Století zázraků
Jaromír Štětina
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/513611/bmid_stoleti-zazraku-m3i-513611.png
4
20
20
Příběhy z Ruska, Sibiře, Čečny, Afganistánu, ale také z Činy, Honkongu a Indie vznikly z potřeby autora vyrovnat se s drastickými zážitky z válečných konfliktů, ve kterých pracoval jako zpravodaj. Hrdiny jeho povídek jsou zejména lidé, kteří si i v nouzi dokázali zachovat svou lidskost a naději, proto nejsou všechny texty tragické, některé jsou dokonce o lásce.... celý text
Přidat komentář
Na povídku Válka zlatokopů by byl určitě hrdý (kdyby ji napsal) i sám Jack London. To myslím říká o této sbírce vše.
Neskutečně silná knížka. Skvěle se četla, povídkami se prolínají motivy ryze naturalistické a příšerné (těhotná žena ve válce na Balkáně) se skoro až pohádkovými (mytický Nasreddin přinášející mouku těm nejubožejším, dětem války, a ten strašlivý konec s jejich polévkou z lidských ostatků). Skoro neustále jsem přemýšlela, kde Štětina čerpá z vlastních prožitků válečného zpravodaje a kde už fantazíruje. Modlila jsem se, aby tam té fantazie bylo hodně... ale nějak jsem tomu nevěřila.
Ale vší tou hrůzou se jaksi prolínají špetky naděje, stejně jako říká v titulní povídce ten starý Armén, když vzpomíná na všecky hrůzy 20. století - "VŠECKO JSME TO PŘEŽILI. NENÍ TO SNAD STOLETÍ ZÁZRAKŮ?"
Jo, když se na to díváme touhle optikou a připustíme, čeho všeho je člověk schopen, pak ano, je zázrak, že stále ještě lidstvo existuje. Ale pak to znamená, že za všema těma příšernejma viditelnejma hrůzama musí být ještě větší masa pomoci a dobra... protože jinak už by se svět převážil na špatnou stranu a zhroutil se do temnoty a nicoty. Akorát že zlo je vidět, kdežto dobro ne.
Tahle knížka je vlastně tedy takovým poselstvím neviditelnýho dobra.
Drsná témata,skvěle napsaná.U některých kapitol mi spadla brada i několikrát.Udivuje mě,že tahle skvělá kniha se netěší větší známosti.
Krásné čtení, doporučuji. Nechápu, že knížka není víc známá, čtená, přečtená, v knihotékách atd. Hezké příběhy, psáno hezkou češtinou, smutné i veselé, neuvěřitelné a dechberoucí.
Část díla
Abeceda
Bílé noci
Bláznův dům
Cigánská kouzla
Co všechno viděl šofér Váňa, než umřel v troskách náklaďáku u mostu na silnici z Chandygy do Susumanu
Autorovy další knížky
| 1979 | S Matyldou po Indu |
| 2003 | Rošangol |
| 2001 | Utřete tělesné šťávy |
| 2006 | Století zázraků |
| 1987 | Od pramenů k oceánu |
Štětina je lepší reportér než beletrista a občas se mi zdálo, že příběh napsal spíš proto, aby mohl odbíhat k dějinám, politice nebo duchu doby. Zvlášť u delších povídek (a pří rozmezí 5 až 55 stran délky je to značný rozdíl) jako by někdy proložil výklad příběhem tak, že oba texty rozstříhal na podobně dlouhé části a seřadil střídavě. Může to být působivá forma, když se texty vzájemně zrcadlí, ale tady spíš jen leží vedle sebe. Naopak čím kratší, tím přímočařejší a působivější, podle mě i lepší, texty jsou. Čechy navíc zaujme ne tak známé prostředí asijského Ruska a Dálného východu, jehož lyrické popisy stojí za to.
Úvodní a závěrečná povídka tvoří rámec celé lidské historii, většina ostatních se týká válek, společenských krizí nebo živelních katastrof, v nichž se odehrávají malá dramata na pozadí velkých. Napříč časem a prostorem jsou si typově podobné, často ukazují nepotrestané zločiny a neskrývané násilí, ale alespoň nějaký záblesk vůle k životu, k pomstě, odvahy nebo vytrvalosti, když už ne naděje. Občasný sklon k melodramatu (ať už pochází od vypravěčů nebo od Štětiny) ladí s prostými hrdiny.
Nejvíc mě zasáhly méně dramatické, spíš psychologické příběhy (Bláznův dům, Lovci jelenů, Abeceda - i když ta by zrovna snesla zkrácení) a nejkratší, úderné, ne tak umělecky zdobné texty: Blonďáček Kurt a Válka jako modus vivendi. Druhý z nich je snad to nejdrastičtější, co jsem viděla v oficiálně publikované produkci, má potenciál působit noční můry a citlivějším povahám důrazně doporučuji zvážit jeho čtení - není zbabělost nenahlížet do detailů všech krutostí světa, bránit se proti nim dá někdy i lépe, když člověk nemá pohled zatemněný jediným výjevem.