Studna na konci světa

10.02.2024

William Morris vydal Studnu na konci světa v roce 1896. V témže roce také třeba H. G. Wells vydal Ostrov doktora Moreaua, Verne obohatil čtenáře o Vynález zkázy a Milionáře na cestách, Karel May zavedl čtenáře do země Mahdího. Dobrodružství, fantazie a sci-fi nebujely jenom na stránkách knih. Téhož roku totiž v Moskvě korunovali Mikuláše II., Guglielmo Marconi získal patent na bezdrátový telegraf, v Budapešti i Glasgow začalo jezdit metro, počala zlatá horečka na Klondiku a Fridtjof Nansen dosáhl nejsevernějšího bodu na své expedici v Arktidě. Ale to jen tak pro zajímavost.

V roce 2024 jsem mohl skrze nakladatelství Černý drak podruhé - spolu s Příběhem o třpytivé rovině - okusit, proč je Morris považován za otce moderní fantasy. I přesto, že černý drak nakladatelství je jediný drak, kterého lze s knihou spojit. Studna na konci světa není tak docela fantasy dle současných měřítek; přesto dovede svým příběhem okouzlit a napovědět, čím zaujala Tolkiena, který byl v době vydání knihy teprve čtyřletým capartem.

Dobrodružství Ralfa, královského syna, jsou spíše ryze rytířským příběhem, románem, romancí, legendou. Se všemi prvky, které k tomu patří. Dlouhým náročným putováním, dámami v nesnázích, rytířskou odvahou i bojovností, nebezpečnými hvozdy, kouzelnými amulety, kouzly, čaroději, láskou, vizemi, sny, středověkými městy, předpověďmi. Příběh plyne rychle dopředu, kupí události, neztrácí celistvost, je vyprávěn čtenářsky atraktivním způsobem; a to přesto, že nezachází nijak do hloubky.

Tak jako v Příběhu o Třpytivé rovině, i tady jsem se klaněl Morrisovu vzdělání a schopnosti staré příběhy odít do novějšího jazyka (a to i s poklonou překladatelce). Třpytivá rovina čtenáře zavedla do prostředí severoevropských ság ranného středověku. Studna na konci světa spadá do - tipuji - 13.,14. století. Spíše do prostředí autorova domácí Británie - rozlohou, krajinou, ale i společenskou situací. Přesto, že dobu ani místo, téměř ani jména, Morris nezmiňuje. A formou vyprávění velmi dobře připomene třeba díla Maloryho na téma artušovských legend a putování. Dosti možná to byl i účel.

Jde tedy o to, co čtenář sahající po díle Williama Morrise očekává. Já dostal knihu, která mi ukázala základ, který inspiroval velikány fantasijního žánru. Dostal jsem příjemná odpoledne strávená při putování Ralfa, který nezískal jenom božskou manu ze studny na konci světa, nýbrž mnohé životní zkušenosti, lásku ztratil i získal. Což ho možná změnilo více než dosažení samotného cíle. Vrací se domů totiž jako zcela jiný člověk, je to znát na jeho charakteru i průběhu příběhu, který nabral zcela odlišné zabarvení. Nejvíc ohromující pro mě ovšem nadále zůstává schopnost Williama Morrise podat příběh tak, že jej horko těžko rozeznáte od těch o mnoho staletí starších příběhů. Zatímco u Morrise se jasně jedná o fantazii a fikci, u těch legend tomu tak nutně být nemusí. Ale obojí stojí za to si znovu přečíst.

06.01.2020

Studna na konci světa je označována jako fantasy a mnozí s tím nesouhlasí. Ovšem očekávat od knížky napsané v 19. století, že bude na úrovni Hry o trůny nebo Harryho Pottera, by bylo (jemně řečeno) naivní. Je tam jakýsi čaroděj, zázračná studna, a to je asi tak přesně to, co bych očekávala a zklamaná kvůli tomu určitě nejsem. Zklamaná jsem z knihy jako celku. Mám ráda klasickou literaturu i pomalé tempo a barvité popisy, tohle však není spisovatelsky dobře zvládnuté.
Samotný příběh, když si ho vyabstrahuji, není vůbec špatný, taková rytířská pohádka. Ale je tam toho nasázeno děsně moc a i jinak trpí zpracování mnohými neduhy. Jednak je to pomalé tempo. Na jednu stranu děj odsýpá, žádné dlouhé popisy tu nejsou, krátké kapitoly míjejí rychle, jenže v těch kapitolách se často vůbec nic neděje. Zato se dočtete o každém prdu – je to vlastně takový cestovní deník. Takže se např. dozvíte, že rytíř přijel do nějakého města, tam se ubytoval v hostinci, prošel se po trhu a večer se odebral na lože. A že těch destinací, kam zavítá, je hodně. Mnoho jiných kapitol je naplněno tím, že někdo někomu pořád dokola vyznává lásku, nebo že slibuje věrnost ve zbrani. Nebýt podobně vyprázdněných pasáží, byla by knížka asi poloviční a četla by se mnohem lépe. Na překonání strašlivé nebezpečné pouště autorovi naopak stačily dvě věty. Každý má holt priority někde jinde.
Další opravdu odpudivá věc je, že ten takřka božský hrdina neustále pláče. Fakt každou chvíli propukne v pláč, nebo aspoň zavzlyká. Tu z přemíry lásky, tu ze žalu, ondy z dojetí. Nakonec to vypadá, že skutečným důvodem, proč se měl napít ze Studny, je to, aby už konečně přestal plakat. Ženy a dívky pro změnu neustále rudnou nebo blednou, a to touhou při pohledu na švarného hrdinu – pokud se jim tedy poštěstí vystihnout okamžik, kdy zrovna nepláče. Rytíř a dvě dívky, které miluje, jsou tak nadpozemsky krásní, že na ně pořád někdo u vytržení zírá a uslintává (a oni cudně rudnou, jak jinak). Sem tam je nějaká podivnost či nedomyšlenost (co to mělo znamenat s tou Doroteou?) a postavy jsou občas zvláštně nejednoznačně vykreslené (často jsem čekala zradu či lež, a ono nic). Promluvy zamilované dvojice jsou tak sentimentální a celé je to tak sladkobolné a romanticky naivní, že nemůžu uvěřit, že knihu napsal ten ošklivý zarostlý chlap, co je na obálce. Je to natolik kýčovité a brakovité, až si říkám, jestli si spisovatel nedělal ze čtenářů pr... ("Pohleď, milovaná, právě zde jsem byl zrazen." – "Nech mě tedy, abych políbila tuto zemi, po níž jsi kráčel." – "Má nejsladší, učiň tak a již se nebudu trápit.")
Neuvěřitelně červená knihovna, že taková Austenová nebo Brontëová jsou oproti tomu vyloženě chlapské romány. Vlastně by to šlo dobře přepsat na erotický román, aspoň by to získalo šťávu. Určitě zajímavá zkušenost, ale pečlivě teď budu vybírat další knížku ke čtení, protože po této náloži bych nesnesla byť jen jedinou zmínku o lásce.
P.S. Redaktorská práce mohla být i horší, ale jedna věc mi rvala oči – 3. a 6. pád od "studna/studně" je "STUDNI", nikoli "studně".

Tak jak píše Moonce..spíš rytířská legnda.
To bych za počátek fantasy mohl považovat i Rytíře kulatého stolu...