Svatá noc
Jan Procházka
Historické drama ve verších,v atmosféře mýtů a pověr. Hlavní hrdina,zdánlivě bezmocný a opovrhovaný se nakonec dopracuje k tragickému hrdinskému činu,
Přidat komentář
Uznávám, že jde o originální literární dílo. Má ale v sobě jeden obrovský rozpor, který je jeho kladem, a záporem zároveň. Baladicky, až kanonicky napsaný text, který formou připomíná až svaté texty, je tady aplikován na realitu vesnice 50. let a kolektivizace. To je vskutku geniální, protože větší kontrast asi nelze vymyslet. Na druhou stranu mě to celou dobu čtení dráždilo, protože jsem to autorovi nevěřil. Cítil jsem to jako intelektuální schválnost, umně vyvedenou, ale umělou. Nevěřím mu to proto, že i když proti sobě postavil dva světy, přiklání se k tomu kolektivizačnímu. (Což mě zklamal.) Čin předsedy JZD je sice tragický, ale s příklonem k němu. Zato svátost situace kolem Slečny, náboženská uhrančivost působí jakoby magicky, ale nepřesvědčivě. Takže celkově je to určitě lepší, než jeho povídka Zelené obzory, ale vrchol jeho díla to rozhodně není.
Střet světa socialismu (začátek znárodňování) a křesťanství, přičemž to druhé je znázorněno až fanaticky. Čte se svižně díky krátkým kapitolám, které na sebe plynule navazují.
Kniha ve které se střetává komunistický a náboženský život ... čte se dobře ...
Jan Procházka je už desítky let mým oblíbeným spisovatelem, bohužel se nedožil vysokého věku. Skvělé byly i jeho postřehy v období osmašedesátých let. Vícekrát jsem přečetl všechny jeho knihy, líbí se mi bez rozdílu, ale nejvíce samozřejmě Přestřelka. Je mi líto, že Procházkovy knihy nejsou sehnatelné jako eknihy
Ke knížce jsem se dostala náhodou, ale byla jsem nadšená. Členění do krátkých kapitol čtenáře napíná ještě víc, co bude dál. Celkově krásná studie lidské ovlivnitelnosti, strachu a odvahy.
A ve spojení s režisérem Kachyňou toto i další Procházkova díla vstoupily k lidem nejenom v knižní formě, ale v takových filmových majstštycích, jako jsou Kočár do Vídně, Ucho, ale třeba i Páni kluci.
Tleskám.
Co je asi nejúžasnější na téhle novele, že Procházka dokázal vytvořit ten nejživější obraz postav malé návsi v sotva stech stranách. Není to překvapivé výhradně kvůli rozsahu – druhá věc je, že jakákoliv promluva, která by měla tu drzost rozrůst se ve větší monolog, je pečlivě rozkouskována na stejně fragmentární záznamy, jako celý zbytek dialogů. Čtenářova pozornost je proto velmi přirozeně svedena k samotnému dění, k náznakovému a velmi, velmi atraktivnímu osobitému popisu. I díky tomu je těžké nevypěstovat si určité sympatie i k takovému zdánlivému zjevu, jakým je Picin, zvláště s ohledem na to, co se mu stane ke konci díla. Sebevražda jedné z postav na začátku zase působí velmi in medias res, teprve po ní se postupně seznamujeme s celou situací ve vsi, načež příběh začne opět gradovat a nabírá pořádně biblických a mytických rozměrů. Závěr… nevím, co si o něm myslet, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Když jsem se k němu dočetl, měl jsem za sebou parádní čtenářský zážitek tak jako tak.
Vrcholná poetičnost v příběhu o dvou "vlastních pravdách" a jejich - možná trochu nechtěném - souboji na pozadí takových událostí, jako byl vznik družstev padesátých let. Nejzajímavější "postavou" je ovšem dav přidávající se na některou stranu. Spolu se vzpomínkou na film, který je prakticky ilustrací doslovného textu, krásný čtenářský zážitek.
Skvělé dvě třetiny knihy, čekáte co bude dál. Má to rychlé tempo. Pak najednou, jako kdyby se autor lekl. Téma příběhu je ale velmi zajímavé, takže má smysl knihu číst.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Ucho |
| 2009 | Kočár do Vídně |
| 1965 | Ať žije republika |
| 1966 | Přestřelka |
| 1992 |  Divoké prázdniny |
Nadčasový a téměř neuvěřitelný střet dvou pravd zasazený do období kolektivizace po druhé světové válce. Takto přesně to nebylo, ale autor správně vykreslil atmosféru té doby a střety v našich vesnicích.