Šumava… hranici přecházejte po půlnoci přehled
Vilém Hrach
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346899/bmid_sumava-hranici-prechazejte-po-pulno-XHA-346899.jpg
4
56
56
Zdálo by se, že o osudech šumavských převaděčů přes hranici tvořenou železnou oponou i těch, kteří se sami pokusili o útěk, bylo již „všechno“ napsáno. Tato knížka vás ale přesvědčí, že tomu tak není. Jednotlivé příběhy jsou navzájem provázány jak tematikou, tak i prolínáním osudů jejich protagonistů. A vylíčeny jsou nejen dramaticky, ale i mimořádně kultivovaným literárním jazykem, který k beletrizované literatuře faktu právem náleží, ale bývá poměrně vzácný. Nechybí hlubší souvislosti ani filosofická zamýšlení nad lidským osudem, dějinami. Každý beletrizovaný příběh je podložen a dokumentován fakty a doplněn faktografickým komentářem, někdy značně rozsáhlým. Má to svou logiku, neboť autorovi se podařilo získat a využít dosud neprobádané archivní materiály, které náhodou unikly skartaci. A díky nim uvádí údaje dosud neznámé a někdy i podstatně koriguje dosud vžité představy, mj. o působení „Krále Šumavy“ Kiliana Nowotneho. Tato kniha příběhů je tudíž v mnoha směrech i faktograficky objevná. Součástí knihy jsou reprodukce stěžejních archivních dokumentů, dobové fotografie a barevná příloha se současnými fotografiemi „starých míst“ od známého fotografa Šumavy Vladislava Hoška. Kniha příběhů je rozdělena na dvě části nazvané Poslední cesta „Krále Šumavy“ (osm příběhů) a Proti proudu (šest příběhů). Literární osou vyprávění první části (Poslední cesta „Krále Šumavy“) je poslední cesta Kiliana Nowotneho zvaného Král Šumavy s jeho skupinou, která vedla z Německa na území Československa do příhraničního města Vimperku v květnu 1950. Každé ze čtyř hlavních osob tohoto putování, včetně jejich pomocníků, je věnována samostatná kapitola. Příběhy druhé části knihy (Proti proudu) mají širší rámec a kořeny některých z nich sahají až do doby okupace. Hlavně se však týkají období po roce 1948 a období padesátých let, kde „ti slušní polevili v ostražitosti a vlivem ztráty bdělosti se postupem času dostávali na rozhodující místa lidé, kteří v touze po moci byli schopni jakýchkoliv nečestných skutků“. I v této části se rozvíjejí dramatické osudy „všedních“ lidí, kteří se nenechali zlomit a každý po svém zlu čelili. „Postava Kiliana, rodáka ze Šumavských plání, mě zaujala už tehdy, kdy jsem byl přítomen jako divák promítání filmu „Král Šumavy“ v sále kina v Sušici, kde měl film 25. 12. 1959 republikovou premiéru. Tehdy okresnímu městu se dostalo té cti proto, že režisér Karel Kachyňa vybral pro některé scény v přírodě místa z pohraničních částí tohoto okresu. V Sušici jsem tehdy bydlel u rodičů a slýchal z různých stran zcela jiné verze příběhu, než byla ta promítaná na plátno. Cítil jsem, že ten pravý příběh bude zahalen tajemstvím, a tak tomu bylo ještě před několika lety, než se mně naskytla příležitost k pátrání v archivních dokumentech. Zásluhou pracovníka Archivu bezpečnostních složek byla k případu nalezena krabice, která shodou podivných náhod unikla skartaci a stala se předlohou k mé práci.“... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Šumava… hranici přecházejte po půlnoci. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (25)
Doba to musela být "šílená". Utíkat z vlastního "hnízda"...Nevědět do poslední chvíle, zda to vyjde. A pokud ne? Zahrála vám kapela pod taktovkou "STB".
(SPOILER)
Kniha se věnuje vyprávění o přechodech přes hranice ze Šumavy do Bavorska a zase zpět a to očima uprchlíků, převaděčů, členů StB, SNB, vojáků či jen lidí, kteří v této oblasti bydleli a pomáhali (ať už jedné nebo druhé straně). Každý z těchto pohledů je v knize pěkně zastoupen.
Rozdělena je do třech částí. První, která se věnuje Kiliánovi Nowotnému mě moc nebavila a myslela jsem, že knihu odložím. Ale neudělala jsem tak a nakonec nelituji. Další dvě části byly již o poznání čtivější.
Nejzajímavější mi přišla část o knězi Bohumilu Maroušovi, kterého se z nějakého důvodu tehdejší režim bál a potřeboval ho udržet pod zámkem. Kněz Marouš byl několikrát odsouzen i za věci, které neudělal, pouze na základě různých fabulací, domněnek a tezí, které se jen někomu "hodily do krámu". Pěkná ukázka tehdejší prohnilé doby.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Ocenění knihy (1)
2018 -
Cena Johanna Steinbrenera
(Beletrie a poezie - 1.místo)
Kniha Šumava… hranici přecházejte po půlnoci v seznamech
| v Právě čtených | 5x |
| v Přečtených | 68x |
| ve Čtenářské výzvě | 16x |
| v Doporučených | 2x |
| v Knihotéce | 28x |
| v Chystám se číst | 48x |
| v Chci si koupit | 16x |
| v dalších seznamech | 1x |
Šumava… hranici přecházejte po půlnoci
Autor má opravdu obdivuhodnou schopnost psát tak, že čtenář nemá nejmenší šanci sledovat nit příběhu. Kniha je napsaná bohužel dost špatně, zejména první část o Kilianu Nowotnym. Působí dojmem, že ji psal senilní stařec, který neudrží myšlenku ani v rámci stránky, natož kapitoly. Odstavce logicky nenavazují. Postavy se objevují a mizí zcela nahodile, vztahy mezi nimi jsou absolutně nejasné a nepochopitelné. Jaksi čtivé je to jen díky dobrodružnosti tématu jako takového. Když to čtu, připadám si jako úplná guma. Dělá si ze mě pan autor srandu, nebo to myslí vážně, že čtenáři předloží takto neuspořádaný text? V první části o Kilianu Nowotnym je vyprávěn jeden a tentýž neúspěšný přechod hranice několikrát s různými obměnami (proč?), přičemž žádná varianta sama ani všechny dohromady nedávají celkový pochopitelný obraz událostí.
