Stříbrný vítr
Fráňa Šrámek
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35541/bmid_stribrny-vitr-2FN-35541.jpg
3
387
387
Lyrický román českého básníka o problémech dospívání a prvních milostných zmatků. Chlapcova rodina, kde otec projevuje málo taktu při výchově syna, zatuchlé prostředí gymnázia, maloměsto se svojí pokřivenou morálkou - to vše hrdiny zraňuje a nutí ke vzpouře. Jak nabývá prvních, často trpkých zkušeností, ztrácí svou bezbrannou přecitlivělost, ale neztrácí víru v krásu života a věčné mládí.... celý text
Přidat komentář
Jsou knihy, se kterými se čtenář ztotožní v určitém věku a tato je jedna z nich. Kdo někdy neslyšel stříbrný vitr?
Šrámek je jeden z mých nejoblíbenějších český autorů. Nevím, čím si mě získal. Nemám ráda lyricky orientovanou literaturu, a přesto na totohle člověka nedám dopustit. To, jak se vám dostane pod kůži, to jak prožvá každý výběr slova, příběh ... to všechno mě učarovalo.
Jsou knihy, které by měly být čteny ve správném věku. A já ji v tom věku četl!
Jenže po přečtení předešlého komentáře musím napsat: a kdy je ten správný věk? Neměl bych si to přečíst znovu, se stříbrem ve vlasech?
V knize jsem se chvílema ztrácela.
Zaujal mě pouze příběh chlapce, proti kterému je snad celý svět.
Znovu bych si knihu nepřečetla.
"Mládí má zápasit, netřeba mu však zápas stěžovat. Mládí má zápasit i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i lecos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr. -"
Kniha mě zahltila množstvím emocí a uměleckých jazykových prostředků. Jak je zmíněno i níže, místy na mě román působil až hystericky. Utvrdila jsem se v tom, že mi tento styl četby nevyhovuje, ale každému, kdo má rád nekonečný příval emocí vřele doporučuji.
Stříbrný vítr je román o dospívání a mládí. Hlásí se k impresionismu. Hlavní postavou je JENÍK RATKIN. Na gymnáziu se seznamuje se svými spolužáky, poznává také starší studenty, oblíbil si profesora RAMLERA, který chápal studenty s sympatizoval s nimi. Seznamuje se s řadou dívek, do jedné z nich se zamiluje..
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Proutku-li neohneš, dokud je mladý a tenký, se stromem už ničeho nepořídíš.
Žít se mi nechce. Krásný obraz v sobě nosím a krásně žít nelze. Když si něco krásného představuji, je to vždycky jakoby někde daleko, daleko... snad docela na jiném světě. Co tedy? Půjdu na jiný svět. Půjdu potichu, jako bych rozhrnoval houštiny...
Po špičkách má se choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech; po špičkách chodit, a ne řinčeti železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti mládí: zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým neukazuje se cesta--
Nevím, rozumíte-li mi, a nevím také, jak bych vám to jinak řekl, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka... ne, není to tak... říci se to nedá -- Já - už stříbrný vítr neslyším.
Neupírám mu poetiku. Autor umí v člověku rozehrát spoustu snů... Ale ten přecitlivělý (někdy až hysterický) hlavní hrdina mi občas pořádně lezl na nervy...
Tak tohle bylo velmi nečekané a příjemné překvapení. Bral jsem to jako povinnost v rámci školní četby a ta kniha mě zasáhla. V knize se psalo přesně o tom, co jsem v té době prožíval.
Doporučuji všem, zejména zamilovaným.
Člověk se díky Čtenářské výzvě dostane k ledasjakým zajímavým knihám, ale tohle úplně nebyl můj šálek kávy. I když uznávám, že postava Jeníka Ratkina byla skvěle vykreslená. Ale dějově to bylo naprosto o ničem.
Lyrický román o smyslu života, dospívání a generačních rozdílech. Román se skládá spíše z jednotlivých epizod a situací a je zdůrazněno jejich prožívání a dojmy z jednotlivých příběhů.
Poetická kniha silná vykreslením pocitů a povah postav. Napsaná nádherným jazykem. Její čtení byl opravdu zážitek, při kterém jsem zkoumala a vzpomínala na vlastní pocity a zážitky. Určitě se k ní ještě vrátím.
