Šumava… hranici přecházejte po půlnoci
Vilém Hrach
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346899/bmid_sumava-hranici-prechazejte-po-pulno-XHA-346899.jpg
4
56
56
Zdálo by se, že o osudech šumavských převaděčů přes hranici tvořenou železnou oponou i těch, kteří se sami pokusili o útěk, bylo již „všechno“ napsáno. Tato knížka vás ale přesvědčí, že tomu tak není. Jednotlivé příběhy jsou navzájem provázány jak tematikou, tak i prolínáním osudů jejich protagonistů. A vylíčeny jsou nejen dramaticky, ale i mimořádně kultivovaným literárním jazykem, který k beletrizované literatuře faktu právem náleží, ale bývá poměrně vzácný. Nechybí hlubší souvislosti ani filosofická zamýšlení nad lidským osudem, dějinami. Každý beletrizovaný příběh je podložen a dokumentován fakty a doplněn faktografickým komentářem, někdy značně rozsáhlým. Má to svou logiku, neboť autorovi se podařilo získat a využít dosud neprobádané archivní materiály, které náhodou unikly skartaci. A díky nim uvádí údaje dosud neznámé a někdy i podstatně koriguje dosud vžité představy, mj. o působení „Krále Šumavy“ Kiliana Nowotneho. Tato kniha příběhů je tudíž v mnoha směrech i faktograficky objevná. Součástí knihy jsou reprodukce stěžejních archivních dokumentů, dobové fotografie a barevná příloha se současnými fotografiemi „starých míst“ od známého fotografa Šumavy Vladislava Hoška. Kniha příběhů je rozdělena na dvě části nazvané Poslední cesta „Krále Šumavy“ (osm příběhů) a Proti proudu (šest příběhů). Literární osou vyprávění první části (Poslední cesta „Krále Šumavy“) je poslední cesta Kiliana Nowotneho zvaného Král Šumavy s jeho skupinou, která vedla z Německa na území Československa do příhraničního města Vimperku v květnu 1950. Každé ze čtyř hlavních osob tohoto putování, včetně jejich pomocníků, je věnována samostatná kapitola. Příběhy druhé části knihy (Proti proudu) mají širší rámec a kořeny některých z nich sahají až do doby okupace. Hlavně se však týkají období po roce 1948 a období padesátých let, kde „ti slušní polevili v ostražitosti a vlivem ztráty bdělosti se postupem času dostávali na rozhodující místa lidé, kteří v touze po moci byli schopni jakýchkoliv nečestných skutků“. I v této části se rozvíjejí dramatické osudy „všedních“ lidí, kteří se nenechali zlomit a každý po svém zlu čelili. „Postava Kiliana, rodáka ze Šumavských plání, mě zaujala už tehdy, kdy jsem byl přítomen jako divák promítání filmu „Král Šumavy“ v sále kina v Sušici, kde měl film 25. 12. 1959 republikovou premiéru. Tehdy okresnímu městu se dostalo té cti proto, že režisér Karel Kachyňa vybral pro některé scény v přírodě místa z pohraničních částí tohoto okresu. V Sušici jsem tehdy bydlel u rodičů a slýchal z různých stran zcela jiné verze příběhu, než byla ta promítaná na plátno. Cítil jsem, že ten pravý příběh bude zahalen tajemstvím, a tak tomu bylo ještě před několika lety, než se mně naskytla příležitost k pátrání v archivních dokumentech. Zásluhou pracovníka Archivu bezpečnostních složek byla k případu nalezena krabice, která shodou podivných náhod unikla skartaci a stala se předlohou k mé práci.“... celý text
Přidat komentář
Doba to musela být "šílená". Utíkat z vlastního "hnízda"...Nevědět do poslední chvíle, zda to vyjde. A pokud ne? Zahrála vám kapela pod taktovkou "STB".
(SPOILER)
Kniha se věnuje vyprávění o přechodech přes hranice ze Šumavy do Bavorska a zase zpět a to očima uprchlíků, převaděčů, členů StB, SNB, vojáků či jen lidí, kteří v této oblasti bydleli a pomáhali (ať už jedné nebo druhé straně). Každý z těchto pohledů je v knize pěkně zastoupen.
Rozdělena je do třech částí. První, která se věnuje Kiliánovi Nowotnému mě moc nebavila a myslela jsem, že knihu odložím. Ale neudělala jsem tak a nakonec nelituji. Další dvě části byly již o poznání čtivější.
