Sto rokov samoty
Gabriel García Márquez
Román Sto rokov samoty je považovaný za jedno z najvýznamnejších diel latinskoamerickej a svetovej literatúry. Prvý krát vyšiel v roku 1967 a odvtedy bol preložený do viac ako 37 jazykov. Nápad na jeho napísanie sa zrodil v januári 1965, keď Gabriel García Márquez cestoval s rodinou na dovolenku do Acapulca. Začul vravu mestečka Macondo a hneď vedel, ako napíše svoj nový román. Vrátil sa domov, zatvoril sa do pracovne, a keď z nej po osemnástich mesiacoch vyšiel, v ruke držal 1 300 strán rukopisu a bol šťastný. Tento magický príbeh je komponovaný z množstva reálnych aj fantazijných epizód. Rozpráva o pôvabných i krutých príhodách šiestich generácií rodiny Buendíovcov z fiktívneho mestečka Macondo. Napriek tomu, že je Macondo len veľká osada obkolesená horami má svoje vojny, katastrofy aj svoje zázraky. V jej histórii, raste a úpadku je možné vidieť celú Latinskú Ameriku. Román Sto rokov samoty, ktorý spája politickú realitu s magickým realizmom, je jedným z najslávnejších a najodvážnejších románov 20. storočia. Audioknihu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. "Svet bol taký mladý, že veľa vecí ešte nemalo ani len meno, a kto chcel o nich rozprávať, musel na ne ukázať prstom."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Publixing
Originální název:
Cien años de soledad, 1967
Interpreti: Michal Ďuriš
více info...
Přidat komentář
Od velkych k malym a od malych k velkym. Vynikajici saga sesti generaci. Zrady, radosti, zoufalstvi a tragedie v Macondu.
Tahle knížka mě pobavila. Stejnojmenné postavy jsem při četbě řešil tak, že jsem si představil typizovanou Úrsulu a typizovaného Buendíu s pleší a knírem a už jsem jel. Docela dobré psycho. Magické prvky jsem ve "vážné" literatuře v té době ještě neznal, takže mě velmi příjemně překvapily. A na Rebecu lízající omítku ze stěn si vzpomenu i po letech s úsměvem.
Tato kniha ve mě zanechala velmi rozporuplné pocity a dojem, že magický realismus asi není úplně pro mě. S knihou to bylo trochu jako na houpačce. Každá popisovaná generace byla jiná, u některých jsem byla zvědavá, co se s nimi stane dál, u jiných jsem si přála přeskakovat stránky, jak moc divné to bylo. Také mi asi vadil, že kniha neustále jede. Ani na chvilinku se nezastaví. Pro někoho, kdo čte po pár stránkách, jako já, bylo velmi náročné udržet s ní krok. Asi hlavně proto mínus hvězdička. A také za tu větu, která měla celé dvě strany!!! Na druhou stranu jsem ke konci, kdy se uzel začal pomalu rozmotávat, přišla na to, že ač byl každý z Buendínů jiný, bylo v nich přece stále něco stejného. Myslím, že kdyby nebylo Úrsuly, tak bych si tohoto okamžiku, toho prozření jak se rodinná historie neustále opakuje dokola, ani nevšimla. Její pasáže jsem měla velmi ráda. Téměř každá z postav mi vlastně během svého příběhu nějak přirostla k srdci (kromě Fernandy, na tu jsem si prostě nezvykla). Když jsem ji dostala poprvé do ruky, bylo mi k ní řečeno, že se jedná o příběh rodiny, která byla zatěžkána prvotním hříchem a tento hřích že se odráží v každé generaci. Až téměř do posledních stran jsem tuto souvislost neviděla. Ale "aha efekt" se nakonec dostavil. První vražda započala cestu za založením Maconda a od té doby byl celý rod odsouzen ke sto rokům samoty. Finální pocit z knihy byl zmatený, vzdálený ale přece blízký, tak špatně popsatelný. Myslím, že tato kniha bude potřebovat čas, než ve mě úplně uzraje.
Můj první Márqeuz a nebyl to špatný výběr. Moc jsem o Márqueze vzhledem k recenzím, které jsem četl, neměl zájem. Je vidět, že nesmím dávat na recenze.
Kniha ve mě zanechala negativní pocit. Je sice čtivě napsaná ,ale na můj vkus příliš kouzel a náhod.
