Stříbrná židle
C. S. Lewis (p)
Letopisy Narnie série
< 4. díl >
V tomto dílu se Eustác a Julie pokouší, spolu se Šklíblatíkem, zachránit zmizelého prince Riliana. Na své pouti musí uniknout choutkám lidožravých obrů a v podzemní říši se utkat se zelenou královnou, která drží zakletého Riliana v zajetí.
Literatura světová Fantasy Pro děti a mládež
Vydáno: 1999 , Návrat domůOriginální název:
The Silver Chair, 1953
více info...
Přidat komentář
Trochu mě zklamalo, že tam nejsou stejné postavy jako v předchozích dílech. Ale ve finále to nebylo tak špatné.
Dobrodružstvo v zemi obrov a pod ňou. Bahnomrač, najväčší optimista spomedzi všetkých čvachtavcov bol a stále je mojou obľúbenou narnijskou postavou (ale je to na tesnotku s Ričipípom. :D)
První třetina knihy mě vůbec nebavila. Nakonec jsem ale ráda, že jsem ji dočetla, zbytek se mi líbil.
No... o proti ostatním dílům se mi tento moc nelíbil... hlavně proto, že tu jsou jiný postavy a třeba Lucinku nikdo nenahradí. Jinak se mi kniha líbila, stejně jako celá Narnie.
Jsem ráda že jsem si ji mohla přečíst, je to pěkná knížka.Ale kdybych ji měla porovnat s ostatními díly tak nevim nevim.:)
Tento díl se mi moc líbil; považuji ho za jeden z nejlepších. Zápletka byla úžasná, mělo to spád a všechno, na co jsme u Narnie zvyklí. Bylo to krásně promyšlené; nové postavy, obzvlášť Jill a Čvachetka, také skvěle propracovány a já si nemůžu na nic stěžovat!! Stříbrná židle přináší opět neopakovatelnou, výjimečnou a nezapomenutelnou atmosféru, že se zase nebudete chtít od knihy odtrhnout. ;)
Ani předposlední dobrodružství Letopisů nezklamalo!
Můj celkový dojem z tohoto dílu je poněkud roztřesený. Možná je to tím, že jsem knihu četl zejména ve vlaku a možná tím, že mě zde chybělo větší pouto. Pro mě osobně je vrcholem mezi postavami Lucinka a tu prostě nikdo jiný nenahradí (i když proti novým postavám nic nemám a vím, že Lucinka nemůže chodit do Narnie pořád). Přesto je to ale zajímavý příběh, který nijak sérii nesráží...to jenom já si na knihu musím udělat více času a věřím, že po druhém přečtení bude můj názor úplně o něčem jiném!
Přijde mi, že Stříbrná židle má naprosto nezapomenutelnou, ale taky neopakovatelnou atmosféru. Takový zážitkový cestopis s dobrým koncem. Ne, velkolepé vysvobozování prince, který je zaklet vskutku důmyslně. Ne, taková silnější pohádka s trošku vyšším smyslem . Vidíte, ani to neumím pořádně popsat, asi to budete muset přečíst sami :-)
Pro mě zatím nejlepší Narnie! Noví hrdinové mi vůbec nevadili - naopak. Knížku zpestřili. A Kývoun a jeho věčný pesimismus je prostě nezapomenutelný! :)
Tento díl mi přišel stupeň lepší než ty předchozí. Sice se stále vypráví podle zajetého schematu, ale to nevadí. Příběh je důležitější. Veškerá pozornost je soustředěna na hlavní trojici postav a děj se od nich v podstatě nehne a všichni ostatní dělají spíš křoví. Někdo se tu vydává na cestu s určitým cílem podobně jako v Jitřním poutníkovi, ale tentokrát tu nejsou žádné zbytečné odbočky a jde se přímo za nosem. Možná až moc přímo, protože není problém uhodnout, jak to dopadne mnohem dřív, než autor zamýšlel.
Štítky knihy
křesťanství zfilmováno fantasy pro děti dobrodružství rozhlasové zpracování fantasy mluvící zvířata
Autorovy další knížky
1991 | Lev, čarodějnice a skříň |
2008 | Rady zkušeného ďábla |
1993 | Čarodějův synovec |
1992 | Princ Kaspian |
1993 | Poslední bitva |
V jednom rozhovoru, který se mi před pár lety dostal do ruky, se Jitka Ferstová vyjádřila, že se vším ze svých překladů by se klidně rozloučila, ale na Šklíblatíka si nenechá sáhnout. Myslím, že já bych těch věcí chtěla zachovat víc (už třeba jen sovu Blyštilku v ženském rodě...), ale naprosto s ní souhlasím, že tenhle její překlad jména Puddleglum je geniální. Právě tak jako postava sama; prý se Lewis inspiroval svým zahradníkem, ovšem existence kývounů bahenních (jediné zcela originální fantasy rasy v Narnii) jako taková je něco, co se mu velice povedlo, a jenom na zahradníka se to svést nedá. :-)
Stříbrná židle je z těch dílů Narnie, které jsem začala víc doceňovat až ve starším věku, kdy už mi tolik nelezlo na mozek to, jak to pořád vorají, počasí je hnusné a podobně... a kdy už jsem si trochu zažila na vlastní kůži, jak člověku dokáže lézt na mozek, když je hnusné počasí a podobně. Protože v tom právě dneska vnímám jednu z Lewisových spisovatelských předností (kromě téhle knížky se to nejvíc projevuje asi v Radách zkušeného ďábla, ale to opravdu není pro děti) - tu schopnost velice přesně a velice stručně a nenásilně vystihnout, jak člověka ovlivňují jeho nálady, a jak mnohdy hrdinství postav spočívá v tom, že se tolik ovlivnit nenechají. (Viz též kontrast Edmunda v první a druhé knížce.) Že by právě proto ti stále pesimističtí kývouni?