Suzanne Renaud
Lucie Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/193977/suzanne-renaud-ZRX-193977.jpg
5
52
52
Život básnířky Suzanne Renaudové (1889 – 1964) je nedělitelně spjatý s Petrkovem, domovem muže, za kterého se roku 1926 v Grenoblu provdala. Poutavě vyprávěný příběh protnutí dvou zcela odlišných světů, Francie Suzanne Renaudové a Vysočiny Bohuslava Reynka, dotváří bohatá obrazová příloha. Dokladem o jemném předivu, kterým byla Suzanne Renaudová připoutána k Československu, je i soubor pozdních básní, vytrysklých v letech nejtěžšího exilu za zdmi petrkovského statku, v překladu Jiřího Reynka zde vůbec poprvé vydaný v češtině.... celý text
Přidat komentář
Křehká, noblesní žena s obrovskou vnitřní silou prakticky opřenou o Boha.
To je Suzanne, která se stejně orientovaným Bohuslavem vstupuje do manželství ukotveným kromě víry hlavně v uměleckém cítění.
Jejich rodina je originálním diamantem vybroušeným dvěma totalitami. Vnitřní bohatství synů nám otevřel Aleš Palán a Lucie Tučková přidává francouzskou část rodiny.
Nezbývá než se obdivovat osobnosti, která se pro manžela a rodinu vzdala velké části sama sebe. Za mě je velkým příkladem šance, jak pravdivě naplnit manželský slib v těžkých časech a hluboce před ní smekám! Bez zbožných frází následuje svého muže a koná vše, co je právě potřeba.
Je to něco, co málokterá z nás dokáže. Naopak, tahle síla ženskosti, je v dnešní době spíš nemoderní. Ztratili jsme povědomí, jak často v dějinách za velkým mužem stála vnitřně silná, obětavá žena. . .
Velká škoda.
JÍNÍ
Únavou podzimní traviny lehly, úsvitu krůpěje motýli zkřehlí pijí;
zdvihají křídla svá, ale již nevzletí, na květech zavřených zelenou perletí planou.
Také jdu unaven, žampion u cesty, bílý a křehounký jako šat nevěsty, sbírám.
Žampion loupám, ruka jím voní; srdce mám těžší, než jsem měl loni, láskou.
Žampion loupám, voní; vtom stáda bílá zřím v duši, Jeseň je mladá pase.
Přečistá, dobrá Jeseň tu stojí, ledovou roušku na hlavu svoji váže.
10/10
Životopis napsaný citlivě, jemně, s obdivem, jaký si osud básnířky zaslouží.
Obsah knihy mi doplnil informace o této rodině a jejím zajímavém příběhu, o kterém jsem už četl v knize "Kdo chodí tmami".
Publikace je doplněna básněmi a fotografiemi.
První sníh
V zahradě s jesenními ptáky ze zlata,
hle, lehounká jsou tenata:
sníh.
Růže má ještě rudé plameny,
ztracený skvost, grál ztajený,
třpytí se grál a na něm rozpjatá
andělů křídla: sníh.
Pěšinky ptáků, loučení léta,
písmenky z křišťálů záře,
čte si je vítr, stírá a splétá,
tu šepot, tu váhavá věta,
čárky a znamení snáře,
sníh...
Kopečky stulené na souvrati,
jež jako hroby dětí se tratí;
oblaka, strhaná tíží,
vlekou se s dlouhými kříži,
povedou za lesy na obzoru
chvějivý průvod na svatou horu -
sníh!
S. 114. Krásná melodie, půvabné obrazy.
Někdy asi litovala promarněných let, ale postřeh ze strany 194: "... právě jen s "mateřským povoláním" její "povolání básnířky" mohlo být naplněno."
„Když se začte hluboko do noci, zabalená do kabátu a s horkou kávou, potká se někdy u kuchyňského stolu s Bohuslavem, který právě vstal, chystá se dát vařit vodu a škrábat další ze svých obrazů do destičky. Sotva pár slov spolu prohodí, a přece si nejsou cizí. Jen je těžké pod váhou let a úzkostí mluvit. Jsou oba jako vyplavené lastury na cizích březích. Dva básníci, kteří vidí jasněji než kdokoli jiný, jak je stvořený svět rozleptáván a ztrácí svůj přirozený řád.“
Tohle je opravdu velmi povedený životopis, citlivý a uměřený. Měl jsem pocit, že spisovatelka své hrdince rozumí a že klidný a vyzrálý styl její knihy výborně ladí s atmosférou života paní Suzanne a celého jejího mikrokosmu, jejího života v Grenoble i v Petrkově. Tak povedený soulad mezi formou a obsahem se skutečně nevidí tak často a můj obdiv je o to větší, že autorka není žádná literární rutinérka, ale jedná se o její první dílo podobného rozsahu.