Další kapitoly pojednávající o různých dalších postavách jsou kolísavé kvality, některé lepší, jiné horší. Celkově je velká škoda, že pokud se autor věnoval pečlivému studiu archivních materiálů, nedal si více záležet (nebo poradit či pomoct) na psaní. Velmi zajímavé téma převaděčů tím dosti devalvuje.
Kromě neumělého stylu, nenávaznosti událostí a neobjasněnosti vztahů postav obsahuje text bohužel i dlouhou řadu faktických chyb či nesmyslů všeho druhu.
"V roce 1955 přidala Pohraniční stráž MV k prostředkům ochrany státní hranice skrytou telefonní síť, dovedenou až do těsné blízkosti drátěného zátarasu. Hlídky Pohraniční stráže byly pro tuto síť vybaveny tzv. pojítkem. Jakmile držitel takového pojítka odklopil kůru na stromě a pojítko nasadil do malé spojovací zástrčky, ozvala se ústředna nejbližší roty a ta jej buď vyslechla, nebo hovor tzv. přesměrovala na příslušného adresáta." (str. 124)
Co má znamenat zmínka o odklopení "kůry na stromě"? To je nějaký James Bond? Proč (a jak?!) by PS schovávala telefonní síť do vnitřků stromů?! Podle mého skromného názoru úplná blbost.
"Velmi zajímavou výpověď podal o Miloslavu Říhovi primář sušické nemocnice MUDr. Josef Pechman. Gestapo jej přivezlo ve chvatu v neděli 14. listopadu 1943 a bezpodmínečně žádalo okamžité ošetření v takové míře, aby postřelený muž byl schopen minimálně půldruhé hodiny vypovídat. Říha sice promluvil, ale oklamal je informací, že se všichni členové skupiny sejdou příštího dne v sedm hodin před radnicí v okresním městě. Druhý den v Sušici velké nákladní auto zaujalo postavení napříč vozovkou a světlomety prosvěcovalo prostory před radnicí a v přilehlé části náměstí. K tomu skupiny vojáků wehrmachtu a gestapáků procházely v hustých skupinách se zbraněmi po celém náměstí a svítilnami prosvěcovaly všechny kouty. To bylo to poslední, co dokázal bezmocný odbojář okupantům provést. Alespoň si z nich, jak se patří, vystřelil." (str. 138)
Jak může někdo v literatuře faktu uvést takový blábol? Jestliže gestapo chtělo odhalit a pozatýkat odbojářskou skupinu a i kdyby věřilo postřelenému odbojáři ohledně skupinového setkání před radnicí (ačkoli to samo o sobě je naprostý nesmysl), tak ani ten nejhloupější gestapák na světě by rozhodně neudělal to, co se zde popisuje ve výpovědi podané jako důvěryhodné, bez jakéhokoli dalšího komentáře a relativizace. Prosvěcovat světlomety a svítilnami místo, kde se mají odbojáři sejít, a tak je dopadnout! Může toto napsat někdo, kdo chce vytvořit alespoň zdání serióznosti, pokud má všech pět pohromadě? Podle mě nemůže. Buď si z nás pan autor jaksepatří vystřelil a nebo všech pět pohromadě nemá.
Dokonce jsem narazil na větu, kde autor udává datum něčího úmrtí uvedené na náhrobku a v TÉŽE větě konstatuje, že náhrobek bohužel neudává datum úmrtí. To už je úplný vrchol... (sklerózy?)
Jediná kapitola Posílá mě Aleš popisuje chronologicky, jasně a srozumitelně příběh kněze z Hartmanic Bohumila Marouše. Ze 40 stran je nicméně asi 15 věnováno popisu a citacím ze soudních spisů, což není moc zajímavé a příběhu to nic nepřináší (že komunistická justice byla zvrácená a vymýšlela si, co zrovna potřebovala, když chtěla někoho zničit, přece každý ví)...
Kniha obsahuje jistě mnoho zajímavých informací i některé pěkné, čtivé pasáže -- plus zajímavé dobové fotografie (bohužel bez datace) a pár pěkných současných fotografií Šumavy --, ale celkové zpracování je prostě odbyté.
V kontrastu s touto knihou vyniká profesionální vědecká věcnost Pavla Moce (Výstřely na šumavské hranici) a beletristické mistrovství Davida Jana Žáka (Návrat Krále Šumavy).
I tak jsem se knihou rád nechal inspirovat k výletu na Šumavu do popisovaných míst. Těch zaniklých obcí, komunistickými bagry srovnaných se zemí, jsou desítky. Nad každou z nich mi může puknout srdce lítostí. Ale to už sem nepatří.