Suzanne Renaud přehled

03.01.2024

Jedna z mála knih, ke které se ve svém pokročilejším věku opakovaně vracím. Vůbec celý Petrkov č. p. 13 s Bohuslavem Reynkem a jeho rodinou je takové moje celoživotní téma. Je moc dobře, že tato kniha, cele věnována životu Suzanne Renaud, vznikla. Pozornost na ni se zpravidla upínala jen přes jejího manžela, přitom její osud a tvorba si zaslouží detailnější pozornost. Autorka pracovala s mnohými prameny, zejména s četnou dochovanou korespondencí, takže mohla do knihy zapracovat i niterné pocity této silné a zároveň křehké, vnímavé a citlivé ženy. Je nepředstavitelné, jak těžké muselo pro ni být přesazení z francouzského, vcelku pohodlného života, do nehostinné Vysočiny a čirého venkovského života, do velkého studeného domu bez koupelny a pěkné kuchyně, prakticky bez topení. Jakému strádání byla vystavena i po citové stránce žena, která měla ve své rodné zemi namířeno k samostatnému životu vysokoškolské učitelky a umělkyně. V Petrkově sice našla vnitřní souznění se svým manželem, ve víře a literární tvorbě, založila rodinu a měla dva syny, toto všechno ji však ztrátu Francie plně nenahradilo. Zejména v tíživém období okupace a poúnorového režimu, kdy byla Suzanne od své vlasti plně odtržena a rodina musela čelit chudobě a mnoha příkořím, byl život nepředstavitelně bolestný.
Nedaleko petrkovské usedlosti je dnes informační tabule, kde mimo jiné najdeme tyto verše:
Dnes duše má je zahrada stará, kde smířením se šeří,
kde hmyz se v klidu zapřádá,
kde pláče na prořídlém keři kopřiva,
šedovlasá stařena o čelo růží opřená.
(S. R., Dveře v přítmí)

05.08.2023

Křehká, noblesní žena s obrovskou vnitřní silou prakticky opřenou o Boha.
To je Suzanne, která se stejně orientovaným Bohuslavem vstupuje do manželství ukotveným kromě víry hlavně v uměleckém cítění.
Jejich rodina je originálním diamantem vybroušeným dvěma totalitami. Vnitřní bohatství synů nám otevřel Aleš Palán a Lucie Tučková přidává francouzskou část rodiny.

Nezbývá než se obdivovat osobnosti, která se pro manžela a rodinu vzdala velké části sama sebe. Za mě je velkým příkladem šance, jak pravdivě naplnit manželský slib v těžkých časech a hluboce před ní smekám! Bez zbožných frází následuje svého muže a koná vše, co je právě potřeba.
Je to něco, co málokterá z nás dokáže. Naopak, tahle síla ženskosti, je v dnešní době spíš nemoderní. Ztratili jsme povědomí, jak často v dějinách za velkým mužem stála vnitřně silná, obětavá žena. . .
Velká škoda.

JÍNÍ

Únavou podzimní traviny lehly, úsvitu krůpěje motýli zkřehlí pijí;

zdvihají křídla svá, ale již nevzletí, na květech zavřených zelenou perletí planou.

Také jdu unaven, žampion u cesty, bílý a křehounký jako šat nevěsty, sbírám.

Žampion loupám, ruka jím voní; srdce mám těžší, než jsem měl loni, láskou.

Žampion loupám, voní; vtom stáda bílá zřím v duši, Jeseň je mladá pase.

Přečistá, dobrá Jeseň tu stojí, ledovou roušku na hlavu svoji váže.
10/10