Není mi vlastní niterné zaujetí přírodou, kterou sdílela Suzanne s Bohuslavem, stejně jako jejich silná vazba na rodný kraj, která se při odloučení projevovala steskem téměř fyzickým. Ale Lucie Tučková je tak přesvědčivá, že jsem dokázal cítit vykořeněnost obou manželů – kratší Bohuslava a také to tak bezútěšně nekonečné paní Suzanne.
Velké souznění jsem naopak cítil v těch pasážích, ze kterých vyplývá, jak dokonale byla paní Suzanne schopná vytvářet pocit blízkosti pomocí korespondence, jako člověk s velkou vášní pro psaní dopisů jsem se musel často souhlasně a rozněžněle usmívat. „Jakou úlevu může přinést upřímné a vybrané přátelství!“ formuluje výstižně to, co by i tak bylo zřetelně vidět z listů jejích i Bohuslavových – ten si ve schopnosti jemné péče o mezilidské vztahy (přinejmenším v předválečném období) se svojí ženou nijak nezadal. V Petrkově jí mnohokrát bylo ouvej a vědomí, že „záření duše dosahuje do daleka“ a ona se může spolehnout na síť přátel jí muselo být povzbuzením.
„Jak stárneme a vidíme, že se vše tříští, bledne nebo nás plní zklamáním, ptáme se sami sebe, co si ze zdejšího života odneseme: několik zrn modliteb a milosrdnosti, rosu několika dobrých slzí, to z prohlubně v dlani nevyklouzne... Snad je to nakonec vše, co od nás Bůh žádá.“
Suzanne Renaud není zrovna typickým představitelem svého řemesla – když se řekne básník, představíme si spíše nějakého nepraktického, extrovertního bohéma, spíš z okolí čerpajícího než se pro okolí obětujícího. Paní Suzanne je pravým opakem, není to žádná princezna na hrášku, to ani náhodou! A že se s ní osud nemazlil! Od série tragických smrtí jejich blízkých v jejím dospívání, přes těžké sžívání s Vysočinou až po existenční starosti a bídu ekonomickou i duchovní, kterou ji přinesly oba navazující totalitní režimy – otázka, jestli neměla využít možnost po válce opustit Československo se jí musela do myšlenek vracet znovu a znovu.
Paní Suzanne vidíme vyobrazenou jako ženu, která se ke všem protivenstvím staví čelem, bez sebelítosti a ukřivděnosti, se snahou druhé svými starostmi nezatěžovat. V jejím podání vážně platilo, že „dlouhé strasti stejně jako veliké bolesti jsou tiché“. V mnoha okamžicích je také vidět, jak se dokáže těšit z maličkostí, jak si dokáže vydobýt radosti z každé možné drobnosti – je tím obrovsky sympatická a inspirující.
Protože jsem si ji opravdu oblíbil, tak bych rád napsat, že její život na Vysočině nakonec byl šťastný, ale to bylo asi jen přání otcem myšlenky. Ale chce se mi alespoň věřit, že cítila radost aspoň občas a že na věčnost odešla vyrovnaná a smířená.
„Světla ztrácejí se do daleka
duše v šeru k nadějím si kleká,
skrytým zářením jsou obetkány
černé vrány!“
Jedna z nejlepších biografií, které jsem snad četla. Přijde mi, že je napsaná opravdu profesionálně a s citem.
Člověku se osudové setkání Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka zdá téměř neuvěřitelné, doslova osudové. Těžko věřit, že by za to mohla náhoda :) Suzanne je mi líto, musela si opravdu hodně zkusit... A jsem moc ráda, že vyšla nějaká biografii přímo o ní, protože pořád figuruje tak nějak ve stínu svého muže. Statečná žena...
Díky čtenářské výzvě jsem se dostala k životopisné knize Suzanne Renaud, která pobývala část života až do své smrti na Vysočině v Petrkově. Vysočina je mé oblíbené místo a Ve Svatém Kříži , kde je pohřbena, jsem trávila prázdniny a vracím se tam dodnes. Kolem hrobu, kde je pochovaná se svým mužem B.Reynkem jsem často chodila, ale neměla jsem tušení o jejím pohnutém životě. Díky Lucii Tučkové za pěkně zpracovanou knihu.
Letošní léto trávím díky Lucii Tučkové ve společnosti francouzské básnířky , manželky Bohuslava Reynka. Tahle kniha na mne čekala několik měsíců, už jsem ji párkrát otevřela a prolistovala, prohlédla si fotografie, ale něco mi říkalo, že číst bych ji měla, až budu v tom pravém rozpoložení a budu mít čas na soustředěné čtení .
Lucii Tučkové se povedla skvělá věc: velmi poutavě a podrobně nás seznamuje se životními osudy Francouzky, ženy typicky městské , navíc básnířky , přesazené na selský statek do drsného kraje Vysočiny. A jakoby to samo o sobě nebyla těžká životní zkouška , ještě osud přidá světovou válku a komunisty .Kniha Lucie Tučkové se čte jako napínavý román, provádí nás všemi peripetiemi básnířčina života, seznamuje s její tvorbou, cituje z korespondence. Po přečtení knihy máte pocit, že jste získali novou přítelkyni Suzanne – ženu křehkou, citlivou , statečnou , se kterou si rádi vypijete šálek oblíbené kávy a budete naslouchat jejímu vyprávění ...nebo jen tak mlčet a rozjímat.