Knihu jsem četla před několika lety, takže si už nepamatuji jména postav a děj. To, co ve mně zůstalo, je pocit krásna, lahodného opojení z četby, chuť se od knihy nikdy neodtrhnout. Prostě magie nádhery, která mě úplně pohltila. Neutuchající tok myšlenek a obrazů, který vás uchvátí a nechce pustit.
No musím říci, že moje první setkání s magickým realizmem,bylo trošku rozporuplné. Co se týče autora a jeho práci s jazykem, tak tady není co vytknout, je to opravdu dokonalé. Ale co se týče příběhu, který běží napříč stovkou naprosto rozdílných Buendiů, pak je to jendou nahoru a dolů.
Takže promě je to trocšku těžké hodnotit. Na jedné straně je to opravdu pan spisovatel, který velmi výrazně pracuje s jazykem a příběhem, na druhé straně trošku bizardní příběh jednoho rodu. Takže tentokrát to bude horší známka než v pčípadě Lásky za časů cholery.
Určite jedno z najneobviklejších diel magického realizmu. Som veľmi rád, že som si ho prečítal. Sledovať toľké generácie ľudí, ľudských životov a ich osudov, to dá zabrať nie len fantázii spisovateľa, no najmä čitateľa. Je ľahké stratiť sa v dianí a menách. Ale to knihe neuberá na kvalite, práve naopak. Je to veľmi prepracované dielo plné reálnych ľudských osudov. Určite vrele odporúčam. :-)
To je něco tak ojedinělého, nevšedního, surrealistického, neuvěřitelně vtipného, neuchopitelného, že se to nedá popsat. Tisíce různých Buendiů, prolínání skutečnosti s představami a minulostí, iluzemi, sny, fantazií ...
Zpočátku jsem chtěla sledovat dějovou linku, hledat realitu, oddělovat ji od všeho ostatního, pamatovat si jména a příbuzenské vztahy všech Buendiů. Brzy se mi to vymklo. Vzdala jsem to. Nechala jsem se unášet něčím pro mě zcela novým, tak neobvyklým a zvláštně krásným.
Závěr na mě zapůsobil nečekaně smutně, kdy jsem si uvědomila, že jde vlastně o "sto roků samoty". Beze sporu dávám 5 a dalších minimálně 5 překladateli.
Magický realismus... Moje první setkání s ním - a uchvátil mě. Čím jsem starší, tím méně žádám od četby "pravý" realismus - ten žiju; číst chci o něčem, nad čím budu kroutit hlavou, říkat "páni", vzdychat obdivem nad autorovou fantazií... A zároveň tomu trochu věřit. Tak zvláštní a nepravděpodobné, až uvěřitelné.
Žádná jiná Márquezova kniha už mě tak neoslovila; tahle je absolutní.
V autorově vyprávění o generacích rodiny Buendíů se organicky prolíná historie jihoamerického kontinentu s různými událostmi ze života četných hrdinů románů.
Namísto popisování jednotlivých aspektů lidského života, autor úspěšně pracuje s celým spektrem lidských pocitů v průběhu dlouhé životní cesty rodu Buendíů. Zároveň používá neutrální až neosobní přístup vyprávěče, aniž by knihu ochudil o svůj typický marquézovský humor. Samostatnou kapitolou je zajímavý jazyk (uznání si zasluhuje i překladatel – Vladimír Medek), který ze Sta roků samoty činí ještě větší požitek.
V románu se dá vycítit sotva postřehnutelná hranice mezi realitou a světem iluzí. Jsme účastníky filozofického rozjímání o těžko uchopitelném pojmu, kterým je „samota“. Co je to samota? Jde o izolaci? Jde o hledání vlastní individuálnosti? To si musí ujasnit každý jeden z nás.
Ke knize mám jen dvě výtky. Autorova záliba v opakovaném používání stejných jmen napříč generacemi a místy až neúnosné zpomalování tempa. Oboje má smysl v celkovém kontextu, avšak někdy dokážou lehce rozladit.
