Svědectví o zármutku
C. S. Lewis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113937/svedectvi-o-zarmutku-113937.jpg
5
101
101
Jaký vlastně máme důvod věřit tomu, že Bůh je „dobrý"? Cožpak nás všechno, co vidíme, nenutí věřit v naprostý opak? Známý britský spisovatel se vyrovnává se smrtí své ženy. Otázky, které se zdály být uspokojivě zodpovězeny, znovu vyvstávají ve své trýznivé a bolestné podobě. Lewisova tragická zkušenost, které se úvahy dotýkají, byla ztvárněna v Britském filmu „Krajina stínů“. Kniha vyšla původně pod pseudonymem N. W. Clerk, protože Lewis si přál znemožnit identifikaci autora.... celý text
Duchovní literatura Náboženství Filozofie
Vydáno: 2012 , Návrat domůOriginální název:
A Grief Observed, 1961
více info...
Přidat komentář
Pro mě byla tato kniha doslova jako "zjevení". Knihy C. S. Lewise jsem četla téměř všechny v době svých středo- a vysoko- školských studií. Teď jsem se po zhlédnutí filmu "Krajina stínů" opět vrátila k této knize, kterou už jsem asi kdysi četla.
S filmem knihu nelze srovnávat, svým způsobem se mi líbilo obojí.
Kniha je niternou výpovědí C. S. Lewise o tom, co prožíval po ztrátě milované ženy. Jak sám píše, vzal si nějaké "čtyři sešity" a nepopsal ani o řádek víc. O to je text sevřenější a stručnější. O svém zármutku a vyrovnávání se s ním, o "boji s Bohem" ale píše tak otevřeně, až to často bolí. Kniha, která mě zasáhla hodně do hloubky a ráda se k ní budu zase vracet. Je mi ctí mít ji ve své knihovně.
"Často si myslíme, že nás zemřelí vidí. A ať už je to rozumné, nebo ne, předpokládáme, že pokud nás vůbec vidí, tedy jasněji než dřív. Zdalipak teď H. přesně vidí, kolik bylo v tom, co jsme oba nazývali láskou, pouhých mýdlových bublin a lesklých cetek? Nuže, má milá, buď co nejkritičtější! Nebudu se před tvým pohledem ukrývat, ani kdybych mohl. Nikdy jsme si přece jeden druhého neidealizovali; snažili jsme se nemít před sebou žádná tajemství. Má hluchá místa už stejně většinou znáš – a i kdybys teď objevila ještě něco horšího, přijmu to a ty také. Klidně mi ty věci vytýkej, vysvětluj, posmívej se mi, odpouštěj. Vždyť je to jeden ze zázraků lásky, že dává – oběma, ale snad především ženě – moc prohlédnout skrze své okouzlení z ní, a přitom si je nenechat vzít.
Takový pohled se do jisté míry podobá Božímu. To, že nás miluje a že nás dobře zná, není mezi sebou navzájem v rozporu – a s Bohem také ne. Skoro se dá říci: Vidí, protože miluje, a proto miluje, nikoli vidí."
Je to spíš takový deník. Autor píše svoje pocity a nijak je nefiltruje. Naštěstí! Je to hrozně silná výpověď o tom co prožívá po smrti milované osoby. A protože Lewis psát umí! je to krásně napsané. Hodně smutné, hlavně začátek, ale ke konci je cítit naděje a smíření. Se smrtí i s Bohem.
Podobnou knihu jsem četla před lety - Styronovu výpověď o depresi Viditelná temnota - opět velmi osobní a silná zpověď
Jedna z najkratších kníh velikána svojej doby, ktorá sa od jeho ostatných diel líši v podstate vo všetkom.
Nejedná sa o dielo vypracované do najmenších detailov, ani tak úplne o štúdium kresťanstva, dokonca ani o sci-fi fantastiku.
Jedná sa o laické štúdium smútku.
Skôr než príbeh a zámer knihy je zaujímavejší kontext jej spísania.
