Strach

26.08.2016

Souhlasím s předchozím komentářem. Kniha je pravdivá, o věcech, o kterých se nemluví, ale které se v naší společnosti dějí. Krutá realita vykresluje postavení chronicky nemocného člověka, na kterém se podepisuje stav dnešního zdravotnictví. Nemocný skutečně nemá žádnou moc a bez podpory a pomoci se stává naprosto bezbranným. Přečtěte si a zamyslete se. Ono se to totiž může stát každému z nás. Zvlášť patříte-li, stejně jako Klára, mezi "obyčejné" lidi.

17.12.2014

Četla jsem oba díly knihy „Strach“, jak první, tak druhý. Mně naopak přišly zajímavé. Vskutku neotřelé téma, které se hned tak nevidí, popisuje současnou realitu bez příkras a nevyhýbá se tématům, o nichž se zásadně nemluví, ale jsou bohužel aktuální. Vypráví o mladé ženě, která těžce doplácí na celkovou společenskou situaci. Zároveň sledujeme její osudy od útlého dětství a tím se do děje promítá i nedávná minulost a vývoj nejen v dnešní ČR, či předtím Československé republice, ale částečně i ve světě. Je to pravda čtení zajímavé, ale možná trochu náročnější. V obou knihách se čtenář setká s množstvím postav a různými osudy lidí, jejich společenské spektrum je místy dost rozsáhlé. Obě knihy si všímají provázanosti života každého jednotlivce s dobou a událostmi. Navazují na sebe volně, takže se dají číst zvlášť. V každé je položen důraz na něco jiného. U prvního dílu – „Propast“ se hlavní postava, která nikdy neměla, snad s výjimkou prvních let, jednoduchý život a vždy tak trochu bojovala s pokusy o jisté společenské vyloučení, dostává do příšerné a hrozné situace jen proto, že se nakazila při jedné z novodobých epidemií černého kašle v ČR. Bojuje spíše se současným zdravotnickým systémem a nemocí, jež by vůbec nemusela mít tak hrozný dopad, kdyby se jí dostalo odpovídající lékařské péče. Takto začíná mít pádné důvody bát se o svůj život a vůbec téměř o všechno. Zároveň je její nemoc proti ní zneužita, stává se záminkou k ještě mnohem horšímu vylučování. Protože se brání a nenechá si nic líbit /což je ovšem také jediná cesta k tomu, aby přežila, ale i k tomu, aby neskončila spolu se svým mužem vyhozená bez náhrady z bytu/, mění se pomalu v subjekt silné nenávisti. Druhý díl „Msta“ je věnován především ošklivé konfrontaci s touto nenávistí. Je nucena čelit pokusu o totální společenské zničení. Ve chvíli kdy už se zdá, že se jí i jejímu věrnému partnerovi otvírá cesta k novému životu, přichází zdrcující rána, následek příšerného vypětí a strachu ve kterém dlouhodobě žila. Opět se ocitá na hlubokém dně a čeká ji další boj. Nic není tabu. Nezaměstnanost, stav zdravotnictví, společenské změny posledních desetiletí, sociální stratifikace, protekce i diskriminace. Podávání umělých hormonálních preparátů nedospělým dívkám, neplodnost, vylučování určitých lidí, kteří se ničím neprovinili, život v pohraničí i „běžném vnitrozemí“, specifika hlavního města. Špinavé intriky na pracovišti i v mnohem „vyšších“ sférách. Špinavé intriky v rámci sousedských sporů. Problematika stáří, léčeben dlouhodobě nemocných i pocity malých dětí, které se octnou náhle sami bez rodičů v nemocnici. Zajímavé je prostředí mateřské školky. To v literatuře zrovna moc vylíčeno nebývá. A tak dál a tak dál. Tyto dvě knihy jsou však zároveň i příběhem o jednom dívčím dospívání a zrání v konkrétní době, stejně jako příběhem pevné, hluboké vzájemné lásky. Bez ní, nemohla by hlavní postava dlouho vzdorovat. A taky o nenávisti, která ničí. Myslím, že oba díly knihy „Strach“ vyplňují jistou mezeru na našem knižním trhu. Nepředstavují nám svět z pohledu lidí, kteří řeší především to, na jaký večírek půjdou, jak vydělají další miliony a jak je pak utratí a jen tak mimochodem také s kým se budou milovat dneska a s kým zítra. Do jaké exotiky vyrazí. Představují ho však z pohledu těch, kteří jsou denně konfrontováni s tvrdou realitou dneška.
Dívala jsem se na komentáře mých dvou předchůdkyň, Nevím jak ta druhá, ale pokud je mi-nul-o ročník 1981, dá se celkem uvěřit, že knihu Propast vůbec nepochopila. Je na to zkrátka ještě moc mladá a ze skutečného života mnoho nepoznala, dosud jí vážněji neskřípl. Na pochopení obou dílů, jsou zřejmě třeba určité životní zkušenosti i znalost různých souvislostí a informací. „Deník Brigit Jonesové“ to zkrátka není. Proto ať se raději drží sladkých příběhů pro odrostlé dívky na téma, jak hlavní hrdinka udělala „skvělou partii“, nejlépe v podobě nějakého milionáře a vrcholného manažéra a nepouští se do hodnocení složitých společenských románů. Každý druh literatury má své. Limonádové příběhy umožňují mnoha čtenářům relaxaci. Avšak je třeba mluvit také o realitě včetně toho ošklivého, co řadě lidí přináší.

souhlasím s mi-nul-o,
myslím, že autorka je velmi přecitlivělá. po padesáti stránkách jsem knihu odložila