Stručné dějiny Hnutí
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/376155/bmid_strucne-dejiny-hnuti-IAX-376155.jpg
3
73
73
Ve svém tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.... celý text
Přidat komentář
Námět je na 5 hvězdiček, ale to zpracování! Ve skrytu duše jsem doufala v další Stanici tajgu nebo snad dokonce Paměť mojí babičce (po stránce čtivosti, propracovanosti, myšlenkové hloubky, mezilidských vztahů, reálií atd.), a dostala jsem paskvil někde na půli cesty mezi nedotažeností a divností Strážců občanského dobra a lacinou vulgární obscénností a „uměleckou“ plytkostí Umělohmotného třípokoje.
Myslím, že manifest o tom, že ženské nejsou jen prsa, zadek a vagína v podání nějaké dvacítky, by se dal napsat zajímavěji, možná i vtipněji, ale rozhodně čtivěji a já bych se po každé stránce nemusela modlit, aby to nesouvislé žvanění ultraotrodoxní femnazi s vymytým mozkem, prokládané jejím dojatým bulením, sexuálním zneužíváním v boji za lepší zítřky a adorováním myšlenkových veleskvostů revolucionářky Rity… bylo konečně u konce, protože se to fakt „nedalo“.
Důležité milníky z budování Novosvěta se obvykle shrnou jednou dvěma větami, takže nic objevného se stejně nedozvíme (tedy kromě chodu Instituce). Na téma feministické antiutopie raději Párala a jeho Zemi žen.
Za mě jedno velké unuděné čtenářské NE.
Futuristicko-ideologická vize s přesahem do minulosti i současnosti. Řekla bych, že Hůlová touto vizí ukazuje hrůznost a absurditu veškerých ideologických a fanatických systémů - fašismus, komunismus a i dnešní konzumně povrchní bezduchý systém, kde převládá hmota nad duchem - a jednoduše ho dovádí schválně do krajnosti na myšlence převýchovy obou lidských pohlaví na té nejpudovější rovině. Trochu uměle do tématu neváhá vložit i aktuální téma uprchlíků v Evropě, asi aby její téma nabylo nejen evropského ale i celosvětového rozsahu. Celkově mi popisované praktiky Institutu připomínaly nechutnou komunistickou dobu normalizace jakoby prošpikovanou nacistickými metodami včetně koncentračních táborů. Knihu beru jako apel na jakýkoli druh fanatismu a na to, jak jakýkoli systém má tendenci kontrolovat a regulovat lidskou přirozenost a lidské vztahy tak, aby pracovaly ve prospěch společenské myšlenky, jakkoli je zrůdná, i když základ prvotní myšlenky má něco do sebe (žena není jen tělo, muž není jen moc a peníze), jenže dotažení této myšlenky do extrému nakonec vždy vede k destrukci lidské bytosti i vztahů. Je to zamyšlení nikoli nad budoucností, ale bohužel přímo současnosti, kterou aktuálně žijeme právě teď. Jednu hvězdu ubírám za občasné nudné pasáže, jinak pro mě zajímavě zpracovaná a propojená myšlenka.
Velice obscénní, vulgární záležitost... Možná zajímavá myšlenka (v teoretické rovině), ale zpracovaná způsobem, který byl pro mě téměř nečitelný, respektive nepříjemně čitelný. Několikrát jsem zvažovala, že knihu neodčtu, nakonec zvědavost zvítězila, ale k ničemu to vlastně nevedlo. Nejvíc se mi líbila druhá, třetí část, kde docházelo aspoň k nějaké konfrontaci názorů. Kladně hodnotím, že autorka se pustila do tohoto žánru.
Vize budoucnosti, kterou nám Petra Hůlová ve svém románu předkládá, je skutečně temná a neradostná a bez příkras ukazuje, kam nás fanatismus podobných hnutí může zavést. Přesto vlastní zpracování látky zůstalo daleko za možnostmi, které téma nabízelo (a slibovalo).
