Stříbrný vítr
Fráňa Šrámek
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12398/stribrny-vitr-12398.jpg
3
382
382
Lyrický román českého básníka o problémech dospívání a prvních milostných zmatcích.
Přidat komentář
Kniha se mi v životě dostala do rukou již opakovaně. Nyní v době, kdy jsem se vrátila, po 50 letech , do rodného města mohu porovnávat pocity, kdy jako mladá studentka jsem chtěla roztáhnout křídla a vyletět co nejvíc do toho velkého, úžasného světa, který mi má co nabídnout. A nyní chodím rodným městem, vzpomínky na mladí naskakují jak ve filmu a já stojím u splavu a vidím Jeníka Ratkina....a říkám si u řeky sama pro sebe:"....jo děvče, kdepak jsi...včerejší a pošetilé"...Za mě ...Kniha čtena v mládí vám způsobí v duši zmatek, čtena v době, kdy se vrátíte do rodného města a bilancujete...tak to vám přivodí ještě větší depku, než v mládí. Ale asi stojí ta to číst...
Příběh vyžaduje od čtenáře zvláštní rozpoložení a správné naladění s velkou dávkou vzpomínání, sentimentu a možná i toho sladkého snění, kterým se necháme unášet. Samozřejmě věk i vyzrálost zde hraje svou roli. Nám starším zbývají jen krásné vzpomínky. Ty jsou jediným rájem, z něhož nemůžeme být vyhnáni. Čím budeme starší, tím více se budeme věnovat vzpomínání. Jan Ratkin byl velmi citlivý a vnímavý. Sledujeme jeho přerod z chlapce v muže. To sebou přináší i střety a nepochopení. Pro takovou citlivou a vnímavou duši to bylo těžké. Celé vyprávění je o pocitech, náladách, prožitcích a myšlenkách.
Ale proč ne, krásné obrazy a detaily v popisech přírody. První část mi připomněla Portrét umělce v jinošských letech, ta druhá mi asociovala Džínový svět. Ve své době to musela být pecka, ale jakožto cynickou bestii po čtyřicítce mě Ratkinovo srdeční pnutí moc nebere.
"Slyšíš? "
"Co? "
"Stříbrný vítr....... "
Nadčasový roman o problémech dospívání a zranitelnosti mladí, vzpouře, ale i víře v to hezké a dobré.
"Jeho láska ke kraji vzrostla ještě doma o prázdninách. Neboť tu byly lesy; co by kamenem dohodil, kol kolem soumalo zelené vlnobití lesů. Tu se mohl ztratit, tu mohl sniti závratný sen svého pohnuteho života. Čím vším nechtěl býti.. .. "
"Vy musíte lhati, neboť oni nejsou hodni pravdy..... "
Kolik bylo v této knize pokřivené malomestske morálky a pokrytectví. Ale přesto ji dokázala přebít čistota a prostota okolní přírody a víra v budoucnost.
Stříbrný vítr ...komu při vyslovení názvu této knihy nezaletí mysl do mládí, ke své první lásce, na kterou se celý život s láskou a úsměvem vzpomíná. Ach Jeníku Ratkine, ty včerejší a pošetilý... proč i dnes, kdy už jsem dávno odrostlá dívčím střevíčkům a život si se mnou hraje jak s pinkponkovým míčkem je mi u tohoto čtení tak strašlivě úzko
Byť jsem od začátku tušil, že to nebude můj šálek kávy, rozhodl jsem se knihu si přečíst a ve výsledku to až tak hrozné nebylo. Jazyk mi přišel poměrně jednoduchý a mladý Ratkin byl i vcelku zajímavou postavou. Mladík se střetává se světem a zažívá mnohá poprvé. Podobných textů je však mnoho a Stříbrný vítr podle mě nijak výrazně nevyniká.
A co že je to ten stříbrný vítr? Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud zdaleka... ne říci se to nedá. Já už stříbrný vítr neslyším.
Věčný příběh mládí a jeho touhy po něčem, co vlastně ani nedovede specifikovat – po dobrodružství, lásce, bolesti, po tom, co ostatní se zdají míti a nám chybí. Příběh o ničem a o všem, o potrhlých postavičkách, které přicházejí a odcházejí, o známých, které si za týden bezdůvodně zprotivíme a o jiných, kteří nám byli protivní od začátku, ale poté si je spřátelíme. O smrti a o životě, o nenaplněné lásce a abstrantní touze po ní. O velké lásce, od které jsme u tekli, protože jsme se báli odmítnutí. A to vše podané nádherným archaickým lyrickým jazykem, panu Šrámkovi vlastním. Ve výsledku je to možná kniha víc lyrická než epická, protože jednotlivé scény a Ratkinovo putování jsou vlastně jen vyjádřením pocitů, jako části snu, který se pojí v jeden lidský život. Nemají na sebe téměř žádnou návaznost, jen občas z mlhy vystoupí stejná postava, která tu již byla dřív a na scéně se objeví podobná kulisa. Část příběhu jsou skutečně jen Ratkinovy sny, které nejsou od samotného děje nikterak odděleny a díky spoustě metafor a celkovému impresionistickému ladění (to tu myslím už někdo psal) v celém díle do něj proklouznou nepozorovaně jako kočičí lupič slídící za parapetem. A stejně nepozorovaně odcházejí.
