Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
U čtvrté generace José Arcadiů a Aureliánů jsem si našla rodokmen Buendíů v grafické podobě; pak už byla orientace v postavách hračka. Orientace v textu taky trochu náročnější, nepřetržitý proud vyprávění s odbočkami je asi nejlepší číst také na jedno nadechnutí. Magické prvky dobře zapadají do celkového vyznění příběhu – podobenství o různých druzích lidské samoty. Výborná, poněkud depresivní kniha, z které si budu pamatovat hlavně celkovou atmosféru spíše než děj.
Z této knihy mám smíšené pocity. Četla jsem ji sice před lety, ovšem dodnes si z ní pamatuji jen to, že se mi z těch všemožných jmen a postav, které se zde střídaly jak na běžícím pásu, pěkně točila hlava. Takže když jsem se dostala na závěr, byla jsem za to ráda. Všechno to bylo takové překombinované. Do toho všeho ještě ten magický realismus, kdy člověk nevěděl, jestli je právě na scéně duch nebo živý člověk...Asi se to musí číst vícekrát za sebou a poté člověk ten pravý smysl knihy pochopí.
Tak si konečně přečtu jedno z nejznámějších děl magického realismu!
→ Už se těším... Márquez... co víc dodat?
→ Je tady sice více jmen, než jsem očekávala, ale já to zvládnu!
→ No co, však nemusím vědět, jestli ten člověk, o kterém právě čtu je tamten Arcadio nebo jiný Arcadio.
→ Kašlu na to... prostě si budu užívat ten zbytek- prostředí, situace...
→ A co když to nepřečtu? Ale ne, tobě se přece magický realismus vždycky líbil, to musíš přečíst!!!
→ Tak teď si sedneš a dáš aspoň 10 stránek! .... To nemá cenu... Mě to nebaví.
→ A o čem jsem to vlastně teď četla...?
→ To nezvládnu...
→ Zvládneš!!!
→ Nebylo by jednodušší to odložit...?
→ NE!! Prostě to dočteš!
→ Kolik mi ještě zbývá..?
→ Proč zrovna já musím být tak komplikovaná a mám potřebu dočítat knížky i když se mi nelíbí?
A co na tom všem bylo nejtěžší? Přiznat si, že Márquez není takový, jak jsem si ho vysnila a že ne všechny knížky od něj se mi musí líbit.
Jak těžké je opustit myšlenku! Jak těžké je změnit názor...
Na Sto rokov samoty som sa veľmi dlho tešila, lebo ma zaujali recenzie a magický realizmus ma vždy celkom priťahoval... No zo začiatku ma dej vôbec nevtiahol a nevedela som si zvyknúť na autorov štýl (rovnaký problém som mala s Válkou s mloky, ktorú som prvýkrát ani nedočítala a prečítala som ju celú až po čase). Komplikované vzťahy, opakujúce sa mená, pomotaná prítomnosť s minulosťou a budúcnosťou. No myslela som, že to ani nedočítam a ak tak len so sebazaprením. No keď som si zvykla na autorov štýl a prestala som riešiť jednotlivé medzigeneračné vzťahy, dej ma úplne pohltil a unášal až do konca. S nijakou podobnou knihou som sa doteraz nestretla. Autor rozhodne prináša do literatúry niečo nové, jedinečné... Po dočítaní som mala z knihy zvláštny pocit a stále som nad ňou rozmýšľala. Už sa teším, keď sa k nej dostanem znova. Ale uznávam, že rozhodne nie je pre každého.
Ano, dost jsem se v tom ztrácela, ale García Marquéz je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a jeho knihy prostě miluju. Mají pro mě nezaměnitelnou atmosféru rozkladu, tklivosti, melancholie a ještě nějakou tajnou přísadu, která si mě pokaždé podmaní a přiměje mě toužit po životě v osamělosti a fantaskních představách. Sto roků samoty je zatím to nejlepší, co jsem od autora přečetla. Marquézovi nemám problém uvěřit cokoli, od létajících koberců až po prostěradla, která vynesou člověka až k nebesům. Pojem osudovosti je mi velmi blízký, jsem velká fatalistka, navíc rodinné ságy čtu velmi ráda... tato kniha je pro mě něco jako šaty šité na míru.
