Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
Sto roků samoty je čtivou knížkou. Za celou dobu čtení knihy jsem ze sebe nedostala ten pocit, že jde o telenovelu, o hodně vtipnou telenovelu. Holt původ autora se nezapře. :-) Ale bavilo mě to. Ke konci knížky už jsem si musela přeříkávat kdo je čím synem, bratrem, atd., což bylo náročné (hlavně neustále opakující se dlouhá španělská jména s miniaturními nebo žádnými obměnami), ale dalo se to zvládnout. Konec byl smutným zamyšlením... Rozhodně dál doporučuju
Právě dočteno. Mě osobně tato kniha pohltila od začátku do konce. Je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a jedna z mála, která se dala číst jedním dechem s fascinací od první stránky. Trošku mě děsil popis "magický realismus", ale hned jsem pochopila, proč je tak nazván. Nic trefnějšího se nedalo vymyslet. Je báječná. Miluju ji.
Tohle bylo vskutku zvláštní. Jednu dobu mne kniha strašně moc držela a asi posledních sto stránek jsem se v podstatě musel přemlouvat, abych ji dočetl. Musíte počítat s tím, že vás čeká pořádná dávka magického realismu. Problém hlavně byl v tom, po tolika letech znát postavy a jejich charakter. Celá tahle kniha je pro mne obrovské tabu. Nechala ve mne něco poetického a nějaký pocit, který ve mne jiná kniha nezanechala, ale zároveň si připadám jako kdybych četl naprostou blbost. Rozhodně nejsem zklamán z četby tohoto díla, naopak. Tahle kniha mi něco dala a jsem za to vřele rád.
Každý spisovatel je svým způsobem vypravěč a Gabriel G. Marquez je ten nejlepší vypraveč, se kterým jsem měl tu čest se setkat. Všemu, co je v knize, věřím. Prasečím ocáskům, létajícín kobercům i třem tisícům mrtvých.
Během čtení o plukovníku Aurelianovi Buendiovi a jeho kapitulaci mne zaplavila nekonečná osamělost a došlo mi, jak moc je ta kniha skvělá.
Děkuji, Gabrieli José Garcio Marquezi, že jsi mně naočkoval buendiovskou samotu.
Úžasná kniha, která vás odvede do světa fantazie. Náročná, musí se číst nejméně dvakrát. Poprvé jste zmateni a nevíte co si o tom myslet a podruhé se zamilujete. Je to mimo rámec obyčejného myšlení. A je to výzva.
Veľmi vzdialené mojím obľúbeným témam. Aj keď mystično a príbehy minimesta mám rada, toto bolo akoby zle uchopené, nezáživne vypovedané. Škoda.
Naprosto úžasná kniha, která ovšem není pro každého, čtenář k ní musí dospět. Doporučuji si ke čtení stáhnout rodokmen rodu Buendiů. Je to snad první kniha, kterou jsem po přečtení chtěla začít číst znovu :)
Zajímavá knížka, ale na mě moc rozvláčná, špatně uchopitelná. Kdybych neležela v nemocnici, nejspíš bych jí ani nedočetla.
"V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu, bude se světem nadobro konec." Památná věta, krásně vystihující celou knihu. Perfektně napsaná surrealistická kniha, kde i přes obrovské množství postav se stejným či podobnými jmény a kde na orientaci ve vzájemným rodinných vztazích by bylo potřeba excelové tabulky, se přesto bez větších potíží dokážete orientovat v ději. A pak se kruh osamělého života jedné rodiny uzavře...
Márquez stvořil příběh, který je krásně komplexní a zároveň čtivý. Ze začátku má člověk pocit, že autor se ho chystá pohřbít šílenými zástupy dlouhých španělských jmen. Po chvilce však čtenář zjistí, že se, ke svému vlastnímu překvapení, začíná v rodiné struktuře orientovat.
Často člověku srdce zaplesá radostí, když zjistí, že není ještě úplně blbý, jak si myslel, a objeví v knížce několik aluzí na jednu velmi proslulou knihu.
Sto roků samoty můžu jistě doporučit všem, kteří chtějí trávit příjemná odpoledne u čtivého a zároveň nádherného příběhu.
Kniha na které z vás přímo dýchá svět plný barev slunce a sureálna. Možná by onen příběh mohl působit trochu přehnaně, kdo ale někdy žil ve španělsky mluvící zemi ví, že to přehnané není, bohužel a bohudík ani trochu.
Snažil jsem se začíst, prokousat se množstvím jmen, epizod a pochopit jednání rodu Buendíů, zůstal jsem však trčet před pomyslnými branami fiktivního městečka Maconda, nezasažený dějem, neschopen vžít se do rolí postav, netečný poměrů i jednání. Střídání reality a fantazie, komedie a tragédie, historie a mýtu mi příliš nesedlo – jediný můj problém. Magický realismus mi u některých knih vyhovuje, u jiných mi zase nesedí. Kdesi jsem četl, že když García Márquez nechal zemřít postavu plukovníka Aureliana Buendiho, tak nad jeho ztrátou plakal. Se mnou nehlo jediné úmrtí v knize. Zřejmě to bude tím, že osudy rodu Buendíů mě vážně moc nebraly, a pak Kolumbie a především samotné městečko Macondo leží opravdu hodně daleko.
