Stroncium
Jiří Kulhánek
Nová kniha Jiřího Kulhánka je pochmurný příběh z pochmurné budoucnosti, kdy na Zemi žije víc mrtvých než živých, kdy lží je víc než obvykle a kdy ledu je mnohem víc než whisky.
Přidat komentář
to mě zatraceně nebavilo. možná jsem měla vydržet něco přes půlku knihy, ale na ten růžový sliz jsem neměla náladu. kdyby zde místo toho figuroval olgoj chorchoj, tak bych možná vytrvala.
Zatím jsem téměř v polovině knihy, ale stejně jako v případě Nočního klubu (nedočetl jsem) z toho strašně kouká, jak autor chce být za každou cenu COOL a velkej drsnej cynik. Ale rozemleté hlavy na kaši, ukroucené ruce, rozstřílené oči, drcené zuby s čelistmi a mokré kalhotky nedělají dobrý příbeh. :( Hustý hlášky, který vypadají jako by je napsal někdo, kdo včera dokončil základní školu, tomu moc nepomáhájí. Dočteno: Nic mne nepřekvapilo, bylo to pořád to samé. Posledních pár stránek s pokusy o filozofii (po všech těch stránkách, ze kterých tekla krev proudem) tomu nasadilo korunu. A vůbec jsem nepochopil to trhání příběhu na odstavečky (je prostě kus textu, najednou vynechaný řádek, na dalším řádku "* * *", pak další prázdný rádek a další kousek textu a pořád do kola), zřídka jsem narazil na souvislou stránku nebo dvě.
[019/11]
Stroncium: ‚,Ha, ha, ha, ha, ha,…"
Já: ,Slyšeli jste to?‘
Stroncium: ‚,Ha, ha, ha, ha, ha,…"
Já: ,Už zase! Opravdu jste nic neslyšeli!? Ne? No, já vlastně také ne.‘
'Stroncium' naprosto postrádá tak typický humor Jiřího Kulhánka. Možná, že se už vypsal. Možná, že jen neměl svůj den. Možná, že už je unavený. A možná to jen bylo tím, že se původně mělo jednat o scénář k počítačové hře. Alespoň něco takového se ke mně doneslo skrz odpovědné tamtamy. Vysvětlilo by to ovšem mnohé.
Autor nikdy nešetřil se zbraněmi, krví a nepřirozenou početní převahou, ale jak už tu bylo řečeno, hlavní hrdina toho přežije až moc i na sci-fi a dokonce i na Kulhánkovce. Jeho nesmrtelnost mi občas připadala přehnaná, dějová linie nevyvážená a vůbec celé rozuzlení, které nejspíše mělo vyvolat pocit matrixové nejistoty, co je co, působilo… prostě divně.
Když jsem to četla poprvé, skončila jsem někde u výpravy na Titan a knihu odložila na neurčito. Nešlo to. Jsem ovšem čtenář, který své resty dohání a doražení se nevyhne u žádné rozečtené knihy a proto jsem to zkusila znovu, pěkně od začátku. Šlo to, ale bylo mi úplně jedno, jak to vše dopadne, co se s kým stane a jestli někomu někdo či něco ustřelí koule. Postupem času jsem si ani nevšímala toho, jestli Longin přišel o ruku, nohu, hlavu a nebo se rozplynul v prach, protože na další stránce se stejně zregeneroval a zbraň si vždy našel.
Chápu, že je to autor kultovní, na naší scéně dnes už nepostradatelný, ale nejsem typ čtenáře, který si u oblíbených autorů nevšímá chyb. Všímám si jich o to víc. Proto bych tomu nikdy nedala známku nadprůměrnou, ani kdyby se celý Luxor stavěl na hlavu.
Na tomhle díle mi něco chybělo. Celkově to mělo nádech a to všechno co bych čekal, ale od JK jsem četl i lepší věci.
Zajímavá vize budoucnosti, kde každý musí pečovat o své tělo, aby byl posléze použitelný jako pracovní zombie. Ze začátku se akce prolíná s popisem prostředí, což do sebe v tomto případě naprosto zapadá. Poté ovšem zůstává jen akce a po jisté době začíná být monotóní. A nemluvě o tom, že hrdina toho občas přežije až příliš mnoho.
(Také se díky této knize posílila má averze k už tak dost hroznému slovu "fakt". Autor si toto slovo asi napsal na pracovní stůl a tak je v románu všudypřítomné. Ale na to se dá docela zvyknout...)
Štítky knihy
vesmír zombie apokalypsa české sci-fi sci-fi česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2002 |  Noční klub. Díl první |
| 2011 | Vyhlídka na věčnost |
| 1996 | Dobrák |
| 1995 | Vládci strachu |
| 2003 | Noční klub. Díl druhý |
Verím, že aj relax v podobe nenáročnej zábavy má svoju hodnotu – proste je dobré, ak aj nie pravidelne, tak aspoň sem-tam, dopriať telu aj mysli oddych. A ak má k takémuto oddychu poslúžiť kniha, prečo nie. Ale aj od knihy, ktorá nemá zaťažovať hlavu, očakávam určité kvality. Nahliadajúc na vec takto, nemám problém ohodnotiť (berúc v úvahu rámec daného žánru) napr. taký Noční klub piatimi hviezdičkami. Napokon, to priznávam, „kulhánkoviny“ ma docela bavia. Ten typický Kulhánkov mix akcie, drsného humoru a sviežich nápadov, tak, ako ho vie podať on – a ktorým dokáže plne pripútať vašu pozornosť – paráda! Áno, občas naozaj padne dobre trochu vypnúť - oddýchnuť si od reality.
Ale teraz už konečne k Stronciu. Uf...
Vlastne ani nie je toho mnoho, čo by sa o tomto „akčňáku“ dalo napísať. Dá sa to vyjadriť aj jediným slovom – presne tým, ktorým je vyjadrené moje hodnotenie.
Stroncium ma naozaj dostalo. Alebo dorazilo? Čo si pán Kulhánek myslel, keď toto „tvoril“? Čo chcel týmto počinom dokázať? Potreboval si narýchlo privyrobiť? Alebo ho prepadol panický strach, že by sa naňho mohlo zabudnúť? Naozaj neviem.
Už Vládcami strachu si nastavil latku dosť vysoko a Cestami krve ju ešte zdvihol (Noční klub je kapitola sama o sebe – ten už hádam sotva prekoná, ak sa bude držať doterajšieho kurzu – ale nechajme sa prekvapiť Vyhlídkou na věčnost), preto mu ani nezazlievam, ak ju aj kde-tu podlezie (Divocí a zlí). Ale toto?! Zabudol, že aj žáner sci-fi má nejaké zákony a pravidlá a že dej by mal mať nejakú logiku – okrem iného? Myslí si snáď o čitateľoch svojich kníh, že majú úplne duté gebule a tým pádom im môže predhodiť čokoľvek?
Stroncium, túto ledabolo zbuchnutú, prvoplánovú, samoúčelnú zlátaninu, ktorou autor už naprosto zreteľne prekročil hranicu medzi zábavou a bezduchým konzumom, som dočítal iba s veľkým sebazaprením (úchylka – všetko sa snažím prečítať stoj čo stoj až do konca). V porovnaní s predošlou Kulhánkovou románovou tvorbou to je skutočne odpad.
A ešte niečo - dobrý a slušný autor by mal mať aspoň trochu úcty ku svojim priaznivcom, tešiť sa z toho, že nejakých má a nie dopúšťať sa na nich takýchto zverstiev!