Zajímavá kniha, která určitě patří do všeobecného literárního přehledu. Dočetl jsem ji, avšak nemůžu říci, že by mě tolik okouzlila. Není to můj styl, ač jsem přesvědčen, že ve světové literatuře má zasloužené místo.
Bezesporu bych ji doporučoval si ji přečíst.
Podobu bych viděl s Pěnou dní od Borise Viana.
Konečně jsem našla svoji knihu na pustý ostrov - jsem přesvědčená, že kolikrát ji budu číst, tolikrát v ní najdu něco nového, nebo jinak pochopeného. Jako první jsem od autora četla "Choleru", a byla jsem jí nadšená, ale "Samota" je ještě lepší. Pro mne i trochu překvapivě, protože normálně "magický realismus", neboli jak já říkám - "mluvící medvědy" v knihách bytostně nesnáším. Ale tady to fungovalo spíš jako otvírání dveří do dalšího časoprostoru, takové to, co nemůžeme plně pochopit, ale můžeme snad procítit...
Knihou jsme absolutně nadšená a určitě jsem ji nečetla naposledy.
Knížku jsem začala číst asi před deseti lety a otráveně odložila po cca 30 stranách. Přesto jsem o ní pořád slýchala jaká je super.. Dala jsem jí tedy druhou šanci a jsem nadšená. Postavy jsem nechala proplouvat a ono vůbec nevadilo, že jsem někdy nevěděla, jestli je to syn nebo synovec, teta nebo kdo vlastně.. Krásný zážitek. Určitě ji budu číst znovu.
„Něco mi však říkalo, že vůči směru, kterým se události berou, jsem bezmocný. O tom, co se děje v mém domě, jsem už nerozhodoval já, nýbrž jiná tajemná síla, která určovala směr našich životů, a my jsme byli pouze jejím poslušným a bezvýznamným nástrojem. Jako kdyby se všecko řídilo nějakým proroctvím, které se samozřejmě a krok za krokem naplňovalo.“
Tohle je přesně popsaný pocit, který jsem získala, jakmile jsem otevřela tuto knížku, .... vyhrnula se na mě směsice jmen, osob, generací, ... spleť příběhů, které ve mně vyvolaly opravdu zvláštní pocit – že čas plyne jinak – tedy ... že chvílemi jde mílovými kroky vpřed, chvíli se zas otáčí vzad a jako by couval, ...pak zas stojí na místě, ... a taky se otáčí do kruhu ... a čtenář je tak spolu s rodinou Buendiú odsouzený ke sto rokům samoty :-), ... cítíte, že Buendíové jsou odsouzení k tomu, že novou příležitost na tomto světě prostě nedostaou ... samota úplně visí ve vzduchu, vznáší se nad stránkami ... a s ní nemožnost vymanit se z osudu, který se dědí z pokolení na pokolení ...
Přestože v tomto románu existují létající koberce, mrtví znovu ožívají a prší květiny, není to nijak záhadná kniha ... vlastně se nemáme jak ztratit ... autor Vás celou dobu vede příběhem, ... velmi často budete mít pocit, že už už jste na hranici poznání a každou chvíli musí něco přijít ... co vám odhalí „pravdu“? ... jenže ... nic nepřijde ...
