Stručné dějiny Hnutí
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/376155/bmid_strucne-dejiny-hnuti-IAX-376155.jpg
3
73
73
Ve svém tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Teda, myslím, že celkem trefila autorka hřebík na hlavičku. Atmosférou, tématem a ideou, vykreslením hlavní hrdinky, ujetou sexualitou.. Snad jen, že jsem očekával nějakou krizi, jako třeba, že bude mít Věra nějaký osobní problém s identitou, zamiluje se nebo tak něco, ale to v knize není. Ano, jmenuje se "Dějiny Hnutí..", takže ani název nic takového neslibuje, ale přeci.
Pohled do nitra zfanatizované fašistky Věry je poměrně intenzivní.
Zakomplexovaná propagátorka tradičních hodnot píše na téma, jak to bude strašný, až ty feministky vyhrajou.
To pak budou všechny ženský chodit nenamalovaný a v teplákách a budou si vážit sami sebe a chudáci chlapy budou upozaďovaný a budou se na tyhle hnusný ženský muset dívat. A když jim to bude vadit, tak budou muset na převýchovu.
Jo, a jen tak mimochodem, je ještě navíc tahle kniha špatně napsaná. Příběh neexistuje, komplexnost světa neexistuje. Viditelně jen existuje spousta nenávisti která musela jít z autorky ven.
(Drobný SPOILER)
Samozřejmě, že to není originální. Orwell, Huxley, Páral a mnozí další taky ukazovali, co se stane, když se dobrá myšlenka změní v -ismus. Jak na sebe nalepí psychopaty nebo lidi, kteří mají nějaké trauma, vymyje jim mozek a udělá z nich nemyslící roboty. V tom se možná Hůlová od většiny svých inspirátorů liší. Zatímco hrdinové podobných knih většinou nahlédají do absurdity světa, který je obklopuje, a snaží se na ni reagovat, byť by to bylo formou sebeoběti, Hůlová stvořila hrdinku, která už (nebo ještě) reflexe schopná není a ukazuje, jak daleko už náš svět v robotizaci lidí pokročil. Protože přes všechnu zvrácenost a podivnost světa, který autorka představuje, nedá až tolik práce představit si, že od něčeho podobného zase až tak daleko nejsme.
Brilantní.
Čtivé, místy nechutné, oproti zahraniční konkurenci se autorka nijak neztrapnila, originální myšlenky se zde najdou. Zkrátka další varování, kam vede progresivismus, které bohužel stejně nikdo nevyslyší. Napsat cokoliv navíc je plýtvání časem.
„zatímco klientům vyprávím dost z nich nepřítomně čumí do zdi nebo do oken s průhledem na dvůr, co je nově osázený okrasnými třešněmi (podle bzukotu včel bych ani já nepoznala, že jsou stejně jako ty třešně umělé)“
Vítejte v dystopickém světě, vládne tu Hnutí (Instituce tu je nade vším, jak už to tak v dystopických světech bývá) – „možná neříkáme všechno, ale obvinit nás ze lži nejde, a o zbytek se postarají naše právničky“ – a tak radikálně feministické Hnutí slaví úspěch – když starosvětu ubalilo pořádnou facku.
Ovšem někdo přeci jen stojí proti - Stráž mužskosti – „zdravým úsudkem je s žádnou léčbou nezačínat!“ - a oni moc dobře vědí, proč.
Začalo to tím, že válku nechtěl nikdo – a tak se dokázalo Hnutí prosadit (diskurz dokázal kličkovat tak, že mu hrál do karet) - vzhled, zrovna tak jako vzdělání, vám tu byly k ničemu - „moje sekční šefová prodavačkou v uzeninách (kdysi za starosvěta) skutečně byla“ __
I pokračování příběhu, se zdálo celkem nevinné, možná dokonce až naopak - „malé dívky se mají dívat, a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a na jejich matky, a jak se jejich matky zhusta víc než na ten pohled ven soustředí na to, jestli jsou dostatečně sexy“ - jenže (jak už to tak v lidských dějinách bývá a díváno se optikou současných starosvětských „me too“ hnutí) se to zvrtlo – a než se stačíte rozkoukat, už jen valíte oči, na to, co se to děje ---
--- kdy se ideál Myšlenky („Mami, proč je ta paní nahatá?“ – „proč plné prsy v miniaturní podprsence byly reklamou na arašídy, bylinkové máslo nebo lakýrnické potřeby“?) se ztrácí ve vulgaritách!