"Mé srdce je loutna zavěšená; sotva se ho dotkneš, zní." (de Béranger) Ač lyrický, přesto poctivý a přesný obraz dospívání Janů a Jiřích Ratkinů, Zachů a Ramlerů svých generací, a jejich ženských protějšků. Jak žít s permanentně zjitřenou citlivostí v tomto světě, mezi většinou zcela jinak nastavených lidí, a často i sám se sebou?! Toť otázka, kterou my, takto "postižení" našinci, s různým úspěchem - od blaženého létání vysoko v oblacích až po "rytí držkou v zemi" - řešíme takřka denně po celý život... Nebylo to věru snadné, ale jak se tak pomalu blížím k cíli svého životního maratónu, zdá se mi, že je to čím dál tím lepší, a rozhodně bych neměnil... Ani za nic, když se tak někdy dívám kolem. Stříbrný vítr stále zní, a jsem za to vděčný. Vám, kteří ho slyšíte, bych rád vzkázal: Nenechte se ořezat životem, a vydržte až do finiše! Stojí to za to!
Četla jsem jako povinnou četbu. Poetická kniha, jsem ráda, že jsem si ji přečetla, už je to docela dávno.. Jedno přečtení mi přijde tak akorát.
Dlouho jsem se mu vyhýbala, dlouho, a očekávala jsem tak jen to nejhorší. Není to tak zlé. A místy mi byl Ratkin i sympatický. Ale znovu to číst nebudu.
Přiznávám dobrovolně, že kniha na mě byla náročná. Velice umělecky pojaté dílo. V ději jsem se neztrácela, ale věty pro mě byly těžko stravitelné, i když podvědomě obdivuji Šrámkův styl psaní. Nejsem totiž nijak poeticky zaměřená :-)
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
„Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku– slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem.“
Narativní výstavba románu je rozvolněná, protože vznikl jako kompilace již vyšlých epizod. Sny často přechází do skutečnosti a hranice mezi nimi je nezřetelná. Šrámek na snové pasáže nikterak neupozorňuje a často jsem vůbec neměla jisto v tom, co se Jeníkovi jen zdálo, co si představoval, a co se skutečně stalo.
Nicméně! Impresionistické popisy mne dostaly. Málokdy jsem měla takový pocit navození atmosféry jako právě u Stříbrného větru. Byly pasáže kdy jsem téměř cítila vlahou noc, slunce, kaluže, zemitou hlínu. Jako bych seděla v loďce s Jeníkem. A bylo to krásné. I na metaforická vyjadřování jsem si brzy zvykla. Vždyť jak byla shrnuta jediná pozitivní Jeníkova sexuální zkušenost! Následovně: „Hřbitovní zeď padala jako opona, tma před námi tma za námi.“ Připouštím, že ne každému tento sloh lahodí, ale mně vskutku ano.
A pak, přestože hlavní hrdina prožívá jednu negativní zkušenost za druhou, román jako celek je lazen pozitivně, vitalisticky. Autor je toho mínění, že lidé jsou přirozeně upřímní ve svých citech, přirozeně mravní, přirozeně toužící po životu krásném, radostném a čistém, ale jsou špatní lidé, instituce a prostředí, které tyto přirozené potřeby mladých ničí.
Přímo jako novátorský počin bych Stříbrný vítr nazvala, jak si autor počínal při jeho psaní. Způsob, jakým příroda odráží stav Jeníkovy mysli! Například, když se na konci románu blíží jeho milostné naplnění s Aničkou, projektuje si svoji radost i do přírody, kterou vidí oknem z vlaku. Způsob, jakým splývá přímá řec s řečí polopřímou! A neobjektivita autorského vypravěče, který zaujímá tady hledisko hlavní postavy, tady perspektivu některé z postav vedlejších, tam spíše názor všech měšťanů.
Přiznávám, že jsem čekala, že mne román zasáhne hlouběji, ale netušila jsem, že Jeníka opouštíme ve věku, kdy bych se do něj teprve mohla vcítit. Škoda, že jsem nečetla jako mladší, ale možná, že v té době bych jej nedocenila. V současné době mě jeho rozbor nesmírně bavil.
„Jeník postavil se obličejem proti větru, dulo mu kolem uší a Jeník si myslil: Hle, vítr duje. Cítím ho, slyším ho, zdá se mi, že něco povídá– ale nerozumím mu. I život je takový. Dívám se a z údivu nevycházím. Poslouchám, radost mám nebo i bolest, ale těžko říci, proč právě radost nebo proč právě bolest– nerozumím zkrátka. Lze porozumět? Porozumím já někdy?“
A pak, co mě k četbě přivedlo? Následující úryvek: „Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne–li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit– jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr.“