Na začátku knihy jste vhozeni doprostřed děje: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ ... abyste se o pár stránek později dostali skrze vzpomínky do současnosti ... a tak máte pocit, že do jedné vteřiny bylo natěsnáno spoustu let života ... za chvíli ale zase nabydete dojmu, že je knížka moc rozvláčná ... a to vše proto, aby Vám vzápětí došlo, že není cílem tohoto příběhu orientovat se v rodinných vztazích Buendiů, ani přesně interpretovat co se stalo, ... ale nechat se vtáhnout atmosférou knihy:
„Macondo, spíš atmosféra než místo, je všemi místy, ale zároveň žádným.“
... do jejího světa ..., kde čas je líný a občas zapomíná jít, do světa, kde se stávají věci, které nejdou rozumově vysvětlit, do světa plného rozpálených dnů, kde je jednoduché si představit, že takové nesnesitelné vedro vzbuzuje v lidech lhostejnost a netečnost k vlastnímu osudu ... je opravdu celkem jednoduché představit si, že pak se obyvatelé poddají osudu a rezignují ... že mizí hranice mezi reálným a imaginárním světem ...takže se nakonec prostě ocitneme v realitě, kde jsou i ty nejpodivnější události považovány za naprosto běžné, takže se nikdo nepozastavuje nad věčným přízrakem mrtvého José Arcadia Buendií, a kde se naopak i ty nejbanálnější skutečnosti jeví jako něco záhadného, jako například když José Arcadio oznámí objev, že Země je kulatá :-) ... a všichni ho považují za blázna ... takže je pak naprosto normální, že do doby, než do města dorazila civilizace v podobě vlaku, byl jediným dopravním prostředkem létající koberec :-).
A jak se příběh blíží ke svému konci cítíte, že se ke svému konci blíží i čas vyměřený Macondu ... objevují se znamení předpovídající jeho zánik, jako skoro pětiletý déšť zanechávající město v troskách, a nebo vítr:
„Dřevěné domky, chladné terasy, kde trávívali poklidná odpoledne u karet, jako by strhla předzvěst onoho prorockého větru, který měl v budoucnu Macondo vymazat z tváře země.“
S knihou jsem se potkala vlastně nadvakrát. nejprve mi ji doporučila má milovaná češtinářka na střední škole, že by se mi to mohlo líbit. Tehdy se mi v ní tu a tam něco líbilo, ale myslím, že jsem se pořád snažila najít příběh, na jaký jsem zvyklá. Tedy příběh, kde každou postavu vnímám individuálně, hledám její motivy, rozhoduji se, je-li mi sympatická nebo nesympatická... A vlastně jsem tím tak trochu s knihou válčila. Podruhé jsem se k ní vrátila po letech a knize jsem se tak nějak vzdala. A najednou nebylo podstatné, kdo je čí matka, otec, bratr, sestra, strýc nebo sestřenice. Zůstala jedna rodina, v níž se vlastně charaktery a výhry i prohry postav stále opakují, i když se realita kolem nich mění, a kde nakonec nezbývá než čelit prázdnotě na konci snažení. Není to úplně optimistický pohled, ale velmi silný. Nebyla to pro mě ani žádná velká deprese, jen ta drsnější strana naší reality. Třetí současný návrat byl hlavně setkáním se starými známými, ale objevilo se i plno zajímavých motivů, kterých jsem si dříve nevšimla, takže myslím, že se do Maconda zase někdy vrátím.
Rozumel som kolobehu času, neustálemu opakovaniu vlastných chýb. Našiel som tam samotu a opustenosť uprostred davu. Očarili ma prekvapivé s neotrelé detaily, ktoré dodávali dielu to magično. A celých Sto rokov samoty stálo za to. Nedokážem žiaľ povedať, prečo sa mi kniha nečítala príjemne...
Kniha s tak charakterově pokřivenými lidmi, že se vám bude od začátku jen protivit. Nikdo z postav mi nebyl sympatický- možná jen malá Remeidos, u které jen čekaly až " dozraje" aby ji mohly provdat. Dočteno jen z důvodu abych mohla říct: ne opravdu nelíbilo. Jak tohle může být považováno za skvost literatury? Ani styl jakým to bylo psáno mi nesedl (nudil mě od začátku).
Nepochybně kvalitní kniha výborného autora. Mně se však pod kůži bohužel nedostala, v příběhu, který mě nijak nezaujal, jsem se více méně ztrácela, dočetla jsem do konce jen silou vůle. Každopádně možná je nutné do knihy dozrát, za pár let, pokud se k ní vrátím, budu mít třeba jiný názor.
