Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318958/bmid_sto-rokov-samoty-cHv-318958.jpg
4
2166
2166
Magický príbeh o zrode, rozkvete a zániku mestečka, o živote, láskach a túžbach jej obyvateľov. Popri všedných udalostiach tu ožívajú fantastické príbehy, dávne mýty a legendy. 100. zväzok edície LUK - Knižnica modernej svetovej prózy, vydavateľstvo Tatran.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
Tato kniha začala dobře. Bylo velice zajímavé, jak Cikáni přicházeli a přinášeli nové věci. Pak jsem se ale začal tonout ve jménech. Už to mnoho čtenářu zde zmiňovalo, je to asi tím, že nejsme moc zvyklí na jihoamerická jména. Příběh samotný mě neoslnil. Několikrát jsem chtěl knihu odložit, ale vždy jsem vydržel, nakonec až do konce. Co mohu ocenit, je autorova mistrnost a schopnost hrát si se slovy a proto jsem u ni zůstal.
Bylo tu není tu, havrani na plotu... tohle člověka napadne když čte o mravencích odvlékajících cáry kůže posledního potomka, sežraného v kolébce. Brrr! Všechno lidské pomíjí...
Záměrně složitě popsaný propletenec jedné rodiny. Celou dobu to bylo dost smutné, i přes všechny rádoby vyšší cíle, nakonec všichni byli jen obyčejní lidé, co byli napořád nějakým způsobem odsouzeni k tomu, aby byli sami. Nejlepší pasáží je pro mě "prozření" Ursuly. Jak moc se spletla, a jak moc se mýlila, a jak dlouho ji trvalo, než na to všechno přišla. To až zabolelo.
Jelikož trpím nevyléčitelnou chorobou, kterou bych nazval získaná alergie na reklamu (ZAR), cíleně jsem se několik let vyhýbal četbě tohoto díla, ač jí mám už dlouho v knihovně. Dělal jsem chybu. Je to skutečně mistrně podané podobenství o samotě člověka ve společenství a společenství ve společnosti. Zkráceně samota lidí mezi lidmi. Nebo také jinak: Je-li sdílená radost dvojnásobná, pak utrpení a bolest jsou nesdělitelné. Takže už mě dostal, jsem jeho.
Pro nemer: Je mi srdečně jedno jsem-li dostatečně společensky přijatelný, intelektuálně na výši a už vůbec je mi lhostejné, v jaké škatulce je kniha zařazena (magický realizmus - škatulkování je mi též proti srsti). Přes to všechno vřele a od srdce doporučuji.
Je to společensky tzv. nežádoucí, ale je mi to fuk - ta kniha je nečitelná, nesympatické postavy, úmorný až těžkopádný styl psaní ... nemám ji ráda. To, co nacházím u Allendeové, tady nikdy nebylo - Márquezovi (i jeho postavám) schází ženská intuice a vnímavost. Většinou velebím autory-muže, leč magický realismus je výjimkou. Ještě jsem v tomto žánru nenarazila na poutavé dílo od chlapa. Navíc mám pocit, že se sice sem tam (z těch zbytků, co ještě čtou) někdo o Márquezových Sto letech samoty zmíní, ale tak nějak zvláštně, velice opatrně a mlhavě, aby se náhodou neřeklo, že dotyčný není dost intelektuální, když nedokáže ocenit "poklady světové literatury". Přitom ve skutečnosti osobně neznám nikoho, kdo by tu knihu dočetl (včetně mě) Tento výplod je odpovědí na to, proč nemám ráda magický realismus. Márquez mi ho naprosto znechutil a zohavil (čeho je moc, toho je příliš) Sorry, nelze jinak. Každý jsme jiný a umění vnímáme také různě (sice akceptuju, že jihoamerická telenovela těžkého kalibru je většinou vydávána za souhrn moudrosti lidstva a duchaplný skvost, ale nedonutí mě to myslet si totéž). Ani mi nevadí, že tímto budu vyškrtnuta ze seznamu velevážených intelektuálů :)
Po celou dobu čtení mi bylo smutno. Hodně se mi líbí magický realismus, prostě se to stane a ty čtenáři, přijmi to. Psala jsem si rodokmen, kdyby ta jména nebyla stejná, tak vůbec čtenář nezaznamená "koloběh času" a charakter jednotlivývch postav. Právě naopak si myslím, že od autora to byl dobrý "tah".
Prvá vec, s ktorou sa stretáva asi väčšina čitateľov - nevedela som kto je kto :D Ale odhliadnuc od tohto nedostatku (?) opakujúcich sa mien bola kniha perfektná. Páči sa mi takýto štýl písania - magický realizmus a nečakané situácie na hrane absurdna a neuveriteľnej reality.
Mě se knížka velmi líbila, to jak Márquez protíná realitu s prvky magična podle mě člověka hodně vtáhne do děje ! A vůbec ta idea napsat knížku a prokletí jednoho rodu samotou protože samota je podle mě jedna z nejhorších věcí .. prostě bomba !
Kniha me nijak zvlast nezaujala, ale chtela jsem ji docist. Dej a postavy chaoticke, zaver prapodivny.
Lidé z masa a kostí se v Marquézově podání stávají aktéry lidových zkazek a legend; jejich činy jsou zveličeny, aby oni sami nakonec byli ukázání jako ti nejobyčejnější, nedokonalí tvorové.