Vřele doporučuji! A jen tak na okraj – divím se, že po tomto námětu nesáhl ještě žádný filmový scénarista – podle mne by to mohl být skvělý film!
Čtivé, zajímavé, inspirující. Skvělý čtenářský zážitek zařídila autorka nejen výběrem osobnosti Suzanne Renaud, ale také svým vytříbeným jazykem, jak se na biografii takovéto osobnosti sluší a patří. Kniha je doplněná mnoha citacemi z korespondence SR nebo z jejích básní. Jen nesměle si můžu přát, abych někdy dokázala svoje pocity a zážitky popsat s takovou poetikou a tak přesně volenými slovy, jako to dokázala Suzanne Renaud. Děkuji, bylo to krásné.
Zajímavá kniha o nevšední francouzské básnířce, která se provdala za Bohuslava Reynka. Jedná se o biografii důsledně podloženou fakty, která je ale přesto velmi čtivá (a navíc i krásná - typografické zpracování, bohatá obrazová příloha).
Kniha ukazuje nelehký život básnířky Suzanne Renaudové a líčí ho tak, že z něho má čtenář mrazení. Přesto kniha rozhodně nepůsobí pateticky - naopak - je psána poměrně věcně, ne však bez empatie. Autorka úspěšně propojuje biografii s ukázkami z básnířčiny tvorby a vše je korunováno bohatou obrazovou přílohou.
Doprovodila Bohuslava Reynka na jeho rodnou Vysočinu,vzdala se vrcholků nad Grenoble... Nejprve jí nacistická totalita izolovala od Francie. Vzápětí ji i komunistická uzavřela možnost podívat se domů. Suzanne Renaud prožívající těžká období se nevzdává a plně se věnuje rodině. Bylo to pro ni těžké tak,že ztrácí i básnickou mluvu,,,
Poděkování paní Lucii Tučkové za jistě náročnou práci.
Suzanne Renaud a Petrkov 13.
Mládí v Grenoblu, první básně, dopisy s překladatelem z Vysočiny panem Reynkem, které přerůstají do osobní roviny. Písemná žádost o ruku. Svatba a Suzanne se stěhuje na Vysočinu do Petrkova s tím, že půl rok budou trávit v Petrkově, druhý ve Francii. Složitosti soužití dvou básníků. Narození Jiřího a Daniela.
Petrkov se zahradou, barvami a vůněmi , ale také dlouhé a mrazivé zimy. Válka a po ní nemožnost navštívit své blízké ve Francii. Rok 1948 a zestátnění Zámečku. Básně a manželovy grafiky. Stáří a tesknota po domově v Grenoblu. Neustálá absence toho, co číst. V roce 1964 SR umírá. Ačkoli si přála být pohřbena ve Francii, (s hrůzou říkala, hlavně aby nebyla pohřbena ve vysočinské zemi) leží na hřbitově ve Svatém Kříži.
Paseka vydala překrásnou knihu.
Suzanne Renaud
Jedna z mála knih, ke které se ve svém pokročilejším věku opakovaně vracím. Vůbec celý Petrkov č. p. 13 s Bohuslavem Reynkem a jeho rodinou je takové moje celoživotní téma. Je moc dobře, že tato kniha, cele věnována životu Suzanne Renaud, vznikla. Pozornost na ni se zpravidla upínala jen přes jejího manžela, přitom její osud a tvorba si zaslouží detailnější pozornost. Autorka pracovala s mnohými prameny, zejména s četnou dochovanou korespondencí, takže mohla do knihy zapracovat i niterné pocity této silné a zároveň křehké, vnímavé a citlivé ženy. Je nepředstavitelné, jak těžké muselo pro ni být přesazení z francouzského, vcelku pohodlného života, do nehostinné Vysočiny a čirého venkovského života, do velkého studeného domu bez koupelny a pěkné kuchyně, prakticky bez topení. Jakému strádání byla vystavena i po citové stránce žena, která měla ve své rodné zemi namířeno k samostatnému životu vysokoškolské učitelky a umělkyně. V Petrkově sice našla vnitřní souznění se svým manželem, ve víře a literární tvorbě, založila rodinu a měla dva syny, toto všechno ji však ztrátu Francie plně nenahradilo. Zejména v tíživém období okupace a poúnorového režimu, kdy byla Suzanne od své vlasti plně odtržena a rodina musela čelit chudobě a mnoha příkořím, byl život nepředstavitelně bolestný.
Nedaleko petrkovské usedlosti je dnes informační tabule, kde mimo jiné najdeme tyto verše:
Dnes duše má je zahrada stará, kde smířením se šeří,
kde hmyz se v klidu zapřádá,
kde pláče na prořídlém keři kopřiva,
šedovlasá stařena o čelo růží opřená.
(S. R., Dveře v přítmí)