Proluky
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/265917/bmid_proluky-MV9-265917.jpeg
4
115
115
Svatby v domě série
< 3. díl
Třetí část trilogie zachycuje období od vydání Perličky na dně (1963) po počátek 70. let, kdy se Hrabal stejně jako jiní stává „spisovatelem v likvidaci“ a kdy také opouští libeňský byt v domě Na hrázi „věčnosti“. Novým dějištěm se stává Kersko, novými protagonisty jeho obyvatelé i Hrabalovy kočky, novým rámcem politická situace po okupaci „spojeneckými“ vojsky. Autor opět píše o svých kumpánech Boudníkovi, Maryskovi a Bondym, ale současně vstupují na scénu Hrabalovi rodiče a strýc Pepin, nově pak přátelé z uměleckých kruhů, jako Arnošt Lustig nebo budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll, s nímž Hrabal prožívá 21. srpen 1968. Exilové vydání. Doslov napsala Susanna Roth. Doplněno o životopisnou poznámku o autorovi. Obálku s použitím koláže J. Koláře „Co bude zítra?“ navrhla Barbora Munzarová. Fotografie na zadní straně obálky Taras Kuščynskyj.... celý text
Přidat komentář
Kdysi jsem přečetla všechno, co mi přišlo pod ruku. Dnes si už vybírám, protože času je čím dál méně. Přes způsob, jakým pan Hrabal píše, jsem si ho znovu chtěla připomenout. Bohužel, nic moc mi tato knížka neřekla. Je to více než dvěstěstránkový monolog jeho manželky, ale jeho ústy. Asi to tak mělo vyznít, protože kdyby to psal jako sám za sebe, vypadalo by to trochu nemístně.
Už som vedel do čoho idem, myslím že tento krát sa tu črtala aj jasnejšia dejová línia s ktorou sa viem stotožniť. Len stále rozmýšľam či skutočne bola jeho žena taká tolerantná k jeho alkoholovým eskapádam ako nám to tu pán laureát vykresľuje.
Nevím, jak bych tuto knihu hodnotila, kdybych ji četla (jestli bych ji vůbec četla). Ale v podání paní Hadrbolcové je to skvost. Nádhera.
Přečteno vlastně slyšeno jako audiokniha skvěle namluvená Zdenkou Hadrbolcovou..
V poslednej časti autobiografickej trilógie pôsobí Hrabalovo písanie z pozície jeho ženy ešte neprístojnejšie ako v prípade predchádzajúcom (Vita Nuova). Je to totiž tá perióda jeho života, kedy je už známy a vydáva knihy, cestuje a stretáva sa so slávnymi ľuďmi... a pritom stále akoby to rozprávala Pipsi, ktorá často pri popisovaných dejoch ani nie je prítomná! Vypomáha si teda tým, že akože rozpráva, ako jej niečo, čo zažil, rozprával. Navyše nielenže tu jej ústami rozpráva o sebe, ako v predchádzajúcich častiach, on tu dokonca posudzuje svoje vlastné písanie! Pravdaže má na to ako zavedený autor právo, ale v takejto podobe mi to už zaváňa až nejakým budovaním vlastnej legendy na spôsob beatnikov. Potom ma vyslovene rozčuľovala proporcionalita, v ktorej sa venuje polovicu jednej kapitoly svojim zahraničným cestám, kde vybral pár historiek a vzápätí pokračuje vo svojom obvyklom nekonečnom žvatlaní o hospodách a zabíjačke, pive a koťátkach. Premrháva tým obrovský potenciál nových tém, aby ma ubíjal desiatkami riadkov o triviálnostiach, ktoré kedysi dokázal zachytiť v nevšednom svetle a silnej poézií, ale ktoré už omlel toľkokrát, že ma iba vytáčajú, zvlášť v takto nudne popisnom, prozaickom podaní. O Hrabalovi sa vie, že veľa a rád cestoval, ale v celom jeho diele o tom nie je viac ako pár zmienok! K dobru naopak pripočítavam, že sa tu konečne opäť, aj keď iba tak opatrne a svojsky, vyjadruje k politickým dejom, tentokrát normalizačných časov, hoci ako obvykle nezaujme nijaké jasné a vyhranené stanovisko. Je mi trochu ľúto značne premrhaného potenciálu Proluk, ktoré sa venovali Hrabalovým perom (teda písacím strojom) dovtedy nespracovanej dobe a neveľmi či vôbec dotknutých tém zahraničných ciest, dobových otrasov, potýkania s režimom a jeho premenami, zažívania slávy a úspechov, ako aj zákazov a cenzúry. Toto všetko tam samozrejme bolo a urobilo mi to veľkú radosť, ale nebol by to Hrabal, aby polovicu rozsahu nevenoval svojim milovaným témam, teda kráse krčmy a chlastu, zabíjačiek a mačiek... Škoda.
O Hrabalovi z pohledu jeho ženy, jeho spřízněné duše, jeho polovičky, bytosti, co o něm mluvi jako o svém klenotu. Jinak se dozvíte o básnících, spisovatelích a vůbec návštěvních u Hrabalů, o kocouru Etanovi a jeho potomcích, o zabíjačkách a obrovských porcích uzeného, o bolestech jater a žlučníku a o životě, který plyne a který se s vděčností prožívá.
Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“
Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“
Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“
Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?)
Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)
Poslední knížka trilogie. A za mě nejlepší. A myslím, že je to i zajímavá sebereflexe (jako část, kdy byl v nemocnici), která prozradí, že si Hrabal byl vědom svých nedostatků a chyb. Zároveň mě taky nutila k zamýšlení, jak se člověk dívá na svět kolem. Vlastně jako většina Hrabalových knih. Ostatně - „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“ (Josef Hrabal - strýc Pepin)
Tak jsem tu povedenou trilogii dočtl celou! A bavilo mě to, Hrabal je můj ( i dyž chápu, i názory, že je to nuda), sem lapen! Už u Vita nuova jsem chtěl napsat komentář o tom, jak Hrabal do sebe nemilosrdně šije, tepe, ale tak nějak jsem Proluky přečetl hrozně rychle, na komentář se nedostalo, tak to píšu sem: Hrabal do sebe děsně šije, tepe! No a nebo je upřimnej. Anebo taky, ne a jenom si bohapustě vymýšlí a prauda bude někde mezi. Možná. Bavilo mě to, obdivuji s jakou upřimností šel s kůží na trh. Děsivě mu závidím Hráz věčnosti, protože mě by taky bavilo topit i v létě a pozorovat jak puklejma tálama svítí oranžové světlo a hrozně rád bych čuchal opadávající omítku zdí. Co mě taky bavilo bylo, že se tu a tam člověk dozvěděl jak asi vznikly názvy jiných Hrabalových knih - nejvíc se mi líbilo Slavnosti sněženek. Jo a taky ně bavily postavy - známé z jiných Hrabalových knih, filmůch etc, ale i ty neznámé. A některé surrealistické momenty jsou též více než zábavné, třebas paní, která po celou dobu trilogie mocnými šplíchanci kýblůch meje chodbu či chování dětí, jež teda má Hrabal skoro ve všech kněhách dost prazvláštní!
Ale, očekávat nějakej extra příběh - to ne, ale myslím, že to snad od Hrabala ani nikdo nečeká, spíš je to takovej vrstvič, ale já to mám rád, takže jsem nadmíru...
Prostě mě to jedním slovem bavilo a jediné co ně trochu hněte, je fakt, že mi díky němu stoupla spotřeba piva - von o něm dokáže psát tak sugestivně a když ještě máte tady u nás v Liberci oblíbenou hospodu Labskej zámek, kerá je jak vystřižená z jeho knih a točej tam zaručeně nejlepší Plzeň široko dalek (a to ji teda normálně moc nemusim), tak je vymalováno a tím bych skončil.
Lynčujte si mne, chcete-li. Nelíbí se mi to. Ještě míň než Vita Nuova. Je mi prostě putna co dělal Bohumil střízlivý a co nalitý, co dělala Pipsy, a co pitomá atomová psací mašina Parkeo. Není tam příběh, který by mne bavil.
Hrabal píše sám o sobě a dělá to z pohledu své ženy. Jako by to celé napsala ona. A vůbec se nešetří. Píše hodně o svých slabostech, hypochondrii a velké chuti k alkoholu, především pivu. Skvěle napsaná kniha.
Třetí část trilogie, autobiografie B.H. v próze opět nabývá kvalit prvního dílu (Svatby v domě). Líčí období v němž autorovi vyšlo prvních několik knížek, až do doby po srpnu 68, kdy byl zařazen do skupiny zakázaných autorů.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
(SPOILER) Poslouchala jsem audio verzi v podání Zdeny Hadrbolcové a nadchlo mě to natolik, že jsem sáhla i po tištěné verzi. Skvělé podání paní Hadrbolcové mi zní při čtení v uších a pozvedá čtenářský zážitek.
Vyprávění o tom, jak začaly vycházet Hrabalovy knížky (a následoval jejich fantastický úspěch), koupi chatičky v Kersku, kocouru Etanovi a jeho následovnících, žlučníkové katastrofě a odcházení rodičů i přátel. Vypravěčka hovoří o svém manželovi (můj klenot) s trpkostí i hořkou něhou, přesvědčuje klenota, aby se neničil svou pažravostí a pitím (souvisí s nutností předvádět se); bývá často sama, dbá o svou fazónu (červené botičky na kramflíčku, červený a modrý deštníček), nesnáší studený a mokrý libeňský byt a "svatby v domě", jak se říká hlučným merendám s přáteli a známými), vzpomíná na své zajištěné mládí v německé rodině (rodiče byli odsunuti, dospívající děti ne), lituje, že manželství nebylo obdařeno dětmi. Jejími ústy se dozvídáme o Hrabalově dětském traumatu nechtěného nemanželského dítěte, náhlých změnách nálad, potřebě unikat a schovávat se: nadchlo mě, jak je to hluboké, lidské, otevřené - a zároveň díky zvolenému úhlu pohledu uvěřitelné.
Hrabalova díla si velmi vážím, ale teprve tato trilogie mě přivedla k tomu, abych si ho zamilovala.