Velice svérázná, pro mě přemíra sexu přehlušila originalitu. Jakýsi svým způsobem primitivismus. Asi ten kruhový čas? Trochu bezvýchodnost? Chybějící naděje? Takhle přirozené nadpřirozeno mě lehce odpuzuje. Chápu, že kniha je originální, provokující, propracovaná . . . .svébytná. Pod kůží zůstala, ale spíš negativně :)
Zvrácená vtipnost je asi přesné:(
Trochu chápu ty, kterým sedla a dali 5*
1/3
Tak bohužel, tato kniha se mi do srdce nevepsala. Čas ubíhající v kruhu (stále stejná jména, osudy...) byl sice autorovým záměrem, ale pro mě vytvořil nekonečnou linii naprosto nepochopitelných a nesmyslných událostí. Dvěma hvězdičkami každopádně oceňuji propracované postavy a svéráznou originalitu celého románu ;).
Největší nedostatek téhle knihy je skutečnost, že přes poměrně velké množství postav, si autor vystačil pouze s několika jmény. Chápu, že to zřejmě byl úmysl, který mu pomohl ilustrovat myšlenku, že se vše opakuje. Ale srozumitelnosti to nepřispívá.
Úplně mi navíc nesedl ani Marquézův styl, i když to je možná dáno tím, že nechápu jihoamerickou mentalitu. V tomto ohledu zlatý Robbins nebo Bulgakov.
Ale i přes uvedené výhrady jde o hodně nadprůměrnou knihu, která člověku zůstane pod kůží.
Mam rada pribeh ako sa ku knihe dostanem.tuto do nebies ospevoval boris filan.ze by chcel zase tuto knihu dostat do ruk a nepoznat ju.poznate ten pocit?citat a objavovat...krasna kniha, pre mna uplne novy svet.
Po celou dobu mě neopouštěl ten krásný pocit nadpřirozeného, které je tak dokonale přirozené... Do toho neustálý koloběh rodu odsouzeného ke 100 rokům samoty, jenž je předpověděn a nelze změnit je zkrátka fascinující.
Napřed jsem na knihu nadávala a připadala mi úplně mimo- vadila mi fantasknost příběhu, hromada postav a občas mi dělalo problém se v příběhu zorientovat. Při druhé četbě jsem jí ale přišla na chuť a jsem ráda, že ji četla.
Tušit, že je Márquez tak zvráceně vtipný a originální chlapík, sáhnu po jeho knihách dávno!
Sto roků samoty je opravdu jedinečné dílo, do kterého se na pozadí jakéhosi smyšleného města Maconda a života rodiny Buendíových promítají dějiny Latinské Ameriky, a to způsobem velmi zvláštním, magicky zastřeným a hlavně dost ironickým.
Je to kniha neuvěřitelně kouzelná, protože ať už snové přeludy, blouznění či fantaskní přeludy, vše tu tak nějak přirozeně splývá s běžným denním životem a zapadá na své místo. A zároveň jakoby nic z toho nikdy neexistovalo.
Sto roků samoty je kniha, o které byste toho chtěli napsat tolik, ale vlastně vás nenapadají ta vhodná slova, všechna se zdají jaksi plytká v porovnání s tím velkým zacykleným dramatem, ságou rodiny Buendíových, jejich vzestupem a pádem, s tou nahuštěnou časovou smyčkou, osamělou, uprostřed ničeho.
"Na konci průvodu spatřil šašky metající kozelce a potom, když všecko skončilo a zůstala tu jen ulice zalitá sluncem, vzduch plný létavých mravenců a hrstka zvědavců nahlížejících do propasti nejistoty, uvědomil si znovu svou bědnou samotu. Zamířil proto ke kaštanu, přemítaje ještě o cirkusu, a jak močil, pokoušel se v těch úvahách pokračovat, ale vzpomínka se už mezitím vytratila. Skrčil hlavu mezi ramena jako kuře, opřel se čelem o kmen kaštanu a zůstal nehybně stát. Ostatní členové rodiny se o tom dozvěděli teprve příštího dne, kdy Santa Sofía de la Piedad v jedenáct hodin nesla na zadní dvorek odpadky a všimla si, že se supi snášejí dolů."
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Při vzpomínce na tuto knihu v mé mysli vyplují na povrch dvě slova - smrt a kruh. Tento příběh, tolik odlišný od všeho, co jsem kdy přečetla, ve mne vzbudil silnou melancholii a pocity téměř nepopsatelné...
Nádherné a strašné!