Strmá cesta
Jevgenija Ginzburg
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57024/bmid_strma-cesta-eBi-57024.jpg
5
75
75
Asi nejblíže pamětem jako výchozímu žánru je kniha Jevgenie Ginzburgové Strmá cesta, která chronologicky zaznamenává události od autorčina zatčení až po její propuštění z lágru. Líčí vše, co zatčení předcházelo, stejně tak i část toho, co následovalo po propuštění a samozřejmě i vše, co stálo mezi tím. Je členěna do tří částí: vězení, pracovní tábor (Gulag) a propuštění na svobodu – tři základní etapy na cestě ruským lágrem (i když té poslední mnohdy nebylo dosaženo).... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 1992 , OdeonOriginální název:
Крутой маршрут, 1985
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla dvakrát a ještě si ji někdy musím přečíst znovu. Je to poklad v mé knihovně. Doporučuju každému, koho zajímá téma gulagů. Nesmírně zajímavá a čtivá kniha.
(SPOILER)
Pokud by někoho zajímalo, jak dopadl Vasja atd..
https://24smi.org/celebrity/1531-vasilij-aksyonov.html
https://youtu.be/SsyjUfMuklQ?si=RHwOQ47cn14esPVJ
Ve skutečnosti Pavel Aksenov měl z prvního manželství dceru Maju a Jevgenije zase ze svého prvního svazku syna Aljošu, toho který zemřel během obléhání Leningradu. Vasja byl prvním společným dítětem Pavla a Jevgenije. Jejich manželství ale nebylo příliš šťastné, a když se po jejím návratu z Magadanu do Moskvy vrátila, aby byla rehabilitována, dokonce se s Pavlem setkali a projeli společně parníkem. Politicky i lidsky si ale byli již tak vzdálení, že návrat k sobě ani nepřicházel v úvahu - na Jevgenii čekal doma Anton Walter a společně žili až do jeho smrti a vychovali spolu adoptivní dceru Tonju.
https://youtu.be/ilowZNPutFI?si=Kf3O-S3MWdjN4-re
Antonína Aksenova se o své adopci dozvěděla teprve ve věku cca 15 let, již po smrti Dr.Waltera. Matka jí to sdělila sama, aby se to dcera nedočetla až v knize, která měla brzy vyjít. Další zajímavostí je, že došlo dokonce jednou k setkání Ginzburgové a Solženicyna. Už tehdy o sobě věděli, JG měla pověst "Solženicyna v sukni", kterou ale ze skromnosti odmítala.
Existuje mnoho dalších odkazů, tento poslední obsahuje souhrnné info a krásné fotografie.
https://bessmertnybarak.ru/Ginzburg_Evgeniya_Semenovna/
Tato kniha patří k mým nejoblíbenějším a v jistém ohledu mne natolik ovlivnila, že se dokonce “vepsala” do mého vnímání světa. Jevgenije byla silná žena, vzdělaná, hrdá a nezlomná. Měla fenomenální paměť: její mladší syn později o své matce kdesi řekl, že Pasternaka recitovala nazpaměť celými kilometry. Je nepředstavitelné, co všechno si musela vytrpět, a ač bez obalu popisuje hrůzy výslechů, dvouleté izolace v Jaroslavli a nakonec gulagu na Kolymě, je kniha plná napínavých příběhů, vyprávění z jejího civilního života, vynikajícího humoru, a dokonce silného milostného příběhu. Již ne mladého doktora Waltera potkala na Kolymě jako zralá žena, ale jejich vztah nepostrádal jiskru mládí, zamilovanosti a věrnosti. Kdo si alespoň trochu pamatuje ruštinu, doporučuji sáhnout po originálu - Jevgenije svou knihu obohatila o množství krásných básní..ale i slovních hříček, ve kterých si, coby filoložka, velice libovala. Doporučuji knihu opravdu všem, čte se jedním dechem.
