Strážkyně pramene
Emmi Itäranta
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267994/bmid_strazkyne-pramene-267994.jpg
4
240
240
Emmi Itäranta ve svém románovém debutu vypráví příběh dívky jménem Noria, která se v rodné vsi má stát příští “mistryní čaje”. Po velké přírodní katastrofě vládne ve světě přísný vojenský režim a rychle docházejí zásoby vody. Zatajování a skrývání vodních zdrojů je trestným činem. Noria po svém otci převzala roli mistra čaje, který vykonává tradiční čajový obřad. K tomu patří i povinnost střežit pramen čerstvé vody – a takové tajemství nevyhnutelně musí vést k potížím s přáteli i s úřady. Román se stává tajemnou alegorií dilemat pravdy, svobody a věrnosti. Tato dystopie je vynalézavou kombinací science fiction a tradiční utopie, reflektující největší sociální a ekologické otázky současného světa. Velikou předností knihy je její komorní atmosféra - na malém prostoru tak vzniká hluboký příběh se silným filozofickým podtónem a humanistickým vyzněním. Autorka píše zdánlivě jednoduchým, avšak poetickým a lyrickým jazykem a dokáže i výtečně pracovat s napětím.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2015
,
Plus
Originální název:
Teemestarin kirja, 2012
více info...
Přidat komentář
meh.
Poměrně zajímavý dystopický svět zabitý po povrchu klouzajícím nepropracovaným příběhem. Ocitáme se ve světě, ve kterém se rozpustily ledovce a všechen sníh, voda je na příděl, za nelegální potrubí vás může popravit vodní stráž... takže bych tak nějak čekala/doufala, že se dozvíme, jak se to stalo. Ale nic. Což vlastně vystihuje celou knížku - pořád čekáte nějaký drama, že se dozvíte něco hlubšího... ale nic.
Kromě nepropracovaně působícího příběhu dojem kazí i jisté nelogičnosti. Například totiž lidé v knize používají komunikátory na solární energii, ale na svícení si do luceren musí nachytat světlušky. Vesničané umírají proto, že si nemůžou léky rozmíchat ve vodě, ale nikomu není divné, že hlavní hrdinka normálně pěstuje ovoce a zeleninu. (view spoiler)
Zajímavej je navíc postřeh, že až na otce hlavní hrdinky jsou zde všichni muži popsáni záporně, jakožto nositelé destrukce a zmaru.
Snažila se autorka tak moc o vznosný a poetický jazyk, že jí nelogičnosti byly ukradený? Nebo si snad ani nevšimla?
Přestože nejsem pubertální dívka, ani se mi nebortí celý svět, protože mi umřel křeček, tak mi knížka nějakým zvláštním způsobem sedla. Půjčila jsem si ji, protože to měla být "fakt skvělá a aktuální dystopie", takže mě ladění do řekněme hodně emocionální noty trochu zarazilo, ale nakonec to nebylo tak zlé. Jasně, postrádá to akčnost Hvězdné pěchoty a propracovanost Hyperionu nebo Pána prstenů, ale i tak má příběh něco do sebe a přečetla jsem ho velmi rychle. Díky němu jsem si po pár letech i našla čas na čajový obřad. Ale fakt je, že je plný sentimentu nad minulostí a beznaděje z života na umírající planetě, takže ortodoxním čtenářům Hry o trůny a nejrůznějších space oper asi opravdu úplně nesedne.
Asi momentálně prožívám své šťastné "knižní" dny . . .
Přečetla jsem Ohníčky všude kolem a čekala jsem, že mě zase delší dobu tak zajímavá kniha nepotká. Jenže jsem narazila na Strážkyni pramene a jsem u vytržení.
Pročetla jsem všechny komentáře, některé mě překvapily, s mnoha naopak souzním. Jednotlivé části knihy jsou uvozeny čínským "čajovým" citátem - velmi příhodně, a to nejen kvůli obsahu knihy. Občas mě napadlo, zdali autorka nemá čínské předky: její styl, jazykové umění mi velmi připomíná starověké čínské básně. V této souvislosti musím zmínit další skvělý překlad (Michal Švec) - pravda, nemůžu porovnat s originálem, ale český text na mě působil asi jako jeskynní pramen na Noriu. A nejen jazyková kvalita textu, ale také absence tiskových chyb; nakladatelství Plus má u mě opravdu velké plus!
Dystopie čtu často a ráda, ale tohle bylo něco úžasného! Téma třeskutě aktuální, výrazové prostředky téměř archaické, prostě nádhera - kombinace, která by podle mě vůbec neměla fungovat, a přitom má obrovskou sílu. Ráda ve svých komentářích vždycky "vypíchnu" nějaký úryvek, který mě oslovil: tady bych snad na každé straně našla vhodný text (namátkou třeba strany 97, 178, 185, 202, 208, 209, 267, 275).
Takže už jen konec - pro mě jediný možný, lepší jsem si nedokázala představit.