A tak není se co divit (zkušenosti s tím lidé mají nejen ve starosvětě, ale vlastně už od úplného pravěku), že se původní příběh pokřiví – „za pragmatickým účelem manipulace, glorifikace a vysvětlení společenského obratu“ – jednoduše řečeno, co se nehodí do krámu se vynechá nebo pozmění!
A tak se stalo, že jsou muži pohnáni k léčbě – a nestačí jen povrchová léčba, ta je, jak říká sekční šéfova „na hovno“ – jen kosmetické změny ve smyslu slušného chován prostě nestačily – na řadě je hlubinná změna osobnosti - vítejte v novosvětě – v dystopické budoucnosti, ze které vás bude mrazit ___IDEA tu spojuje všechny!
Práce (žen) pro Instituci je dobrovolná, pobyt (mužů) více méně dobrovolný taky ---
_a pak se objeví dopis, co začíná: „Milá mami“ --- dopis klienta č. 345 --- „celý život tě (táta) podváděl, a tys s ním přesto zůstala. Proč?“--- končí: „Tvůj milovaný Libor“.
Víte, co bylo (z našeho pohledu „je“) největší chybou starosvěta? - „neschopnost domýšlet věci do důsledku!“ – a tak se to stalo (a obávám se, že přesně to má lidstvo v genech a ani žádný další novosvět se tomu nevyhne) ---
Všechny -ismy- začínají pěknými myšlenkami – „končí terorem, chaosem, poklesem životní úrovně a nakonec zparchantěním samotného ideálu, který zkapal na ztrátu důvěryhodnosti“.
Příběh, tak, jak je vyprávěn (monolog hlavní hrdinky), mi připomněl (četla jsem v loňském roce) Ishigurův příběh Neopouštěj mě – stejné schéma vyprávění, stejně pečlivě promyšlený dystopický svět, přes drsný obsah odvyprávěný lehce nostalgickým tónem s filozofickým podtextem, v komentářích je tu taky připomínaná Země žen, souhlasím s komentářem „los“, že tohle je její o dost drsnější a o dost vulgárnější verze, ale při čtení mi na mysl přicházel ještě úplně jiný příběh, a to Stepfordské paničky, totiž, z toho, proč jsem si na ně vzpomněla mě spíš mrazí v kontextu toho příběhu – muž gentleman tu totiž, stejně jako v příběhu Stepfordských nabývá úplně jiného zvráceného významu.
Petra Hůlová je výborná spisovatelka (proto se přidávám k těm, co mrzí poměrně nízké hodnocení jejích příběhů, jsou totiž rozmanité a za mě se vždy jedná o zajímavá (až exotická) témata, standardem je, že jsou dobře promyšlená – to se dá říct, že je přímo její vizitka! Výsledkem je, že je příběh natolik autentický – odkazující k naší lidské minulosti, současnosti i tušené budoucnosti, že vám z toho, když domýšlíte důsledky, není zrovna nejlíp, chvílemi musíte přesvědčit sami sebe, že je to „jen“ fikce, dystopie, „jen“ možný svět ---
„základem je ochota pracovat sám na sobě. Opakem jsou zpovědi klientů plné výčitek (vůči Instituci, Hnutí a novosvětu obecně), ublížené nářky plné sebelítosti (o několik bodů snižují hodnocení) nebo dlouhé eseje plné nepochopení, kdy se klienti dožadují porna, snížení dávek medikamentů nebo noci s novickou. To, když si její velkorysou nabídku, že je jim k dispozici „vždy a ke všemu“, mylně vykládají jako nějaký starosvětský návrh.“
„Chce se tu po vás, abyste se bez výjimky podřídil výchovnému programu,“
„Ptala jsem se hned v prvních pár dnech, za jakých okolností je možné užívat elektrický obušek “
„Vycepujeme vás jako čokly,“ chtěla bych okřiknout svoji přidělenou skupinku (vzhledem k úspěšnosti mého semináře mi někdy kolegyně přenechávají své komplikovanější případy),“
A co láska? Co myslíte, zmizela ze světa?