Nejzajímavější mi přišla část o knězi Bohumilu Maroušovi, kterého se z nějakého důvodu tehdejší režim bál a potřeboval ho udržet pod zámkem. Kněz Marouš byl několikrát odsouzen i za věci, které neudělal, pouze na základě různých fabulací, domněnek a tezí, které se jen někomu "hodily do krámu". Pěkná ukázka tehdejší prohnilé doby.
Téma útěků z Československa po roce 1948 je nosné, osudy protagonistů tragické, jenže autor je bohužel nedokázal podat čtivě a s patřičnou atmosférou. Společně s některými faktickými chybami a slabou redakční prací vydavatele to knihu bohužel dosti sráží...
Knihu jsem četla do výzvy. Poutavé čtení o dění v pohraničí v padesátých letech minulého století.
Velice zdařile sepsané. Člověku to připomene, že se v dnešní době má velice dobře, oproti dobám minulým.
Rovněž můžu knihu doporučit jako inspiraci pro výlety po Šumavě. Sám jsem pár míst v knize uvedených navštívil a nelituji, Stejně jako každé cesty na Šumavu.
Až neuvěřitelná naše nedávná historie, která se bohužel může vrátit, nebudeme-li si střežit, co máme. První část se mi četla hůř. U druhé jsem si již zvykla na autorův styl. Ty osudy lidí jsou mrazivé. A k tomu jmenovaná mně známá místa mé milované Šumavy. Opět na ni budu hledět jinýma očima. O tématu si určitě chci přečíst víc.
Ach lidé, kde se to v člověku bere...
Proč? Proč to všechno?
---
Chtěla jsem zde uvést pár řádků ze strany 254, ale uživatel n.ezn.amy vybral ta stejná slova. Je třeba se mít na pozoru...
Kniha pana Hracha je souborem osudů několika z mnoha lidí, kteří dokázali přecházet přes zelenou hranici Šumavy v dobách, kdy se to nesmělo. Tím asi nejznámějším byl Kilián Nowotný, nechvalně proslavený značně tendenčním filmem Karla Kachyni. Sám souhlasim s tim, co právě Kilián tvrdil, označení jako Král Šumavy si nezaslouží jeden jeden člověk.
A právě příběhy několika těchto králů zachycuje tato kniha dokazující, že Kilián nebyl rozhodně jediný na což se dnes hodně často zapomíná. Text je doplněn spoustou dobových fotografií a také několika mapami
Kniha Viléma Hracha vypráví osudy lidí, kteří pomáhali s přechodem hranic po únoru 1948 všem, kteří z různých důvodů, hlavně politických, byli nuceni opustit tuto zem. Pohnutky převaděčů byly různé ať to bylo jejich lidské či politické přesvědčení, finanční důvody, anebo boj proti komunistickému režimu. Vesměs smutné příběhy s nedobrými konci. V publikaci jsou nádherné dobové fotografie měst, vesniček či usedlostí na Šumavě odkud uprchlíci odcházeli do Německa. Rád zase někdy zavítám na mou milovanou Šumavu a navštívím aspoň některá z těchto míst.
Msta formou zákazu úředního zápisu v knize úmrtí na obecním úřadě je jednání ubohé, člověka nedůstojné a snad patří jen do minulosti. I dnes je třeba se mít na pozoru, aby třeba zítra nebo někdy pozítří nás obdobný zákaz nezaskočil. Mohlo by se pak lehce stát, že by v divadle života pro nás zbyla jen místa v poslední lavici, určená pro odsouzené k mlčení ................. pravdivá slova autora, ze kterých mrazí.
Kilián Nowotny byl velkou legendou mezi pašeráky. Jak už to samozřejmě bývá, tak se kolem jeho osoby vyrojilo spoustu mýtů a legend. Přeplavat močál je fakt nesmysl. Já se tomu vůbec nedivím. Doba to byla divoká. Ale byli tu i jiné postavy, o kterých vypráví tato kniha. Jejich osudy taky nebyly zrovna procházkou růžovým sadem. Dokládají to dobové materiály, které vyprávění velmi dobře doplňují a podávají důkaz o době. Státní bezpečnost byla všeho schopná. Pan spisovatel si dal opravdu velkou práci. To se týká dokumentů, archivních materiálů, fotografií a map. Zase jsem si o něco doplnila svoje šumavské znalosti. Budu se na některá místa, která na mé milované Šumavě navštěvuju, dívat zase trochu jiným pohledem. Je to tak dobře. Přesto všechno, co se za ta léta zde na Šumavě událo, zůstává krajina stále nádherná a dechberoucí.