"Slova nejprve přicházela pomalu, v temnotách, kde jsem je dlouho skrývala, zkřehla a vybledla. Ale když jsem se pro ně natáhla, začala se třepotat, třpytit, proudit mi vstříc a získávat zřetelnější podobu. Jakmile slova konečně jasně a nebojácně vytryskla napovrch, co nejvíc jsem si jich přivlastnila a nechala je ze sebe proudit ven."
Tenhle úryvek by bylo možné vztáhnout i na autora/autorku anotace na záložce; nemám ráda tyhle zkratky a často mám pocit, že jejich tvůrce knihu vůbec nečetl. Tady bych naopak poděkovala za citlivé vyjádření, které se pohybuje na stejné vlně jako překlad (že by šlo o práci Michala Švece?).
A místo doporučení: blíží se Vánoce a já určitě chci najít pod stromečkem knížku. Jenže ty dva měsíce jsou pro mě moc dlouhé, takže si pro ni poběžím co nejdřív. Nemyslím si, že by za dva měsíce byla beznadějně vyprodaná, to určitě nehrozí. Ale já bez ní budu nesvá, tak nějak neúplná.
P.S. Četli jste knížku Stránky světa? Nemá příliš dobré hodnocení, ale přesto jsou v ní zajímavé nápady, jedním z nich je i následující myšlenka: každého bibliomanta si najde nějaká knížka, každý bibliomant (čtenář, který knihám propadl jako drogám a nemůže bez nich žít) má svou dušeknihu. Často jsem přemýšlela, která by asi byla ta moje; po dnešku už to vím naprosto jistě.
P.P.S. Fakt, že miluju čaj, dokážu hodiny věnovat jeho výběru a poté nákupu, že si zakládám na jeho přípravě a užívám si jeho konzumaci, asi ani netřeba zmiňovat, podobně jako fakt, že jsem vystudovala obor technologie vody.
Uff co říct? Knihu jsem poslouchal jako audioknihu cestou do práce, upřímně papírovou knihu bych asi odložil na neurčito. Ne že by vykreslený svět nebyl uvěřitelný, ale... něco mi tam zkrátka pořád nesedělo. Možná je to tím, že nejsem pubertální dívka :-p
U knihy jsem se trochu trápila, ale příběh mě docela zajímal, takže jsem dočetla do konce. Poetický popis byl na mě někdy moc dlouhý, chtěla bych tam víc akce. Trochu mi vadilo, že vztah dvou velkých kamarádek byl popsán ne moc do hloubky. Celkově mi přišlo, že to tak jen lehce klouzalo po povrchu... A konec byl tak stručně popsaný, že se mi ani nestačil dostat do podvědomí. Ano, a vrtulové auto, to mě také trochu zlobilo ;-) Jak to "kudla" fungovalo?! Ale stojí to za přečtení, zvláště v době hrozícího sucha.
Musím souhlasit s Peleusem, že jde o román "pro ženy". Je poznat, že je psaný ženou. A ta asi nemá muže moc ráda, nebo ji prostě zklamali.
Pro mě je ale knížka dobře stravitelná, i když se mi zdá, že téma je rozvedeno jen docela povrchně. A vlastně se nic nevyřeší. Konec mi připadal tak nějak předčasně utnutý, jako by byl splněn počet popsaných stránek, tak to už nějak ukončeme.
I přesto, že může vyznít tento komentář spíš negativně, příběh se mi veskrze líbil, takže si ode mne zaloužil takových skoro 80% .
V něčem byla tahle kniha úplně jiná, než ostatní dystopie. Moc se mi líbilo, že hlavní myšlenkou nebylo svrhnutí špatné vlády, absence lovestory a konec. Je to jiné, vyčnívá z davu a je to vážně dobrá kniha.
Příběh je takový fádní, popisy všeho až zbytečně detailní. Nevím co autorka myslela vrtulovým kolem a vrtulovým automobilem. Jsem velký fantasta, ale ani při to je největší snaze jsem si nedokázal představit, co pod pojmem vrtulové auto se vlastně má nachází. Podle popisu bylo jasné, že bylo na solární pohon, ovšem mělo i klasické pneumatiky, kde se nacházela ona vrtule netuším. Kniha podle mě má otevřený konec, snad možná aby mohla napsat pokračování.
Kniha mě opravdu nadchla neotřelým zajímavým příběhem, rozhodně doporučuji. Poslouchala jsem jako audio a určitě se k ní ještě vrátím, hodně jsem o tématu přemýšlela...
Zajímavý příběh, který by se snadno mohl stát, proto stojí za to se nad ním zamyslet. Lze ho chápat také jako varování. Nedostatek vody by zcela určitě odhalil pravou tvář mnoha lidí a mnozí by udělali to, co by jim za normálních okolností ani na mysl nepřišlo. Zvláště pod tvrdou vojenskou diktaturou. Je to příběh o ušlechtilosti, pevném životním postoji a pokoře. Také o síle nést svůj úděl jedince, vybočujícího z řady až do samého konce a nenechat se zlomit. Pěkné.