Četla jsem už před mnoha mnoha lety v originále, teď jsem se probírala doma knihovnou a začetla se znovu. Asi to není pro každého a taky podle mě překladem to musí hodně ztratit.
Mně teda tajemno, alegorie, bezčasí, "divnost" a "chaos" v García Márquezově knihách vždy dostane.
Naprosto souhlasím s Igrackem2 - recenze níže - četla jsem knihu už hodně dávno, ale dodnes si pamatuji ten divný pocit při jejím čtení, ty postavy, země, v které se příběh odehrává, umístění v čase... všechno divné, nekonkretizované, jí se tam hlína a vůbec se tam dějou divné věci...chápu, že jde o surrealistický literární obraz, postmoderní fikci, tedy ehm magický realismus, jak je to nyní moderní nazývat, ale i tak, mě to prostě nechytlo.... není to zkrátka můj šálek čaje....
(SPOILER)
Ja mam taky pocit, ze je to alegoria pre cele ludstvo. Aj my si tu na zemi prezivame svojich 100 rokov samoty a pomaly, ale isto, smerujeme ku skaze ako kolumbijsky rod Buendiovcov, zakladatelov Maconda. Je to kniha ako ziadna ina. Skvele napisana. Realita je magicka a magia je realna. Jedine, co stazovalo citanie, bolo neustale pomenovavanie Buendiovcov tym istym menom. Navyse boli viacere generacie zamilovane do tej istej osudovej zeny, takze som dost stracal prehlad, ci to je tata, dedo alebo syn...
Buendiovci sa na niekolko generacii uzavreli pred svetom - umocnovane je to aj vzájomnými sexuálnymi vztahmi medzi jednotlivými clenmi rodiny. My sledujeme genialne zachyteny ich postupny upadok. Ovplyvnovany je obcianskymi vojnami, neprehladnym krizenim, znicujucim vpadom amerického kapitalu ci roznymi prirodnymi katastrofami (4 roky trvajuci dazd). Na zaciatku je to vesele. Rodu vladne matka, vsetko je plne lasky, romantiky, zivelnosti, ciganov a magie (sme dokonca svedkami nanebovstupenia). Skaza prichadza ako dôsledok najroznejsich pricin - od rodinných, vnutropolitických az po vplyv bananovej spolocnosti a samotnej prirody (ten spominany xrocny dazd). Vrcholi to pri narodeni posledneho potomka Buendiovcov (opat vysledok krvismilneho vztahu), ktoreho matka pri porode umrie a dieta zozeru zaziva mravce. Posledny zijuci Beundia rozlusti slavne prorocke spisy cigana Melquiadesa a zisti, ze uz 100 rokov je v nich popisany koniec ich rodu.
Nejpodivnější kniha, co jsem kdy četl. A to jsem četl ledasco. V tom, že jsem ji dočetl musela být opravdu nějaká magie. Číst ji bylo jako šlapat na kole do kopce. A že to byl neskutečně dlouhý kopec. Od prvních pár stránek jsem si říkal, že ji nedočtu. To samé jsem si říkal až do stránky poslední. Teď s odstupem několika let si říkám, že bych si ji měl přečíst znovu. Ale nepřečtu. Schází mi odvaha a život je krátký (na rozdíl od Sto roků samoty). Dočetli jste až sem i přesto, že Vám má recenze připadá podivná a zmatená? Vítejte, jste připraveni otočit na stránku jedna. Já Vás varoval...
Jak už zde někdo psal "Tohle ve Vás zůstane." To by mělo být na zadní straně obalu knihy, neboť Sto roků samoty je kniha, která, když ji přijmete, když dovolíte autorovi aby Vám ji vyprávěl a necháte se unést jeho uměním opravdu psát příběh, tak Vám zůstane už napořád v hlavě, v srdci, v knihovně a nejspíš i v ruce. Já Sto roků samoty miluji a čtu s odstupem let po každé jinak. Tohle je magický realismus a tak se musí brát.
Maturitní četba. Nedočteno, ztratil jsem se v těch jménech a to jsem měl vytisklý k tomu i rodokmen. Pokud chcete lehkou četbu k maturitě, rozhodně nedoporučuju.
Musím říct, že mi prolínání fiktivních prvků s realitou vůbec nevyhovovalo, na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by se mi kniha špatně četla, nebo že by snad byla nezajímavá. Závěr, ať už působí poněkud surrealisticky (jako ostatně celý děj) je nicméně domyšlený a můj celkový dojem je kladný.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Ta kniha se strasne lidem strasne libi, tak jsem si ji chtela precist. Je to oblibena kniha moje sestrenice, ale ja jsem ji cetla s nechuti. Prisla mi totalne nudna, s postavami jsem se nedokazala ztotoznit, vubec se mi to nelibilo.