Rozhodně bych tuto knihu zařadila do seznamu povinné četby pro středoškoláky. Svědectví o stalinských čistkách ve třicátých letech dvacátého století v Sovětském svazu, o životě v gulagu. Kniha se čte se zatajeným dechem. Měl by si ji přečíst každý, kdo si zahrává s myšlenkou krás komunismu.
Poměrně neznámá kniha, kde se lidské utrpení v táborech popisuje jinak, než jsme zvyklí z opěvovaných románů. Je to totiž daleko drsnější výpověď. Ale o to víc výmluvná. Doporučuji všemi deseti. Knihu jsem četla asi dva týdny, protože jsem u toho drásavého textu nevydržela déle než deset minut.
Velmi pěkná a poučná kniha. Při jejím čtení jsem si uvědomil, že v podobných situacích lze přežít pouze na úkor někoho.
Opravdu dobrá kniha. Autorka je výborná vypravěčka, která je schopna na malé ploše sdělit velmi důležité skutečnosti. GULAG vidíme zevnitř, stejně jako stalinskou mašinérii odlidštění miliónů lidí. Ginsburgová je schopná skvělé charakteristiky postav. Je zakotvena v klasické kultuře - a na knize je to znát. Nejsilnější pasáže jsou ty, které odhalují "to" bytostně lidské - např. setkání mužského transportu s ženským. Skvěle charakterizuje podstatu toho, co člověka nejvíc ponižuje - je to ztráta důstojnosti. Nejvíc mě dojímaly pasáže líčící její vztah k synovi. Krásná kniha, navzdory nesmírné tragice toho, co líčí.
Sovětský svaz byla jedna z mála zemí, která si ve velkém likvidovala svůj lid. Přečetla jsem od revoluce spoustu knih s touto tematikou (dříve nebylo moc možností se k nim dostat). Vždycky jsem se také divila naivitě ruských lidí, hlavně komunistů. Tato kniha mně v tom rovněž utvrdila. Je zde podrobně popsán život ve vězeních a pracovních táborech. No, chtěla bych věřit, že je to tam už trochu lepší. Mnoho znám z vyprávění mého otce, který toho dost zažil za války, ale hlavně po válce v padesátých letech. Proto u nás vždy bylo slovo Rus málem sprosté slovo.
Knihu jsem četla před lety, ale stále ji mám živou v hlavě. Když jsem knihu četla v teple pod dekou, cítila jsem jistý druh výčitek...ne, tentokrát jsem si ke knížce nedopřála ani žádné "zobání", protože mi to přišlo nepatřičné. Máme se dobře. Hodně dobře!
Klobouk dolů před všemi, kteří takové peklo přežili.
728 stránek a v nich neuvěřitelných 18 let života. Je to málo nebo dost ? Jedno ráno odejít podat vysvětlení a vrátit se po 18 letech ,,,,,je to vůbec možné ?
V SSSR v minulém století to byla vcelku běžná praxe.
Autorka podrobně vylíčila všechna ta utrpení , všechny ty přesuny z horšího do ještě horšího . Zima, hlad a nemoci se staly součástí jejího života . Jejiho a tisíců dalších nevinných lidí . Jen proto ,že si jeden paranoik usmyslel , že všichni jsou špioni a teroristi .
To všechno je známé . U této knihy jsem nejvíc obdivovala autorčinu lidskost . Kdybych chtěla zachytit její hluboké člověčenství , musela bych opsat spoustu stránek .
V každém případě se mi moc líbilo , jak je kniha napsaná a v mém pomyslném žebříčku 10 top knih by určitě nechyběla.