Velice originální zajímavá kniha. :) Četla se mi docela dobře ,jen na pár stránek byla super :-)))
Velmi ženská kniha pro... některé ženy.
A jděte k šípku, pokud v tomhle vyjádření spatříte sexismus, -ismus, -us, a další a další -y!
1. "Historické" zasazení do budoucnosti po jakési globální katastrofě je pojato velmi symbolicky. Bez podrobnějšího vysvětlení, kdy, jak, proč.
2. Až na jednu jedinou, všechny mužské postavy jsou záporné. Jedná se o nositele destrukce, agresivity, zmaru.
3. Možná je to mnou, ale k nalezení je i lehce lesbicky laděná linie mezi hlavní hrdinkou a její přítelkyní (POZOR!,odhalení děje - nejvíc patrná během návštěvy ukrytého jezírka). Což zřejmě také nejvíc pochopí spíš ženská čtenářka.
4. Na konci se zjevuje silná postava matky a její volání po návratu jediné dcery.
5. Pominu slzy, zklamání, citová vzepětí.
Za sebe mohu pouze konstatovat, že jsem sáhl po nevhodné knize. Pokud stejně jako já upřednostňujete epiku před povrchní lyrikou, zřejmě Strážkyně pramene nebude čtením pro vás. Pakliže máte chuť na city a slečny zmítané dojmy z nepoznaných pojmů, dejte knize šanci.
Rozhodně nemám v úmyslu strhávat dílo Emmiy Itäranty. Účelem tohoto příspěvku je varovat čtenáře mé krevní skupiny před možným zklamáním a lítostí nad ztraceným časem.
Knížka mě velmi mile překvapila. Obvykle nemám ráda katastrofické vize budoucnosti, ale tato kniha byla tak nádherně poeticky psaná, že jsem vydržela až do konce. Konec mě ale vzal. Dal tomu na významu. Cokoli dalšího by bylo moc "umělé" a "sladké". Velmi krásná hluboká kniha!
Originální. Ale hernajs co ten konec? Ale četla se dobře, rozhodně je to děsivá možnost.
Kniha se celkem vymyká nějakému škatulkování, je to jistě dystopie, ale taky báseň v próze. A taky velmi realisticky působící paralelní realita, měla jsem zkrátka pocit, že nás od podobných situací zase tak moc nedělí, ani času, ani globálních změn. Závěr je sice nepřekvapivý, ale uvěřitelný. Po přečtení jsem se náhodou dostala i k audioknize, kde sem tam nějaká ta pasáž s úvahami chybí, ale jinak ani audioknize nemám co vytknout a hodně se mi líbila použitá hudba.
Kniha je dost zajímavá a téma originální. Do prvních pár kapitol jsem se pořád nemohl začíst, pořád se všichni staraly jen o obřady a tradice, ale potom kniha nějak začala být zajímavá. Noria byla skvělá hlavní postava a dost jsem si ji oblíbil. Konec jsen nečekal, myslel jsem že to dopadne úplně jinak. Taky se mi hodně líbilo jak autorka popisuje smrt.
Smutná, ponaučující a originální. Byla krásně napsaná. Dokázala vás nechat přemýšlet, co děláme špatně a jaký to má dopad.To byly plusy. Teď mínusy:Konec mi přišel napsaný na rychlo, autorka si asi už nevěděla rady a chtěla mít své dílo už hotové, ale mně by nevadilo, kdyby kniha měla o alespoň 20 stran více a konec by byl vážně koncem, jaký by si kniha zasloužila.
První část byla úžasná, druhá slabší a třetí ...podivná(?). Když si ji ale přečtěte určitě vám to něco dá, něco si z ní odnesete.
Lepší, než jsem čekal. Mrazivá hlavně tím, že přesně takhle byste nechtěli, aby svět dopadl, ale zároveň to vůbec nezní nereálně. Za mě prostě skvěle napsaná vize, kterou jsem musel dočíst na jeden zátah.
A i zakončení dávalo naprosto smysl, cokoliv jiného by byla jen fantazie a podle mě by knize spíš ubralo.
Velmi krásně napsaná kniha. Velmi čtivá a má velice zajímavý námět. Originálně napsáno.
Kniha je rozporuplná - na jedné straně nese vážné ekologické poselství, na druhé nás vrhá do chaotického a poněkud nelogického světa. Kdyby se tak autorka věnovala méně čajovým obřadům a více chronologii a topografii... protože vlastně nevíme, kde jsme a kdy jsme. Příběh sám o sobě není dostatečně silný na to, aby se nedostatek informací dal odpustit. Škoda, vidím tu nevyužitý potenciál. Nejvíc se mi líbily pasáže o skládkách. V závěru si autorka našlápla na případné pokračování, tak jsem zvědavá, jestli se někdy dočkáme.