Přátelé, zdá se mi to, nebo se Petra Hůlová staví do opozice vůči feminismu? Jestli jsem to pochopila správně, vzala Petra feminismus a ve své knize ho dohnala ad absurdum, čímž se ho pokusila zesměšnit.
Jestli je to tak (a já se vůbec nebráním tomu, že jsem knihu nepochopila já), tak si Petra myslí, že cílem feminismu je jakási matriarchátní totalita.
každá "mužská čtenářka" (abych se držel jazykových pravidel "novosvěta") bude při čtení této femedystopie značně znepokojena a jistě s mrazením v zádech knihu v krizových pasážích na chvíli odloží, aby popadla dech a dala si panáka na kuráž; Páralova Země žen je proti Hnutí čajíček pro batolata
mrzí mne nízké hodnocení knihy, snad vzniklo z hrůz vyprávění, anebo snad někdo nepochopil, že příběh je naopak demaskováním omylů a chyb ve vývoji feministického hnutí?
Nečte se to snadno, a to nejen kvůli kostrbatému jazyku, který je použitý jako prostředek dokreslení kostrbatého myšlení hlavní hrdinky... Ale ne všechny knihy tu jsou pro oddech, pobavení či poučení. Tahle vyvolává spoustu otázek a lehké mrazení v zádech...
Jednou ta kniha za přečtení určitě stojí ale už se k ní kikdy nevrátíte, není duvod.. Děj je poněku slabší ale velmi propracovaná kniha co se týče detailů a fungovaní tehdejšího hnutí.. Ale taky usměvný z pohledů chlapu
Hvězdu navíc za zajímavé téma. Totalitní mechanismus byl popsán pěkně, i princip : Ve jménu "osvobození" někoho zotročíme všechmy".
Trochu problém mám s tím, co vyvolalo vítězství hnutí. Asi je to tím, že něco pamatuju, S polonahými a nahými kráskami na reklamních poutačích jsem se setkala až v dospělém věku. To už jsem to měla v hlavě dávno srovnané. Takže něco jako jít kvůli chlapovi na plastiku je pro mě nepředstavitelné. Kult mládí a krásy asi opravdu existuje, ale nikdo mu nemusí podlehnout. To jde zkrátka úplně mimo mě. A tak nechápu, jak by Hnutí mohlo třeba vyhrát volby.
Styl a jazyk jsou opravdu zvláštní, podívám se asi na jiné autorčiny knížky. Zajímá mě, jestli tak píše vždycky nebo to má být ukázka myšlenkových pochodů hlavní hrdinky.
Moje první knížka od autorky a dělá na mě dojem, že má psychiatrickou poruchu... útlá kniha plná myšlenek, občas hlavní postava mele pátý přes devatý, celkově divně urychlený a neklidný vyjadřování, jazyk mi nevadil, ani způsob vyjadřování člověka, kterej je v mánii ... Ta kniha dělá pro mě zvláštni dojem, skoro pro český prostředí nezvyklá ... :)))))
Zdařilá dystopie. Pěkně vykreslená, do důsledku promyšlená a v dnešním světě ne až tak nepředstavitelná.
Pro mě první četba od Hůlové, takže nemám srovnání. Místy se to špatně čte a vytkla bych příliš dlouhá souvětí, ale dá se tím prokousat.
Autorka chtěla evidentně napsat novelu na aktuální společenské téma, která ale trochu převrátí perspektivu a bude jistým způsobem kontroverzní. Dílo, které bude čtenáře provokovat k přemýšlení o tématu. Zásadní problém ale je, že jakmile začneme východiska nastíněného světa a problematiky důsledněji promýšlet, přemýšlení samo je nakonec hlubší a podnětnější než samotná próza, která v tom kontextu působí jako slabá, i když vlastně není špatná. Ukazují se nekonzistence fikčního světa (a to bohužel nejen záměrné nekonzistence vylíčené praktikované ideologie, které jsou evidentní a zamýšlené), nedotaženost postavy, pomyslná "neochota" věnovat se tomu důkladněji. Vypadá to, jako by autorka měla nápad, ten nahodila a dál už se jí tím nechtělo příliš zabývat. Nahozeně působí charaktery, prostředí, ideologie i příběh, který nejvíc může některým čtenářům scházet. Zatímco v jiných dystopiích prostředí rámuje a určuje iniciaci či cestu hrdiny, tady je hlavním tématem popis fungování světa; protagonistka vlastně nikam moc nesměřuje, nijak se nevyvíjí (její závěrečné jásání jen potvrzuje, co už o ní víme). Je to jen průvodkyně, hlas, který má objasnit, "jak to tady funguje". A je to trochu škoda. Nejzdravější asi je k textu přistoupit bez jakýchkoli očekávání - pak může čtenáři něco dát, aniž by ho příliš zklamal.