Na doporučení jsem tuto knihu četl s rodokmenem po druhé ruce, takže jsem se moc neztrácel, jako většina níže. Jako celek to byla moc pěkná kniha a postavy doslova zapeklité. Musím konstatovat, že velice rozmanitá rodinka žila v Macondu :)
Jako ve valné většině komentářů níže, jsem se i já rovněž ztrácel v postavách. Avšak to jsem autorovi okamžitě odpustil, s vědomím, že se určitě zorientuji dalším čtením, což se né vždy zcela podařilo. Sto roků samoty mě naprosto učarovalo, sice jsem ji měl rozečtenou dva měsíce, ale "posledních" sto padesát stran jsem přečetl téměř jedním dechem za proleželé nemocné odpoledne. Sice závěr knihy naprosto zapadá do celku, ale ze samoty, kterou jsem pocítil na konci, a nejen tam, mi bylo smutno.
Já vlastně nevím proč dávám tak vysoké hodnocení. Celou dobu jsem se naprosto ztrácela v postavách, časté nadpřirozené události mě hrozně rušily... ale! Ta knížka mě prostě bavila. Jestli se někdy pokusím ji číst znovu, budu si dělat rodokmen. Najisto.
Zatim nejsem ani ve čtvrtině, ale obávám se, že se s touhle knihou trochu míjím ... zatím mně to neoslovuje.
Tak trochu zvláštní román. Nic podobného jsem zatím nečetl. Sto roků samoty nemá lidského hrdinu - popisuje obyčejný život několika generací rodu Buendíů. Zakladatelé rodu José Arcadio Buendía a jeho žena Úrsula Iguaránová odejdou s několika dalšími obyvateli před nespavou nemocí a založí novou osadu Macondo. A zde se začínají odvíjet osudy jejich i jejich dětí a dětí jejich dětí. Napůl reálné, ze dvou třetin neskutečné a imaginární. Spolu s rozšiřováním rodu vzkvétá i osada Macondo. Rodinné a milenecké propletence, svatby a rozchody, povahy jednotlivých členů rodiny a jejich úlety či libůstky ovlivňují chod celého Maconda. Spolu s úpadkem mravů a celého rodu Buendíů nakonec zaniká v samotě a úpadku i Macondo. Samota, smrt... které "lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze". Tajemný Melquíades a celá řada postaviček s jejich osudy (mnohdy nečekanými), stejně jako střídání postav a vyprávění v čase dělá z Márquezova románu čtivou knihu.
Vynikajuci roman. Marquez je jeden z mojich oblubenych autorov a sto rokov samoty povazujem za velmi vydarene dielo. Mne sa cital velmi lahko a aj velmi rychlo a to hlavne kvoli deju, ktoremu nechabala ani akcia, ani zive a casto komicke opisy ludi, ich povah a situacii. Je pravda, ze clovek sa obcas straca medzi vsetkymi tymi Buendiovcami, kedze ide o viacgeneracny roman, v ktorom sa dejove linie prepletaju.
Marquez vyuziva prvky magickeho realizmu, roman je magicnom prijemne nasyteny. Osobne sa mi ale najviac pacili opisy osob a ich povah. Poukazovanie na to ludske v cloveku.
Kniha je podla mna lahka na citanie a viem si ju predstavit ako kvalitne obohatenie dovolenky, alebo dlhsej cesty, kedy chce clovek iba zrelaxovat a nie rozoberat globalne problemy a tazke temy. Je pisana lahkym opisnym a rozpravacskym stylom, ktory je ale plny zaujimavych myslienok. Nenarocne ale kvalitne citanie. Velmi odporucam.
Moje hodnotenie: 85%
Určitě hlubokomyslná kniha, dokonce mám i pocit že jsem tam našla jekési sdělení, ale pro mne teda - postavy mne iritovaly, že se nedokázaly poučit z vlastních chyb navzájem, pletly se mi, vadilo mi že spisovatel přeskakoval a tím že se pomalu všichni jmenovali stejně jsem se téměř co 30 stran zastavovala s "do kelu, to už jsem četla, ne?" No jak se začali mezi sebou pářit.. - za mne bohužel zklamání.. 3 hvězdičky za poslední stránku, konec velmi vydařený..
Nesmírně zajímavá kniha, opakování jmen mi nevadilo (vždyť je to běžné i v českých rodinách), naopak mi to přišlo super zábavné a krásně to vytvořilo ten pocit opakování a koloběhu života. Magie mi v knize vůbec nevadila, naopak jsem se přistihla, že ji vnímám stejně přirozeně jako hrdinové knihy. Na jednu stranu náročné čtení, ale na druhou se kniha čte sama a je plná půvabných i smutných momentů. Jako život.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Moje nejoblíbenější kniha!! Taky první a zatím poslední kniha, kterou jsem začala číst znovu po přečtení poslední stránky a v průběhu života se pravidelně k sobě vracíme. Pravdou je, že odpočinkové čtení to asi není. Márquez je zvláštní autor sám o sobě, buď vás získá navždy nebo ho nedokážete číst vůbec, nic mezi tím (minimálně já nikoho takového neznám). A vůbec nezáleží na intelektuální úrovni čtenáře. Moje srdce získal zrovna svou samotou. Po letité zkušenosti půjčování teto knihy, teď když doporučuji někomu sto roků samoty, tak vždy poradím nesnažit se chápat Márquezovo vyprávění rozumem, ale spíš otevřit své srdce a nechat to prostě proudit do nitra duše. Tímto magickým způsobem přijde i porozumění všemu co autor chtěl říci nám o nás. Někdo si píše rodokmen, ale já osobně nikdy se nesnažila pochopit kdo je komu kdo, prostě to nějak nebylo důležitý, ale nějak jsem to věděla, jednoduše to přišlo samo, spíše intuitivně. :-) Někdo řekne, že je to hodně smutný příběh ..... těžko říct , hodně se u toho usmívám, ale taky zabrečím, je to prostě láska, bez rozumných důvodů, naplňující, ale občas zničující .