Nejspíš proto, že pocházím ze "starosvěta" (termín z knihy), vždy dávám přednost příběhu před sebelépe nadefinovaným tezím. A PŘÍBĚH knize pohříchu chybí. Místo něj máme v ruce jen statický, neplastický 2D obrázek, naaranžovaný výjev, strnulou fotografii nepodobnou těm, jaké se zhotovovaly na začátku minulého století. Jakoby autorka jen rozdala karty, ale nezačalo se vůbec hrát. Zajímavý námět tak bez nosného příběhu zůstal jen zplihlým oblekem, neživě visícím v šatníku.
Jméno Petra Hůlová jsem znala, ale nikdy od ní nic nečetla, když tedy na polici v knihovně zazářila její novinka, sáhla jsem po ní. Na první seznámení to byla volba možná ne úplně šťastná (i zdejší komentáře vzbuzují hodně rozporuplné dojmy, na rozdíl třeba od hojně chválené knihy Paměť mojí babičce). Kniha se mi v mnohém líbila, ale v mnohém znelíbila a celkový dojem je nakonec spíše rozpačitý. Antiutopistický děj, orwelovské ladění, i vývoj a psychické pochody hlavní hrdinky mi sedly, nelíbila se mi ale za mě nepotřebná přemíra vulgarismů, doslova mě iritovaly autorčiny novotvary a kostrbatost vět. To na sebe opakovaně strhlo mou pozornost na úkor samotného děje, což snad ani autorka nezamýšlela.
Moje první kniha od Hůlové a také první antiutopie. V první polovině knihy jsem hledala nějaké skryté odkazy nebo příměry, ale žádné jsem nenašla. Pak jsem to vzdala. Protože jsem moc nevěděla, co chtěl autorka knihou říci, pustila jsem si s ní rozhovor na Českém rozhlase, a dospěla jsem k názoru, že asi chtěla vyjádřit příliš mnoho myšlenek na malém prostoru, což se nepovedlo. Pozornější čtenář si může klást spoustu různých otázek- třeba Jak to asi muselo ve společnosti vypadat, že Rita našla takovou podporu pro své hnutí? Jak je možné, že porodnost stoupá, když Hnutí dělá z mužů impotenty? Co vede Věru k tomu, aby vykonávala práci, kterou dělá, způsobem, jakým ji dělá? A hlavně- není náhodou mezi zachováváním status quo a revolucí ještě zlatá středí cesta, tedy evoluce? Těm se ale nedostává prostor díky detailnímu popisu programu převýchovy mužů vyvolávajícímu silné pocity odporu a hnusu, které přebíjejí další popsané problémy současné společnosti (orientace na fyzický vzhled, plastické operace, žena jen jako sexuální objekt a v reklamě navíc jako poutač) a mohou vyvolat stejně silnou reakci "než taková buzerace, to je lepší současný stav věcí". Kniha bývá často chápána jako antifeministická, i když podle mě antifeministická není- v nesvobodné společnosti nejsou svobodné ani ženy, a hlavní hrdinku proto nepřekvapí, když jí při prohlídce centra pro převýchovu žen při zkoušení virtuálního programu strčí ředitelka centra sondu do vagíny. Zároveň mezi řádky můžeme vyčíst pokus o nabourání genderových stereotypů- převýchovné zařízení funguje, přestože všechny "mužské" profese zastávají ženy- řidičky, opravářky, instalatérky, techničky... Text sám o sobě mi připadal hůře čitelný, v komplikovaných větách občas chybělo sloveso. Jako by autorka předělávala text ve wordu, jednotlivá slova a části textu přesouvala a dopisovala a při tom se jí některá slova ztratila.
Dodatek: Celé se mi to rozleželo. Po přečtení její další knihy jsem usoudila, že Hůlová umí najít zajímavé téma, ale nedokáže ho dostatečně vytěžit, naopak dodá značnou dávku stereotypů. Feministky vykresluje jako militantní saně snažící se násilím změnit společnost, což je dnešní běžný mainstreamový narativ, přestože realita je jiná a o dost komplikovanější. Vzniklo jen další dílo obhajující současný status quo, protože jinou než radikální změnu jako by si autorka neuměla představit.
Nepříjemná zpověď Velké Sestry o fungování velké lži, orwellovsky rámovaná a s atmosférou hodnou Dne opričnika. Zasáhla tím, co je jí zde vytýkáno - že chybí zápletka. Neboť zlo se skrývá v myšlenkách a detailech...
