Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522/bmid_sto-roku-samoty-4cI-522.jpg
4
2161
2161
Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad, 1967
více info...
Přidat komentář
S komentářem jsem čekala, protože jsem dojmy z téhle knížky musela trochu vstřebat. Na jednu stranu chápu, proč je Sto roků samoty často považováno za jedno ze zásadních děl světové literatury minulého století. Je to opravdu literární poklad. Na druhou stranu to není knížka, která by mě úplně pohltila. Přemýšlím, proč vlastně. To, co je na té knížce výjimečné, mi někdy přišlo pro dokonalý zážitek z čtení trochu problematické. Četla jsem rodinné ságy, které zahrnují století, ty mají většinou mnohonásobně větší rozsah. Děj je tady velmi „hutný“, či jak to nazvat. Navíc se postavy jmenují po generace stejně nebo skoro stejně. Takže se musí číst opravdu pozorně, aby se čtenář v ději neztratil.
Chvíli mi trvalo, než jsem si děj alespoň zhruba časově zařadila. V dějinách Kolumbie se moc nevyznám, Sto roků samoty mě inspirovalo, abych se na ně trochu koukla. A bylo to zajímavé.
Většina postav se mi zdála přinejmenším zvláštní, vztahy mezi nimi ještě víc. Jenže právě o tom ta knížka je, o samotě uprostřed lidí,
Knížka má údajně jisté autobiografické prvky a dějiště příběhu má předobraz v reálném městě. Ve spojení s prvky mystična je to docela zajímavé, no je to magický realismus
Pokud čtenář vydrží, že „se to nečte úplně samo“, myšlenky v knížce obsažené a famózní vyprávění za přečtení rozhodně stojí.
Tak dobře, tuhle klasiku si můžu odškrtnout. Napoprvé jsem ji nedal, napodruhé to šlo, ale moc hladce to neplynulo. Není to úplně hloupá kniha, ale mezi mé oblíbené patřit nebude.
Sekce povinná četba, tato kniha byla pro mě trochu utrpení, nebavila mě, chtěla jsem jí odložit. Nakonec pěkné čtení.
Hodně zajímavé, ale taky hodně těžké čtení. Pro nás Čechy je to zajímavá sonda do naprosto odlišného prostředí Jižní Ameriky, kde sledujeme osud jedné vesnice od jejího založení, přes její vrchol rozkvětu až k postupnému pádu. Vše to sledujeme na osudu rodu Buendiú, kteří jsou v podstatě synonymem města Macondo. Trochu matoucí je, že všechny mužské postavy se jmenují v cyklu naprosto stejně, občas tedy je velice těžké poznat, o jaké postavě se zrovna mluví. Každopádně kniha je krásně napsána, stále se v ní něco děje a rozhodně stojí za přečtení.
Zvláštní čtení, které jsem si opakovaně říkala, že odložím, že to přece nedává smysl, ale nikdy neodložila. Jako by mě kniha nějak zvláštně připoutala a nutila číst dál. A nakonec rozhodně nelituji, byl to krásný zážitek.
Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."
(SPOILER) literární klasika která má své kouzlo. Člověk má pocit jakoby jí četl sto let, tolik se toho tam děje. Osud rodiny Buendiů pro mě byl strhující a mnoho postav jsem si opravdu oblíbila, obzvláště Ursulu. V tomhle vyprávění je trocha magie která ho dělá kouzelným a některé momenty v knížce člověka opravdu zasáhnou (barevní motýli kolem jedné postavy, několikaletý déšť který zahájil definitivní zkázu celého města...). Za mě skvělé čtení.
Kniha je naozaj náročná na pozornosť, a to najmä kvôli autorovi, ktorý pomenoval veľké množstvo postáv takmer rovnako.
Z tohto dôvodu čitateľ musí dávať veľký pozor, o ktorého potomka, rodiča či iného príbuzného sa jedná. V podstate ma iba moc nebavili tie boje a revolúcie.
Páčilo sa mi, akými zmenami prechádzala dedina, v ktorej sa dej odohrával a v ktorej postavy žili svoj život.
Priznám sa, že ma osudy rodiny bavili, ale až tak ma neuchvátili. Záver bol však zaujímavý a po dočítaní mám taký príjemne magický pocit.
Na rozdíl od jiných knih autora jsem měla problém se začíst. V knize jsem nenašla žádné téma, které by mě chytlo a nepustilo. Prokousala jsem se až ke konci, ale spíše silou vůle :) Každopádně autora obdivuji za stvoření knihy, která má tolik vrstev a nakonec dává smysl.
Ze začátku jsem si říkala, zda knihu vůbec dočtu. Ne a ne se začíst, pak přišla pasáž s válkou a to už mě nebavilo vůbec. Posledních asi 100 stran už to zase šlo. Rozhodně to není oddechová knížka. Je nutné se plně soustředit. V jménech a postavách se asi časem začnete ztrácet, ale myslím, že to vlastně ani vůbec nevadí. Hlavní myšlenky knihy pochopíte i tak. Kniha rozhodně není špatná a stojí za přečtení. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, ale ani to, že bych z ní byla nadšená.