Hodně mrazivé čtení. Jak to vypadalo po válce a hlavně po roce 48 na Šumavě. Některé tyto události mně byly už známé, o většině jsem však četla poprvé. Kniha je čtivá a moc zajímavá. Hodně míst, o kterých se zde píše, znám docela dobře. I ta, která již dnes vlastně neexistují. Tedy místa existují, jenom ty osady a samoty byly zničeny a na mapách je nenajdete. Měly být zapomenuty, zrovna tak jako lidé o nichž tato kniha je. Je to vlastně jejich vítězství (lidí i míst), že se tak nestalo.
Mapky s lokalitami vztahujícími se k příběhům jsem si musela ofotit, protože neustálé listování příběh - mapka mě děsně rušilo ve čtení.
V těch mapkách jsou označena místa, která už nejsou. O některých jsem nikdy neslyšela. Takže už vím, kam se na podzim vydám.
Několik tragických příběhů a osudů z počátků železné opony. Dobře vykresluje praxi převaděčů, agentů chodců, SNB, StB. Překvapilo mne, kolik příslušníků SNB, kteří tehdy zajišťovali hranici, pomáhalo uprchlíkům.
Zajímavé čtení o dosti neveselé době. Pašeráci, příslušníci, agenti, rozvědka, kontrarozvědka, Američani, vojáci, StB... Já se v těch politických věcech nějak moc neorientuju, ale musím konstatovat, že to byla dosti zvláštní doba. Na jedné straně bdělí strážci hranic, řídící se heslem "Neprojdou", na druhé straně lidé, Šumaváci jako třeba Kilian Nowotny, kteří přecházeli hranice "jako by se nechumelilo" a nosili tam i zpět především zboží a osoby, které zase zpátky za naše hranice nosily zprávy o aktuálním dění. Do toho Američani, kteří právě takové osoby jako byl Kilian Nowotny, ale i mnohé jiné, většinou z řad "šumavských Němců", kteří byli po válce odsunuti nebo opustili ČSR sami už před odsunem, cíleně využívali pro cesty z Německa k nám (a pochopitelně i naopak). Byli si velmi dobře vědomi toho, jak moc dobře tito lidé znají danou oblast.
Dá se říct, že vlastně všechny ty příběhy končí tak, jak tehdy asi skončit musely. Státní bezpečnosti neuniklo prakticky nic a vždycky měla dostatek těch, kteří z různých důvodů spolupracovali nebo raději spolupracovali a naprostou většinu těchto převaděčů StB dříve či později pochytala. Pak následovaly někdy i monstrózní procesy (viz akce Zejbiš) s mnohaletými tresty.
Až zase někdy budu na Šumavě, zkusím se asi tu a tam zastavit a na chvíli se pokusím představit si, jak to tam asi vypadalo v té "zadrátované" době. A třeba se i zajet podívat na některá odlehlejší místa.
Vím, že doba byla těžká. Jak se na Šumavě drsně žilo a kolik rodin a lidí zdejší život postihl, ale tady jsem se měla problém začíst a ztrácela jsem se v osobách. Krásné byly barevné fotografie i ty historické.
Rozhodně zajímavá kniha z prostředí mé milované Šumavy a určitě doporučuji k přečtení, koho zajímá dané téma.
Mrazivy pohled na deni v pohranici od povalecnych dnu k zelezne opone... oprene o dobova fakta, vypovedi.
Pěkně zpracovaná tématika převaděčství na Šumavě, ať už se jedná o Kiliána, nebo o další po únoru 1948. Jelikož bylo použito archiválií, tak jednotlivé případy jsou obzvlášť zajímavě zpracovány a hlavně čtivě. Na jedné straně obdivujete statečnost lidí a na druhé straně vidíte zrůdnost komunistického režimu ve formě procesů, zavírání do lágrů a ztrátu lidské důstojnosti.
Šumava… hranici přecházejte po půlnoci
Autor má opravdu obdivuhodnou schopnost psát tak, že čtenář nemá nejmenší šanci sledovat nit příběhu. Kniha je napsaná bohužel dost špatně, zejména první část o Kilianu Nowotnym. Působí dojmem, že ji psal senilní stařec, který neudrží myšlenku ani v rámci stránky, natož kapitoly. Odstavce logicky nenavazují. Postavy se objevují a mizí zcela nahodile, vztahy mezi nimi jsou absolutně nejasné a nepochopitelné. Jaksi čtivé je to jen díky dobrodružnosti tématu jako takového. Když to čtu, připadám si jako úplná guma. Dělá si ze mě pan autor srandu, nebo to myslí vážně, že čtenáři předloží takto neuspořádaný text? V první části o Kilianu Nowotnym je vyprávěn jeden a tentýž neúspěšný přechod hranice několikrát s různými obměnami (proč?), přičemž žádná varianta sama ani všechny dohromady nedávají celkový pochopitelný obraz událostí.