Snad jediná z knížek, které se mě nelíbila. Jak mám jinak tuhle autorku moc ráda, dané téma mě nezaujalo. Ta zapálená víra v hnutí a jejich myšlenky byla pro mě více než odporná.
Mistrovsky napsaná děsivá antiutopie. Přestože jsem žena opravdu mě děsí, že by svět dospěl do takovéhoto stadia, kdy ani ženy nemají svobodu dělat, co je jim přirozené (samozřejmě v mezích základní etiky a zákona). Autorka svět vykreslila hrůzně dokonale a popisuje ho očima jedné zapálené členky Hnutí. Vytvořila po vzoru Orwella novosvět a nový feministický newspeak. Já osobně feministka nejsem, i když jsem na gymnáziu bývala, ale některé negativní aspekty chování mužů vůči ženám (byť dotažené ad absurdum) odhalila autorka přesně. Jediné co dílu opravdu chybí, je nějaká skutečná zápletka a pointa. Jinak knihu vřele doporučuji. Dopředu upozorňuji méně otrlé čtenáře, že kniha je plná expresivních vyjádření, rozhodně nedoporučuji lidem citlivým na vulgarity.
Když srovnám Paměť mojí babičce a Stručné dejiny Hnutí, mám pocit, že čtu dvě různé autorky. Každopádně "sci-fi" příběh je zajímavý...jaký by to asi bylo, kdyby se vlády světa chopily ženy?
Kdyby měl někdo pocit, že to je myšleno čistě "chlapi jsou prasata a je potřeba je vychovat", není tomu tak...Zaujala mě myšlenka toho, že když chcete změnit vnímání ženy jako sexuálního objektu, musíte změnit i ženy samotné (oblékání, líčení...), teprve pak to bude fungovat...
Zvláštní, zajímavý,...odebírám hvězdu hlavně proto, že některé věty jsou vystavěné na můj vkus až přehnaně složitě (, takže jsem se občas musela vracet na začátek odstavce).
Paměť mojí babičce je moje velmi oblíbená kniha, kterou jsem už četla asi třikrát; další autorčitny knihy mi moc nesedly...tohle je pro mě milé překvapení, kam se i současná česká literatura může vyvinout!
Orwellovsky děsivá ukázka toho, že nic se nemá přehánět. Asi to není můj žánr, nicméně jsem přečetla se zájmem, jestli se jim to náhodou nezhroutí....
Na dnešním autorském čtení mne překvapila především přemíra užitých vulgarismů jako výrazového prostředku. Přemýšlel jsem, zdali by se autorka bez nich dokázala obejít a přitom nenabýt dojmu, že to utrpí na výstižnosti díla. Také jsem si nebyl jist, co se honí hlavou ženě, která by chtěla zavírat muže do převýchovného zařízení, aby se zde léčili ze své "nadřazené" úlohy ve společnosti... možná to byla nadsázka, ale přesto to autorku někde hluboko v mysli napadlo.
Jen podotýkám, že nejsem žena a možná právě proto si tuto mětaky-knihu nepřečtu.
Hned na počátku mě sice bodla do očí slova jako vydefinovat nebo prohlasovat, ale i tak je text opět "hůlovský" (dobrý, kvalitní, neotřelý, postavený na vychrleném proudu myšlenek, okořeněný hrou s jazykem). Kritika totalitních režimů se prolíná s kritikou současnosti. Waldorfští učitelé a olympijské hry v Pchjongjangu mě pobavili, stejně jako výsměch workshopům a reklamě. Hra s jazykem mi místy připomíná Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (laple). Text vrcholí v aréně málem gladiátorské, což je gradace, kterou autorka zdaleka neužívá na závěr všech svých textů, mnohdy se spokojí jen s prostým utnutím vodopádu myšlenek.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Velmi tenká kniha, která mi ale dala zabrat. Autorku mám ráda, ale toto mi nesedlo. Námět je báječný, ale zpracování kostrbaté - jak to stylistické, tak po příběhové stránce. Celou dobu jsem čekala, jestli to alespoň bude mít ke konci nějakou pointu, ale nestalo se tak. Druhou hvězdičku jsem dala jen na zajímavý námět.