Neskutečná kniha doslova napěchovaná postavami a příběhy, asi neznám jinou tak „tlustou“ ve smyslu toho, že se tolik děje na jediné stránce a že můžete kvůli chvilce nepozorného čtení „zameškat“ narození či smrt důležité postavy. Z prvního čtení v septimě na gymnáziu jsem si matně vybavoval mystické Macondo, nad kterým plachtí cikáni na létajících rohožích, nespavou nemoc, déšť trvající čtyři roky a jedenáct měsíců. Na druhé čtení už je to mnohem temnější – rodina odsouzená ke sto rokům samoty, řetězení jmen i osudů, incestní a další divné vztahy, tragická úmrtí, války, povstání a masakry… Sedm generací a tolik nezapomenutelných postav – tolik (José) Arcadiů a Aurelianů, nesmrtelná Úrsula, starý Buendía pod kaštanem, plukovník a jeho synové s popelavými kříži na čele, svatá Remedios, tajemný Melquíades… Z magické pohádky o budování „zrcadlového města“ v prvních generacích se postupně stává latinskoamerická politická bramboračka, samotné Macondo se za těch sto roků několikrát promění k nepoznání, s pokrokem ale vždy přicházejí i problémy, ať už je to povýšený soudce nebo americká banánová společnost. Chátrání a zkáza nakonec stráví vše, had požírá svůj vlastní ocas a příběh, který začíná prasečími ocásky, jimi i končí. (10/10)
To co původně vyvolávalo dojem absurdní frašky se zvolna proměňovalo v živé zrcadlo lidské společnosti, které výzývá k pochopení skrze poznání vnitřních prožitků jednotlivých postav. Co vidíme na povrchu není vždy odrazem vnitřního proudění. Kniha nás vede k rekapitualci vlastního života a ukazuje nám nové rozměry motivů lidského konání.
Kniha bez kapitol a skoro bez odstavců. Ze začátku jsem měl dojem jako bych četl Louise de Bernieresa (jeho knihy zbožňuji). Ale to jen proto, že to bylo z jihoamerického kontinentu. Moc mě to tedy ze začátku nebralo. Chvilku jsem uvažoval, že to odložím a nedočtu. Potom se to nějak zlomilo (asi ve mě) a začetl jsem se. Jen kdyby nedávali všem dětem stejná jména. Já nevěděl o kom čtu, což pro mě bylo to nejhorší. Jestli se k této knize někdy vrátím? Nevím... A jestli je z části autobiografická, tak potěš pánbůh nebo příroda nebo kdo to řídí.
p.s.: když jsem četl některé komentáře, v každém se objevovalo nějaké ale, nějaká kritika, nějaké nesouhlasné výtky k ději a přesto má kniha úžasných 86%. ???
Hezky to napsala suezie a taky lavash. Stručně a výstižně.
Zdlouhavé, občas jsem měl chuť přeskakovat stránky (Neudělal jsem to).
Pokud si to budu chtít znovu přečíst, tak opravdu za hodně dlouhou dobu.
Mě překvapilo už to, že kniha nemá kapitoly, ale je to skutečně jedno dlouhé souvislé vyprávění. Prvky magična se mi velmi líbí, do té doby jsem znala jen Murakamiho a to je zase něco úplně jiného. Jazyk a styl psaní jsou krásné, postavy se mi taky neuvěřitelně pletly, hlavně po delší pauze od čtení, ale s tím jsem se smířila. Jihoamerické prostředí a všechny ostatní výše zmíněné prvky dohromady z toho dělají originální dílo, jaké jsem ještě nečetla. Mám trochu pocit, že bych si to potřebovala přečíst ještě jednou, víc v klidu, protože mi nejspíš spoustu věcí uniklo, ale to není autorova chyba.
Ze začátku to docela ušlo, pak jsem se v tom úplně ztratil. Asi jsem si měl udělat tahák na postavy jak tady někdo radil. Možná je potřeba to přečíst najednou, protože když jsem si dal třeba týden pauzu a pak se vrátil, tak jsem se v těch Alfonzech a Alonzech nadobro ztratil. Jediná zapamatovatelná bytost byla Uršula. Taky jsem prakticky celou knížku čekal na nějaký hlavní příběh, ale buď tam nebyl nebo jsem ho nenašel. Podruhé už to číst nebudu. Šup s ní zpátky do antikvariátu.
Kniha, ktorú som videla pri čítaní vo farebných obrazoch pred sebou, veľmi intenzívne farby ako vo filme . Stratila som sa síce v tých všetkých menách, ale na dojme z knihy to nič neubralo. Ocitnete sa priamo uprostred divokých farieb.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Žiaľ, nebavilo ma to od začiatku do konca. Čítal som ďalej len zo zotrvačnosti a možno som dúfal, že sa to trochu zlepší. Ale nezlepšilo. Zároveň som nechcel udeliť najhoršie hodnotenie s tým, že by som román nedočítal. Možno aj to prispelo k mojej nechuti, ale asi nikdy som pri čítaní literárneho diela takto netrpel. Dej sa mi zdal neprehľadný, rovnaké mená postáv tomu nepomáhali, hoci chápem, čo sa tým snažil autor dosiahnuť. Vo všeobecnosti ma román nezaujal, nevyskytlo sa v ňom nič, čoho by som sa chytil. Možno si ho skúsim prečítať znovu o desať-pätnásť rokov. A možno o sto.