Další kapitoly pojednávající o různých dalších postavách jsou kolísavé kvality, některé lepší, jiné horší. Celkově je velká škoda, že pokud se autor věnoval pečlivému studiu archivních materiálů, nedal si více záležet (nebo poradit či pomoct) na psaní. Velmi zajímavé téma převaděčů tím dosti devalvuje.
Kromě neumělého stylu, nenávaznosti událostí a neobjasněnosti vztahů postav obsahuje text bohužel i dlouhou řadu faktických chyb či nesmyslů všeho druhu.
"V roce 1955 přidala Pohraniční stráž MV k prostředkům ochrany státní hranice skrytou telefonní síť, dovedenou až do těsné blízkosti drátěného zátarasu. Hlídky Pohraniční stráže byly pro tuto síť vybaveny tzv. pojítkem. Jakmile držitel takového pojítka odklopil kůru na stromě a pojítko nasadil do malé spojovací zástrčky, ozvala se ústředna nejbližší roty a ta jej buď vyslechla, nebo hovor tzv. přesměrovala na příslušného adresáta." (str. 124)
Co má znamenat zmínka o odklopení "kůry na stromě"? To je nějaký James Bond? Proč (a jak?!) by PS schovávala telefonní síť do vnitřků stromů?! Podle mého skromného názoru úplná blbost.
"Velmi zajímavou výpověď podal o Miloslavu Říhovi primář sušické nemocnice MUDr. Josef Pechman. Gestapo jej přivezlo ve chvatu v neděli 14. listopadu 1943 a bezpodmínečně žádalo okamžité ošetření v takové míře, aby postřelený muž byl schopen minimálně půldruhé hodiny vypovídat. Říha sice promluvil, ale oklamal je informací, že se všichni členové skupiny sejdou příštího dne v sedm hodin před radnicí v okresním městě. Druhý den v Sušici velké nákladní auto zaujalo postavení napříč vozovkou a světlomety prosvěcovalo prostory před radnicí a v přilehlé části náměstí. K tomu skupiny vojáků wehrmachtu a gestapáků procházely v hustých skupinách se zbraněmi po celém náměstí a svítilnami prosvěcovaly všechny kouty. To bylo to poslední, co dokázal bezmocný odbojář okupantům provést. Alespoň si z nich, jak se patří, vystřelil." (str. 138)
Jak může někdo v literatuře faktu uvést takový blábol? Jestliže gestapo chtělo odhalit a pozatýkat odbojářskou skupinu a i kdyby věřilo postřelenému odbojáři ohledně skupinového setkání před radnicí (ačkoli to samo o sobě je naprostý nesmysl), tak ani ten nejhloupější gestapák na světě by rozhodně neudělal to, co se zde popisuje ve výpovědi podané jako důvěryhodné, bez jakéhokoli dalšího komentáře a relativizace. Prosvěcovat světlomety a svítilnami místo, kde se mají odbojáři sejít, a tak je dopadnout! Může toto napsat někdo, kdo chce vytvořit alespoň zdání serióznosti, pokud má všech pět pohromadě? Podle mě nemůže. Buď si z nás pan autor jaksepatří vystřelil a nebo všech pět pohromadě nemá.
Dokonce jsem narazil na větu, kde autor udává datum něčího úmrtí uvedené na náhrobku a v TÉŽE větě konstatuje, že náhrobek bohužel neudává datum úmrtí. To už je úplný vrchol... (sklerózy?)
Jediná kapitola Posílá mě Aleš popisuje chronologicky, jasně a srozumitelně příběh kněze z Hartmanic Bohumila Marouše. Ze 40 stran je nicméně asi 15 věnováno popisu a citacím ze soudních spisů, což není moc zajímavé a příběhu to nic nepřináší (že komunistická justice byla zvrácená a vymýšlela si, co zrovna potřebovala, když chtěla někoho zničit, přece každý ví)...
Kniha obsahuje jistě mnoho zajímavých informací i některé pěkné, čtivé pasáže -- plus zajímavé dobové fotografie (bohužel bez datace) a pár pěkných současných fotografií Šumavy --, ale celkové zpracování je prostě odbyté.
V kontrastu s touto knihou vyniká profesionální vědecká věcnost Pavla Moce (Výstřely na šumavské hranici) a beletristické mistrovství Davida Jana Žáka (Návrat Krále Šumavy).
I tak jsem se knihou rád nechal inspirovat k výletu na Šumavu do popisovaných míst. Těch zaniklých obcí, komunistickými bagry srovnaných se zemí, jsou desítky. Nad každou z nich mi může puknout srdce lítostí. Ale to už sem nepatří.