Svědek

15.11.2023

Okouzlen Kolářem (racionálním) lyrikem:
"Vysoko, osamělá // divoká kachna / svými krátkými křídly / zapálila nebe. // Na spící střechy padá oheň." (str. 43)


V souznění s Kolářem moudrým (racionálním) skeptikem:
"- Dovedu už jen čekat. // zdali se dočkám vteřiny, / kdy budu moci vykřiknout / a varovat. Varovat, / kdyby přišel nový vlk, / v jiném rouše, neboť ti, / kdož ukázali svou pravou tvář, / plnou vředů noci, oči / k uživení jen mrtvými, / ruce škrtičů, nohy / zvyklé chodit v krvi, / své umělé srdce / budou odklizeni, v to věřím, / ale nedoufám, že člověk, / i ten v právu ubíjející netvora / by nezatoužil po jeho vládě, / protože po mrtvém / nemůže zůstat prázdné, / neboť takový už je Bůh, / že nedovolí ani vlku odejít navždy." (str. 44)

Avšak jen částečně a vskutku jen občas osloven Kolářem (racionálním) mentorem:
"Loňský sníh // Opatři si papír do stroje / ber list za listem / a pokryj stůl / židli / Topení / podlahu / všechno / na čem může ležet kousek papíru / dokud nezbělá místnost /Potom ulehni na zbylé místo / pokryj i sebe / zavři oči /a v myšlenkách na loňský sníh / chvíli odpočívej." (str. 111)

12.08.2020

Tak po dočtení této knížečky už rozumím tomu, že Kolářovi vůbec nerozumím.

Ale zcela vážně. Poesie Jiřího Koláře je extrémně lyrická, pocity které vzbuzuje, jsou na ní to jediné důležité a zároveň je to to, co Kolář uměl nejlépe. Některé básně jsem nepochopil vůbec, jiné ve mně vzbuzovaly příjemné, i nepříjemné mrazení. Nejvíce na mne zapůsobily ukázky ze sbírky „Prométheova játra“ – kterou si chci co nejdříve sehnat do své knihovny – a konkrétně báseň „Mezi tupci“ – kterou jsem si musel ihned zapamatovat zpaměti.

Prométheova játra jsou významově jasná, konec konců, je známo, že Kolář byl odpůrcem režimu. U ostatních sbírek jsem zjistil, že jsem panu Kolářovi až příliš vnitřně vzdálený a máme spolu strašně málo společného. A tak na mne jeho básně příliš nepůsobily. Ještě tak „Ódy a variace“ na mne maličko působily, například „Nový epiktet“ vůbec.

Jedná se nejspíše o kvalitní poezii, já ji však nejsem schopen – krom zmíněných jater – plně docenit.

Básně i nebásně, působící místy více jako zamýšlení nad podstatou a smyslem umění a zvláště poezie, krédem básníků...atmosférou připomínající učení starých čínských mistrů.