Keď pár rokov predtým Lewis vydal knihu Zaskočený radosťou (možno voľno preložiť aj ako slovnú hračku Zaskočený Joy) nemohol ani len tušiť, že sa mu o pár rokov do jeho života dostane žena menom Joy, do ktorej sa úplne zblázni. O to viac bol pre "Jacka" šokujúci osud jeho milovanej, ktorý si pripravil Boh. Ich láska bola rozdelená chorobou a následnou smrťou. Z frustrácie a zúfalstvom nad týmito udalosťami spísal Lewis svoje myšlienky do štyroch zápisníkov (viac ich nenašiel), ktoré potom vydal ako knihu "O zármutku".
V jeho krátkej eseji sa počas štyroch kapitol presúva z pocitu úplnej beznádeje a straty viery k Bohu k porozumeniu Božieho chovania a porozumeniu toho, čo tým autor všetkého na svete chcel povedať.
Kniha je celá sprevádzaná metaforickým podaním zármutku nad stratenou láskou.
Jedná sa o veľmi zaujímavé svedectvo, v ktorom nazačiatku autor síce kritizuje Boha -
"A kde je medzitým Boh? ... choďte k Nemu, keď zúfalo potrebujete pomoc, keď už každá iná pomoc zlyhala. Čo nájdete? Dvere vám zatresnú pred nosom a zvnútra začujete, ako zamykajú - na dvakrát. A potom ostane ticho."
- no nájde v jeho šifrovanom myslení zmysel daných okolností a navráti sa naspäť na jeho cestu -
"Boh nerobí pokusy na mojej viere alebo láske, aby zistil ich kvalitu. On ju už pozná. To ja ju nepoznám. ... Boh vždy vedel, že môj chrám je len domčekom z karát. A to som si mohol uvedomiť len tak, že mi ho zbúral".
Povedal by som vám o tom aj viac, ale tu nateraz končím.
Paradoxne voči svojej dĺžke je kniha nesmierne obsiahla a hodí sa pre každého, kto cíti, že vo svojom živote stagnuje, alebo nechápe ako sa má ďalej posunúť .
Lewis ma opäť dokázal psychicky povzbudiť a inšpirovať i navzdory tomu, že sú jeho knihy dávno za zenitom.
Dokázal mi, že nebol len staromódny autor bez štipky súcitu, no týmto príbehom otvoril svoju "tajomnú komnatu" a ukázal svojim čitateľom, že aj on sám je len človek, ktorý robí chyby ako každý iný.
Fantastický kus zapatrošenej beletrie, ktorú by som odporučil každému.
Neodvažuji se komentovat tyto upřímné až intimní zápisky o utrpení ze ztráty milované bytosti, které některé z nás čeká, někteří je zrovna prožívají, a někteří.... s tím žijí.
Jen dvě citace :
"Má představa o Bohu není božsky nedotknutelná;potřebuje občas prožít otřes. A je to on sám, kdo s ní pokaždé zatřese!Vždyť Bůh sám je ohromným obrazoborcem.Nemohli bychom vlastně říci, že toto otřásání obrazu a představami je jednou ze známek jeho přítomnosti? Vrcholným příkladem je Kristovo vtělení:rozbíjí všechny dřívější představy o Mesiáši. Většinu lidí obrazoborectví„uráží“; a blaze těm, koho ne. Ale totéž se děje i v našich osobních modlitbách."
" Je možné, aby smrtelník kladl otázky, které Bůh vidí jako nezodpověditelné?Řekl bych, že to je docela dobře možné. Na žádnou nesmyslnou otázku odpověď neexistuje. Kolik hodin má jedna míle? Je žluť hranatá, nebo kulatá? Taková bude asi polovina otázek, které klademe – celých padesát procent našich teologických a metafyzických problémů."
Kniha totiž začíná tam, kde film končí.....proto se rozcházejí.
Přesto je obojí moc dobré a snad je i lepší prvně vidět film a pokračovat Lewisovým autentickým promýšlením a prožíváním ztráty.
Po filmu se lze lépe vžít do jeho temně beznadějných pocitů jimiž prvně svůj obraz Boha na padrť rozbíjí a svým stylem myšlení pomalu skládá nazpět do centra svého bytí ku prospěchu nás všech.