Zezačátku jsem knihu hltala téměř s nadšením. Příběh mne zaujal, ale magické prvky v textu mi přišly otravné a nucené, nepochopila jsem jejich nutnost. Postavy se časem stávaly karikaturami svých předků a navíc neustálé opakování jmen Aureliano, Amaranta, José mi připadalo poměrně matoucí. Taky se mi nelíbily ženské postavy, zvláště Amaranta. Nikdo z rodu Buendíů nebyl normální nebo nějak zajímavý, abych se s ním nějak sžila nebo ztotožnila. Dále mi lezla na nervy posedlost sexem, nechápu, proč ho autor musel skoro všude cpát.
Samota......čiročirá samota, z každého písmenka, každého slova čiší samota. I když všichni z Buendiú přožili neobyčejné životy, tak každý z nich byl sám se svými problémy, touhami, láskami.....Ve změti všech José Arcadiú, Aureliánů, Amarant, Úrsul a Remedios v nich v podstatě nenajdete rozdíl, všechno jsou to nepokojné duše, které hledají "cosi" a vždy je jím odpovědí pouze samota, prázdnota a čekání na smrt. Pro mě depresivní, ale velice silné zamyšlení nad životem.
Ač je to už téměř rok, co jsem Sto roků samoty poprvé držela v ruce a začala pomalu obracet první strany, není snad jediný den (no dobře, ne každý den, ale chápete, jak to myslím), kdy bych se v myšlenkách ke knize nevrátila. Pro mě je to jedna z těch knih, na kterou nikdy nezapomenete, ale zároveň v ní objevíte něco nového pokaždé, kdy vás napadne se k ní vrátit.
Přestože musím přiznat, že jsem se zpočátku v ději i stylu psaní docela ztrácela, po určité chvíli jsem knihy téměř doslova vklouzla a následujících několik dní jsem jí nepustila z ruky. I když to není děsně tlustá bichle, přečíst Sto roků samoty mi zabralo delší dobu, ale ze zkušenosti už vím, že takové knihy potom hodnotím jako nejlepší (měla jsem to stejně např. i u Lolity, Pána prstenů nebo Jako zabít ptáčka).
Sto roků samoty se pro mě z literárního hlediska stalo téměř modlou, jakýmsi knižním božstvem, ke kterému se neustále vracím a všem ho doporučuji (a to někdy až příliš horlivě, pardon, ale stojí to za to). Bezkonkurenční dílo, osobně je to pro mě nejen jeden z top románů 20. století, ale vlastně jedna z nejlepších knih vůbec.
A malé doporučení na konec - pokud se na knihu teprve chystáte, vezměte si ke čtení tužku a list papíru a čmárejte si rodokmen Buendíů. Rozhodně pro vás potom bude jednodušší orientovat se mezi postavami. =)
Pomíjivá lidská pokolení, která zůstanou zapomenuta, ve chvíli, kdy nezůstane nikdo, kdo by na ně vzpomínal, jelikož lidský druh velice rychle zapomíná, nebo se prostě nechává přesvědčovat o událostech tak, aby zapomenul na skutečné příběhy.
Epos o Gilgamešovi, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát po celém rodu Buendiú nezůstane absolutně nic a nikdo kdo by mohl pamatovat cokoli oni sami dokázali. Pravda mnohem víc pravdivější příběh o lidské pomíjívosti.
Vůbec jsem netušila, že se jedná o fantasy:). Hodně zvláštní dílo. Začátek byl úplně bombastický, prostě něco úplně jiného, ale s revolucí se moje nadšení snižovalo. Od půlky jsem to četla tím způsobem, že jsem jenom četla a sem tam mě něco zaujalo, až zase poslední stránky mě chytly. Mohla za to celá generace stejných jmen, kdy jsem nevěděla, kdo je kdo a jak je s kým příbuzný. Navíc se charaktery začali rychleji přibývat a střídat, takže jsem k nim ani moc nepřilnula a to je u mě špatně. Jakmile mě nezajímá charakter, víceméně mě nezajímá ani kniha. Každopádně je příjemně zvláštní a zanechala ve mě ozvěnu, takže dobrý:).
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Super mega skvělá kniha, velkolepá pestrobarevná mnohagenerační sága. Tahle kniha má ale šťávu!