Neuvěřitelné, 18 let v Gulagu. Jen tak jít na nějaké vysvětlení a vrátit se po tak dlouhé době. Nevidět tak dlouho své děti, jednoho syna už vůbec ne, protože zemřel při Leningradské blokádě. I po odpykání trestu za nic zůstat ve vyhnanství, nemožnost se vrátit domů. Odvaha v takových podmínkách adoptovat dítě. Žít na 8 metrech, to není ani možné. Ani po rehabilitaci nemít moc klidu, žádné uznání. Panebože děkuji, že to u nás komunisti nedotáhli do takového konce jako v SSSR. Nás by asi neměli kam vysídlit. Je to až k nevíře, co tato žena musela všechno vydržet, vytrpět. Těžké práce ve Vápence, dřevorubecké práce v tajze skoro bez nářadí, jako sestra na infekčním.... Její a nejen její, ale i ostatních spoluvězňů, jak říkala našich vůle žít, přežít to a setkat se svými nejbližšími.
Zklamal mě konec. I když dala vědět, že její manžel tedy první, Pavel Aksjonov, přežil, nedozvěděla jsem se, jestli se ještě setkali. Jak to bylo po smrti druhého manžela, Němce Antona Waltera, jak dopadl Vasja, nejmladší syn.
I přesto doporučuji. Neuvěřitelný příběh jedné, ale i mnoha jiných žen, matek.
Veľmi dobre napísané. Hoci strašné veci, veľmi dobre a ľahko sa čítalo. Občas to bol dokonca smiech cez slzy.
Toto by malo byť povinné čítanie na školách, aby tí, ktorí to na šťastie nezažili, pochopili, aké to bolo strašné. A rovnako povinné čítanie pre tých, ktorí nostalgicky spomínajú, ako nám bolo dobre za komunistov. Možno by sa im konečne otvorili oči...
Jedna z nejúžasněji napsaných knih na téma gulag. A snad právě proto, že knihu nepsal muž, ale žena - která si prošla skutečným peklem - je příběh o to sugestivnější. Přesto je bravurně napsán a autorka, ač se jedná o autobiografii (a je to vlastně její jediné dílo) má ke psaní skutečně vlohy. Kniha má spád, je napínavá, popisy událostí, přírody i lidí mají hloubku a ve své ošklivosti i jistou magii a romantiku. I tak je to drsné a šokující čtení.......
S touhle knihou a její autorkou jsem během četby téměř doslova žila, stěží jsem se dokázala odtrhnout od vyprávění o pekle, které si musela během předlouhých 18 let v době stalinského bolševického teroru v Rusku prožít. Kniha není zdaleka jen o ní, ale o milionech politických vězňů, kteří se neměli nikdy vrátit, z nichž většina nepřežila. Ona odtud vyšla po mnoha letech se šrámy na duši, se ztraceným mládím, ale přežila! Shodou šťastných náhod, vlastní odolnosti i pomoci dobrých lidí, kteří se najdou všude a jsou ochotni riskovat i v životu nebezpečných podmínkách. Žeňa nepopisuje mechanicky, jaké absurdity se jí a milionům Rusů děly, pokud spadli do krutého soukolí systému. Ona, oddaná komunistka, hledající v nepochopitelném odstraňování svých spolupracovníků nejprve omyl, který se brzy vysvětlí, posléze chybu jednotlivce, je stažena do prohlubujícího se a rozšiřujícího víru zla sama, dochází postupně k poznání, že absurdity, kterým by nikdy ve svém minulém životě, ve svém každodenním budovatelském úsilí věřící komunistky neuvěřila, jsou jen prostou součástí celého ďábelského systému, jehož cílem je vyvolání strachu a udržení naprosté podřízenosti "lidu" Velkému Bratru a jeho diktatuře.
četla jsem jedním dechem - drsné, smutné a především velmi poučné čtení;
zařadila bych jako jednu z povinných knih pro zastánce "starých pořádků" - i když nevím, jestli by to byli ochotni přijmout;
Štítky knihy
gulagy Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory zločiny komunismu oběti komunismu autobiografie Jakutsko
Strmá cesta
Každá revoluce požírá své děti.
Kniha je to pěkná a čtivá.Ale nějak jsem se nemohla ztotožnit s hrdinkou,snad že šlo a zapálenou komunistku.