"Někdy si myslím, že ostych - takový ten neohrabaný, bezdůvodný ostych - je mnohem horší překážkou dobrých skutků a prostého štěstí než kterákoli z našich neřestí. A zdaleka ne jen v chlapeckém věku."
Slovy, pocity i nezastřeným tápaním popisuje Lewis vlastně celoživotní kontakty se smrtí počínaje vlastní maminkou.
"Její nepřítomnost se rozprostřena všude a po všem jako se obloha klene nad celým světem."
Stejným způsobem v jeho srdci pomalu krystalizuje reálný obraz Boha.
"Takže ve skutečnosti má Bůh všechny ty vlastnosti, které pokládáme za špatné: nevypočitatelnost, samolibost, mstivost, nespravedlnost, krutost..... Ale toto vše, co nám připadá jako černé, je ve skutečnosti bílé. Černě to vidíme pro svou zkaženost."
Krásně potom popisuje chvíle, kdy v temnotách víry začne svítat . . .
4/4
C. S. Lewis je můj oblíbený autor a mám od něj ráda všechno, co jsem četla (a to je skoro všechno, co napsal). Jsem ráda, že napsal i o svém zármutku. Je to knížka prostinká, unavená, nepodobná těm mistrným a jiskrným předchozím, ale tvoří s nimi celek tak dokonale, až z toho mrazí. Mrzí mě, že se to stalo, ta tragédie i to zakolísání ve vztahu k Bohu, než byla víra znovu nalezena, protože to bylo bolestné - a to zkrátka člověk nikomu nepřeje. Ale když už se to stalo, pak tahle upřímná knížka o autorově rozpoložení a jeho závěrečná slova jsou myslím tím nejlepším, co mělo následovat a co opravdu následovalo.
Podle této předlohy vznikl film Krajina stínů, který ale vyznívá do vytracena a s Lewisovou knížkou se tím pádem rozchází. Což je škoda, ale možná ne zase tak velká, jak to vypadá, protože určitě inspiroval k zamyšlení, k účasti a k přání, aby se ti dva někde mimo náš svět znovu setkali a aby se stalo něco ještě lepšího, co si ani neumíme představit. Tak, jak je to řečeno v závěru Letopisů Narnie. A to je cesta zpátky k tomu, o co se C. S. Lewis s námi chtěl podělit.
S hodnocením osobních zápisků, kterými někdo přímo reflektuje smrt nejbližší osoby, je to těžké. Jak bychom mohli o této knize napsat, že je „špatná“ nebo „dobrá“, vždyť každý má přece právo na vlastní způsob prožívání zármutku a individuální vypořádávání se s tak devastujícím zásahem do života.
Zaujal mě jeden aspekt, který se v podobných případech často opakuje (byť to zde není nijak klíčové téma, musím říct) - my, věřící lidé, jsme svědky těch nejhorších věcí ve světě (války, genocidy, epidemie...) a dokud nejsme osobně zasaženi, tak sice soucítíme s obětmi, ale zásadně to neovlivňuje naši víru. A pak přijde jeden konkrétní zásah do našeho života (který je sice tragický, ale z „celosvětového“ hlediska zanedbatelný) a náhle začneme zcela vážně pochybovat o Boží existenci a Jeho dobré vůli. „Jak může Bůh udělat něco takového?“ ptáme se. C.S. Lewisovi (ani nikomu jinému) tyhle úvahy v žádném případě nevyčítám, ale co tento typ reakce o nás vlastně říká? Že považujeme sami sebe za tak důležité, že k nám má mít Bůh speciální přístup? Nějaká verze Orwellovy slavné věty („Udělej to jim, ale mně ne, Pane“)? Lidsky se to dá samozřejmě snadno pochopit, jen se pak nabízí otázka, jestli to s takovým postojem může na světě vypadat jinak, než jak to vypadá - jako na abiturientském večírku solipsistické univerzity.
Lewis zůstává Lewisem, nečekejte citové výlevy, spíš nevyrovnané myšlení mimo hranice toho, co jsme dosud "věděli" a co "dává smysl". Místy mám chuť se ozvat, ale neodvážím se. Nejsem na přednášce, nevedu disputaci, čtu záznam (anglický název Grief Observed mi připadá naprosto přesný), výsek duševních pochodů člověka v mezní životní situaci.