Co mě ovšem osobně nejvíce zaujalo, byla kapitola 6 (abychom takto obratně předešli spoilerům). Tajemný cizinec jdoucí naposledy navštívit les, hospodu u lesa, zatancovat si s dámou a vyprávět jí nesmyslné věci, protože na tom nakonec vlastně stejně nezáleží, porozumí-li mu či ne, druhý tajemný pán, zírající na cizince a vědící, na co se chystá, jenže s tím stejně nic nenadělá, nesnaží se mu pomoci, ostatně není s čím, protože by nespíš, kdyby mohl, neudělal nic jiného.
A les, ten zatracený les, kterýmž, jakožto motivem, je celý Stříbrný vítr protkán jako jedna z mála nitek vedoucích až ke konci. Místo, kde všichni najdou klid, který jako starý otec objímá a laská ztrápené duše postav.
Dost už ale těchto romantismů, nejsem holt Bazarov, abych k něčemu takovému byla schopna napsat suchý výklad.
Příběh Jeníka Ratkina je příběhem mládí. Celý román je hledáním odpovědí na otázku, jakou hodnotu má život, jaký vztah k němu může člověk mít a jaký vztah k lidem. Jeník Ratkin překonává všechna zklamání a uvědomuje si svou touhu volněji se rozletět a ve spojení s motivem jarního stříbrného větru oslavit Život. Lyrismus Ratkinového vidění světa se promítá i do vypravěčského stylu. Knihu jsem četla opakovaně a bohužel stříbrný vítr už neslyším.
Chtěla jsem si v dospělosti přečíst povinnou četbu. Bohužel i dnes mě tato kniha neoslovila. Dalo mi hodně přemlouvání k nezáživnému čtení. Nevěděla jsem, co je skutečnost, sen, touha...Děj je o chlapci, který je zklamán výchovou rodičů a v době dospívání si neví rady se svými city a svým tělem. Toto dílo opravu už ne....
Další z krásných děl, které jsem od základní školy opomíjela. Zpočátku mi Jeníkův osud připomínal Larsenova Jana ze Znamení věčnosti, dítě, které ještě vnímá a zná Boha, je konfrontováno s realitou, svými rodiči a svody dospívání. Většinu příběhu ale zabírá Jeníkovo vypadnutí z ráje, jeho posedlost ženami a často i zbytečná vzpurnost.
Velmi se mi líbil jazyk, impresionistická líčení pocitů a nálad, co už mě ale ubíjelo, bylo ta spousta zla a neúspěchů. Tolik zlých lidí, nevyrovnanosti, zášti a nepochopení. Chvílemi jsem se ztrácela mezi sny a skutečným děním, vlastně se mi ani nechce věřit, že by dospívající člověk tolik trpěl jenom samotným životem, že by se chlapci tolik soužili marnou touhou po ženě.
Kniha je psaná lyrickým a naturalistickým stylem, což je vlastně velmi zvláštní. Celé mi to přišlo velmi zaměřené na základní potěšení a boj v životě. Boj proti světu. Krátké, ale ne moc zajímavé, divné a své, tak bych to popsala.
dospívání a citové zrání maloměšťáckého chlapce svázaného konvencemi počátku 20. století, někdo to nazve svárem dekadence a vitalismu, jiný pubertou
Je to moc hezké čtení, autorův jazyk je krásný. Škoda, že jsem se občas v lyrických částech a některých dějových odbočkách ztrácel. První polovinou díla jsem se musel hodně prokousávat, v té druhé už mi čtení šlo mnohem lépe. I s hlavní postavou Jeníka Ratkina jsem se sžíval delší dobu, ale nakonec se mi to podařilo. Souhlasím s názorem, že tuto knihu by člověk měl číst ve správném věku, a mám pocit, že jsem se do něj trefil. Zajímalo by mě, jestli za nějakých pár let, až se k Šrámkovi vrátím, uslyším ještě, stejně jako Jeník, stříbrný vítr, nebo si podobně jako profesor Ramler postesknu, že už jej neslyším...
Kde, kdeže tu dočekáš se odpovědi na všechny své otázky? Je člověk a... zabije se. Nechce už býti. Ale, jak je to možné, že už nechce býti?
Většina scén mi trochu splývala a ztrácela jsem se v návaznosti, ale jazyk toho díla je naprosto geniální. ♥
jedna z nejhorších a nejnudnějších knih, jakou jsem četla. Do ruky se mi dostala, když jsem byla dívenka a fakt mi přišlo nechutné, že se velmi mladí chlapci seznamují se světem skrz pohlavní choroby. Bleh.
„Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku– slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem.“
Narativní výstavba románu je rozvolněná, protože vznikl jako kompilace již vyšlých epizod. Sny často přechází do skutečnosti a hranice mezi nimi je nezřetelná. Šrámek na snové pasáže nikterak neupozorňuje a často jsem vůbec neměla jisto v tom, co se Jeníkovi jen zdálo, co si představoval, a co se skutečně stalo.
Nicméně! Impresionistické popisy mne dostaly. Málokdy jsem měla takový pocit navození atmosféry jako právě u Stříbrného větru. Byly pasáže kdy jsem téměř cítila vlahou noc, slunce, kaluže, zemitou hlínu. Jako bych seděla v loďce s Jeníkem. A bylo to krásné. I na metaforická vyjadřování jsem si brzy zvykla. Vždyť jak byla shrnuta jediná pozitivní Jeníkova sexuální zkušenost! Následovně: „Hřbitovní zeď padala jako opona, tma před námi tma za námi.“ Připouštím, že ne každému tento sloh lahodí, ale mně vskutku ano.
A pak, přestože hlavní hrdina prožívá jednu negativní zkušenost za druhou, román jako celek je lazen pozitivně, vitalisticky. Autor je toho mínění, že lidé jsou přirozeně upřímní ve svých citech, přirozeně mravní, přirozeně toužící po životu krásném, radostném a čistém, ale jsou špatní lidé, instituce a prostředí, které tyto přirozené potřeby mladých ničí.
Přímo jako novátorský počin bych Stříbrný vítr nazvala, jak si autor počínal při jeho psaní. Způsob, jakým příroda odráží stav Jeníkovy mysli! Například, když se na konci románu blíží jeho milostné naplnění s Aničkou, projektuje si svoji radost i do přírody, kterou vidí oknem z vlaku. Způsob, jakým splývá přímá řec s řečí polopřímou! A neobjektivita autorského vypravěče, který zaujímá tady hledisko hlavní postavy, tady perspektivu některé z postav vedlejších, tam spíše názor všech měšťanů.
Přiznávám, že jsem čekala, že mne román zasáhne hlouběji, ale netušila jsem, že Jeníka opouštíme ve věku, kdy bych se do něj teprve mohla vcítit. Škoda, že jsem nečetla jako mladší, ale možná, že v té době bych jej nedocenila. V současné době mě jeho rozbor nesmírně bavil.
„Jeník postavil se obličejem proti větru, dulo mu kolem uší a Jeník si myslil: Hle, vítr duje. Cítím ho, slyším ho, zdá se mi, že něco povídá– ale nerozumím mu. I život je takový. Dívám se a z údivu nevycházím. Poslouchám, radost mám nebo i bolest, ale těžko říci, proč právě radost nebo proč právě bolest– nerozumím zkrátka. Lze porozumět? Porozumím já někdy?“
A pak, co mě k četbě přivedlo? Následující úryvek: „Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne–li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit– jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr.“
Štítky knihy
zfilmováno divadelní hry impresionismus dospívání lyrika milostné vztahy
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
Šrámek mi hovorí z duše. Zastaralým jazykom, rozvláčnosťou, skoro neprípustnou v súčasnej dobe a citovosťou chvíľami až upotenou, je to čítanie pre romantické duše mimo tempa dnešných dní. Chvíľami to bolo príliš precítené už aj na mňa, a to už je čo povedať, a možno som aj ja predsalen vekom scyničtel, ale napriek tomu ma dokázala zasiahnuť jemnosť, krehkosť, senzitívnosť a snivosť jeho textu a hrdinov, ktorí s tou pravou mladou básnivou náturou túžia po romantike, tušiac, čo je v živote hodnotné, ešte predtým, než ich ten istý život otupí a zomelie a oni zrejme zistia, že hodnotné je niečo iné. To je na volaní strieborného vetra najpálčivejšie - keď ho človek cíti, preniká celou jeho bytosťou túžba... po živote - nevediac celkom ešte, čo všetko je jeho náplňou, ale mysliac si, že vie, ako inak by to mohlo byť, keď tak intenzívne cíti..? - a keď už je to za nami a cítime ten smútok, že k nám už neprehovára, strieborný vietor sa stratil v šedej všednote dní, smútime za mladosťou a jej zmätkami, prchavými pocitmi a nejasnými túžbami, ale o nevinnosť už sme prišli a tie stratené autentické chvíle už nikdy naplno neprecítime - a ani si nie sme istí, či by sme vlastne chceli... Zostať môže len tá túžba po naplnení, oslobodení, novom začiatku... po voňavých diaľkach za horizontom. Autor o tom hovorí s úprimnosťou a otvorenosťou, ktorá v jeho dobe veľmi silnej malomeštiackej morálky a poriadku mohla byť až poburujúca. Inak sú tam pasáže, ktoré sú nesmierne silné aj po sto rokoch, ale aj také, ktoré museli pôsobiť naivne hádam už aj vtedy... Hoci časť textu už dnes pôsobí ako historický dokument, sú tam stále burcujúce úseky a vyjavené pravdy snáď nestratia na aktuálnosti nikdy, kým človek bude človekom...