněných sta let a ještě ke všemu samoty. Musím pochválit překlad a bohatý jazyk.
Tehdy jsem se do Marqueze zamilovala a ta Láska byla horečná, vášnivá, spalující..zkrátka taková, aby Jí ho bylo hodno..Taková, jako by byla vystřižená z jeho knih. Kde je nekonečné vedro, kapky potu z vás stékají, tu prací, tu neprací, tu láskou, tu neláskou..Přečetla jsem pak všechny jeho knihy a že je to autor celkem plodný a pak už se od něj vydávalo snad vše, včetně nákupního seznamu. Stihla jsem tuhle Lásku do svých 20-ti let a Marquezovi jsem byla věrnější než většině chlapců v okolí. Pak jsem pochopila, že se tahle Láska v našich zeměpisných šířkách příliš nevyskytuje, horko už tu teď máme, ale asi moc sucho na ni. A dnes ve 30-ti už takového citu asi ani nejsem schopna, ale 20-ti leté srdce ještě přetéká citem. Jo a je tam spousta postav a chutí a vůní a zážitků a pocitů a odboček a vboček, ale na postavy mě vycvičil Tolkien a zbytek..no vždyť říkám, bylo mi 20. To ještě člověk nemusí udržet v hlavě návštěvu tchýně, černý kašel ve školce a dokoupit toaletní papír!!!, jinak bude prů(o)ser a může v ní držet všechny obyvatele Maconda:)
Člověk, aby si už od první stránky kreslil strom. I přesto mě knížka dokázala chytnout. Byly chvíle (a nebylo jich zrovna málo), kdy jsem nevěděla kdo je Arcadio a kdo Jose Arcadio, a o které generaci je vlastně řeč. Kolikrát jsem byla překvapena, že je někdo naživu, i když na předchozí stránce se mluvilo o jeho smrti. I přes všechny ty zmatky, je to knížka magická a realistická a závěr ve mě ještě dlouho zanechal pocit samoty.
Výborná kniha, která nutí přemýšlet hned od začátku, až do konce. Kniha která uvízne v mysli. Ani se tomu nechce věřit, že člověka zaujme takto kondenzovaný vypravěčský styl, kdy se toho na jedné stránce odehraje tolik, co jinde vydá na celou knihu. Jak může zaujmout vyprávění, kde se nedodržuje chronologie času, kde postavy mají neskutečně podobná jména, která se neustále opakují? Jak může zaujmout vyprávění o historii rodu, do kterého se neustále míchá "záhadno a mystično" a některé příběhy se vyprávějí znovu a znovu? Čtenáři rychle dojde, že jde o záměr a navíc mistrovsky uchopený. Téma opakujících se lásek, vášní, jmen, charakterů, lidských chyb i lidských úžasných činů, je společné nejenom všem členům rodiny Buendíů, ale vlastně nám všem lidem. Stejně tak, jako že naše životy provází samota a to i v lásce i v rodině i ve stáří. Nikdy bych nevěřil, že se dá takto vyprávět příběh. Klobouk dolů.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a vlastně ani nedokážu říct proč. Množství postav je enormní, přesto jsem celou dobu udržela v hlavě jakýs takýs přehled, což je zajímavé.
kniha co mi zamávala emocemi po všech stranách, hypnotické, magické spirituální dílo, nejúžasnější historie jedné dynastie. Pětkrát bravo!!
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Po přelouskání Márqueze mám pocit, jako bych těch 100 let s Buendíi doslova prožil. Úžasných 350 stran, po kterých si budete připadat, jako by jste jich měli za sebou alespoň 1500, dokonce čím méně jich zbývá, tím ubývají pomaleji. Jako by se spolu s poslední generací obyvatel Maconda zpomaloval i samotný čas. Že by jedno z kouzel magického realismu? Pocit ze čtení u mě krásně korespondoval s budovanou atmosférou. Literárně jde o skvost, byť o docela náročný kousek.