A mně se to přece líbilo. Když pominu, že příběh byl vytržen z dějinného kontextu, místy pokulhával a některá souvětí byla tak nekonečně dlouhá, že jsem se z toho v textu ztrácela. V tomhle případě se ztotožňuji s komentářem uživatele anansie, že spisovatelka spíše než podat celistvý obraz společnosti, který by určitě vydal na víc než krátkou novelu, chtěla poukázat na absurditu podobných systémů. Ukazuje také, že nejen muži, ale i ženy dokážou vládnout totalitním systémům.
Pro mě zatím nejhůře čtivá kniha od Petry Hůlové. Zajímavý námět, ale příběh se dosti točí v kruhu a příliš se neposouvá, až zdánlivě vyvrcholí tím, co již bylo několikrát popsáno na předchozích stranách a pointa vyznívá do ztracena.
To je ale zavádějící název. Dějiny jsou jen naznačené, a to je škoda, protože přerod v novosvět musel být drastický a určitě složitější, než jen "přišla Rita a všem nám to vysvětlila, chvalme Ritu".
Praktiky Hnutí zas bohužel nejsou stručné vůbec. Půl knížky vysloveně bolí číst. Radši bych si s morbidní zvědavostí početla o těch dějinách, než tohle.
Utopie nejde nezbožňovat: Na co všechno si člověk může zvyknout a říkat tomu život. Doufám ale, že takový systém zůstane jen na papíře.
Na styl si nestěžuji. Je to těžké čtení, ale to jsou i autorčiny hrdinky - všem třem knihám, co už znám, vládne postava s rozkošným přístupem "sdílej mou ideu dobra nebo neexistuj" - takže sem mi ten styl pasuje.
Jedna myšlenka neustále opakovaná. Pokud si chce někdo udělat ucelený obraz fungování novosvěta a Instituce, zjistí, že mnoho zásadních informací chybí. Patrně záměrně, promýšlení systému, aby měl logiku, by stálo dost času. Zdá se, že autorka psala uspěchaně. Předvádí jen víceméně vulgární scény, psychologií postav se nezdržuje, příběh zcela vynechává. Kniha je nudná, používání hovorového jazyka ji zošklivuje.
Kniha mne bavila, byť občas vyvolávala hodně hořký úsměv na tváři, protože popisovaná budoucnost mi nepřipadala vzdálená. A není to vůbec jen o totalitní vládě žen, (kterou už vlastně v podstatě žijeme v podobě me too a dalších kampaní). Je to o všech totalitách, které prožíváme a které si sami nastavujeme svou neschopností kriticky myslet a pohodlným žitím uprostřed relativně bezpečného stáda, přejímáním názorů druhý, strachem z prosazení názoru odlišného…. Ano, kniha mne bavila, ale těšila jsem se až ji dočtu, protože to nebylo příjemné čtení. Ale naprosto rozumím autorce, že ji napsala tímto stylem (včetně vulgarismů) .
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Tahle dystopie u mne zvítězila vysoko nad Příběhem služebnice, byť se samozřejmě jedná o romány vzniklé v úplně jiné době. Invenčně, jazykově vybroušené. Propracovaný a uvěřitelný svět blízké budoucnosti. Jediný mínus je absence zápletky, příběhu, vyústění (dvě "dějové" kapitoly křičí dodatečným doplněním, aby se vůbec něco dělo a nebyl to jen suchý popis světa). Tak jako tak, jediná kniha, kterou jsem od Hůlové dočetl. A byl spokojen.