Nebyla bych hned tak hotova s výčtem zajímavých bodů textu. Dobře jsem poznávala i některé z těch svůdných pastiček zármutku. Ale chci ocitovat úryvek, který lze podle mě aplikovat na mnohem širší okruh vztahů než jen k zemřelým, a potěšilo mě, že autor se k němu v závěru vrátil a uvažoval podobně.
"Malinké vločky mě samého, mých dojmů, mého výběru padají na její obraz - nakonec bude skutečná podoba úplně skryta. Deset minut - deset sekund - skutečné H. by to všechno napravilo. Ale i kdyby mi těch deset sekund bylo umožněno, o jedinou vteřinu později by ty vločky začaly padat znovu."
Zhmotnit své bolesti duše na papír, je jedna z nejúčinějších svépomocných terapií. Byla by škoda, pro tak zkušeného spisovatele této zbraně nevyužít ve vyrovnání se s hlubokým žalem...
,,Vzhlížím k nočnímu nebi. Je snad v tom nekonečném prostoru a čase něco jistějšího než to, že i kdybych vše probádal, nikde bych nenašel její tvář, hlas a dotek? Zemřela. Je mrtvá. Je tak těžké to slovo pochopit a vštípit si je do paměti?"
Kniha jako povzbuzení, kniha jako lék.
C. S. Lewis mi mluví z duše, rozumím každé jeho větě. Je mi velkou útěchou, když zjišťuji, že truchlení zřejmě mívá obdobný průběh.
"S utrpením si prostě nemůžete počít nic jiného, než je vytrpět."
"Je racionální věřit ve zlého Boha? Ve vesmírného sadistu, potměšilého imbecila?"
Do té knihy jsem se zamilovala. Lewis mne tímto zas a znova o sobě přesvědčil, jak velký a hluboký je to člověk. Krásné, i když velmi smutné myšlenky.
Osobné a veľmi úprimné rozjímanie C.S. Lewisa nad smrťou jeho manželky a nad tým, čo je ďalej pre neho aj pre ňu a akú rolu v tom všetkom hrá Boh. AJ
Tak tuhle knihu budu mít už navždycky spojenou se smrtí ... Bohužel jsem jí nestačil dočíst, ale úvahy nad tím, jakým způsobem nám blízcí zůstávají i po jejich ztrátě jsou zajímavé, i když docela smutné.
Teď bych měl tedy knihu dočíst, abych měl načteno na další ... ? Mám pocit, že jsem to vzal ze špatné strany. Možná bych se měl vrátit na začátek, když jsem na půlnoční v kostele v Roudnici našel knihu tak zajímavého autora mezi katolickými příručkami, a prostě si jen užít (sloveso které nevyjadřuje nadšení, ale přitom není neosobní mě nenapadlo) osobní výpověď chytrého pána nad věcmi, které čekají všechny naše blízké bez výjimky, a nakonec i nás osobně..
Knížka by opravdu mohla pomoci tomu, kdo ztratil svého blízkého. Nicméně jsem z obsahu zklamán, čekal jsem něco více teologického, nikde jsem se předem nedozvěděl, že jsou to jen zápisky z deníku, které popisují hlavně pocity autora a že to křesťanské zamyšlení v celé knížce přichází jaksi zkrátka a povrchně.
Autor se v této útlé knížce snaží vyrovnat se smrtí své ženy. Knížka je napsaná tvrdou a dojemnou realitou, s kterou se můžete setkat, když Vám umře blízká a milovaná bytost.
Štítky knihy
smrt trápení hledání smyslu života Bůh a člověk utrpení spiritualita smysl utrpení
Autorovy další knížky
| 1991 |  Lev, čarodějnice a skříň |
| 2008 | Rady zkušeného ďábla |
| 1993 |  Čarodějův synovec |
| 1992 | Princ Kaspian |
| 1993 | Poslední bitva |
Smutek nad ztrátou blízkého člověka se špatně popisuje, protože se podle mě, ani popsat nedá. Tady to přesto autor dokázal.